Mezi svaté pro něž nezbylo místo v pokoncilní úpravě liturgie patří sv. Alžběta Portugalská. Vstupní modlitba ze mše sv. vyjadřuje, co pro ni bylo nejpodstatnější a je dnes velmi aktuální: “ Nejmilostivější Bože, jenž jsi svatou královnu Alžbětu mezi ostatními vybranými dary okrášlil předností uklidňovat válečnou hrůzu, dej nám na její přímluvu, abychom po pokojném vezdejším životě, o nějž pokorně prosíme, dospěli do radosti věčné. Skrze Pána . .” Profesor Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin: “Devatenácté století je jedním z řídkých období církevních dějin, v němž se nábožensko-mravní život farníků podařilo vypěstovat na téměř ideální stupeň.” K rysům tohoto šťastného období patří zájem o příklady svatých. O svatých napsaly knihy Metoděj Kulda v roce 1881, František Ekert v roce 1892 a v roce výročí tisíce let příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděj na Moravu Jan Bílý. Izidor Vondruška na toto navázal v roce 1931.
Z Legendy čili Čtení o milých Svatých Božích od Jana Evangelisty Bílého o sv. Alžbětě: “Sv. Alžběta byla dcera krále Aragonského Petra a Konstancie. Narodila se r. 1271, po své tetě, uherské kněžně, dostala jméno a vychována byla od svého dědečka, krále Jakuba, příjmením Svatého. Byla tak krásná, že ji později nazývali „zoufalstvím malířů,“ avšak ještě větší byla krása její duše. Již co osmileté děvčátko počala tělo posty a jinou kázní mrtvit, aby tělesnost nad duchem převahy nedostala. Ona bojovala snažně proti své vůli, dusila v sobě samolibost, potlačovala náklonnost k marnostem světským. Její otec říkával, že za blaho svých zemí jen zbožnosti své dcery co děkovat má. Jak byla sv. Alžběta ctnostná a bohabojná, tak byla také sličná. I ucházeli se záhy mnohá knížata a králové o její ruku, až se konečně vdala za Dionysia, krale Portugalského. Radost v zemi nad tím byla nesmírná a Portugalci vítali mladou královnu jako anděla strážného veškeré země. Povýšení na trůn nepovýšilo mysli svaté královny; neboť moci své a bohatství považovala za zvláštní dar Boží, kterého jen k oslavení jména Páně a k pomoci bližního užívat chtěla.
Dionysius nebyl králem příliš nábožným, a přece ctnosti Alžbětiny tak hlubokou uctivosti ho naplnily, že ji nepřekážel, ano podílu ve správě zemské ji dal. Vstávala denně brzy, aby se mohla modlit a rozjimat. Potom šla do kostela na mši sv. a velmi často k sv. přijímání. Po chvíli na to šla po své domácnosti. Měla-li kdy, pracovala s dvořankami svými buď na ornátech duchovních anebo šila šaty pro chudé. Po obědě chodívala obyčejně do své domácí kaple a tam se často až v slzách modlivala. Při tom se přísně postivala. Když ji někdy král napominal, aby kázeň svou zmírnila, říkávala: „Umrtvení nikde není tak potřebné jako na trůnu, kde každá věc naše náruživosti budí a živí.“ K nejskvělejším ctnostem sv. královny náleží zvláště její láska k chudým a nešťastným. Ona podporovala chudé a nuzné, mývala jim nohy, pomáhala potřebným cizincům, a obzvláště chudí po domech skrytí nalézali v ní matku a dobroditelku. Ona podporovala také chudé panny, zvláště které byly v nebezpečenství hříchu, a pomáhala jim, aby se slušně vdaly. Ona zakládala ve všech krajinách království nemocnice, a v Coimbře založila nedaleko od svého paláce špitál, ve kterém nemocné sama obsluhovala a nebylo tak chatrného příbytku, ve kterém by nebyla nemocného vyhledala a i nejprotivnější službu mu prokázala. Jak velikého zalíbení P. Bůh v těchto skutcich měl, ukázal často divotvorným způsobem. Když jedenkráte chudým ženám nohy myla, nalezala se také mezi nimi jedna mající na noze ohyzdný vřed. Královna přemahajíc ošklivost svou neumyla jen tu nohu ale i políbila, a políbením se ta noha úplně zhojila. Jindy nesoucí v zástěře velikou sumu peněz, již chudým dát chtěla, potkal ji král Dionys a ptal se, coby to nesla? načež sv. Alžběta řekla: „Růže!“ “Růže?“ pravil král usmívaje se, neboť byla zima, ale když šat otevřela, byly v něm skutečně překrásné růže. 3. Velice ji zkoušel Pán Bůh. První kříž byla nevěra manžela jejiho krále Dionysia, který opustil choť svou, cizích žen se přidržel. Sv. Alžběta rmoutila se nad tím, ale mnohem vice rmoutila se nad tím, že Boha tak náramně uráží a lidu takové pohoršení dává. Při všem tom byla nicméně trpělivá a tichá, nečinila mu žádných předhůzek, ale všecky své povinnosti k němu zachovávala, za něho se dnem a nocí modlila a almužny dávala, též se přísně postila. Ba i o nemanželské děti muže svého se starala, jejich vychování nábožným ženám svěřila a matkám jejich veliká dobrodiní prokázala. Tim přemožen král konečně chlípnosti zanechal a choť svou šlechetnou milovat začal. Po mnohých letech musela Alžběta opět zkoušku přestát. Král totiž zamiloval si zvlášť Sancha, jednoho z nemanželských svých synů, čímž dal příčinu, že řádný nástupce Alfons s mnohými nespokojenci se spiknul a r. 1317 zjevně proti otci povstal. Královna pokoj nade všecko milující nadmiru se nad tim zarmoutila a všemožně syna, aby se otci poddal, přemlouvala. Ale právě tato snaha jeji zle se vykládala a že se synem v tajném spiknuti proti králi je, se ji spilalo. Král utrhačným jazykům uvěřil, rozhněval se, královnu všech důchodů zbavil a vypověděl do města Alangue, odkud se vzdálit nesměla. Ona však snášela vše tiše v modlitbě posilu hledajíc. Rada některých pánů, aby na králi se mstila, že ji k tomu nápomocni budou, nenašla u ní žádného sluchu. Uslyšela pak, že otec a syn válčit maji, nedbala na nebezpečí, ale octnuvši se na bojišti tak dlouho prosbami a slzami na syna doléhala, až se konečně otci vzdal. Avšak ani na tom dosti nemajic vedla sama syna k otci do tábora, který hrdinskou myslí jeji tak velice se pohnul, že jí netoliko všecka stará práva vrátil a mnohem více než dříve si jí vážil, ale i syna na milost přijal.
Nedlouho po smířeni se synem upadl král do těžké nemoci, která v krátkém čase stala se nebezpečnou. Pakli kdy Alžběta k manželi svému upřímně se měla, bylo to zajisté v čas choroby jeho, kde její láska v nejčistším světle se ukázala. Ona bděla při něm ve dne v noci a až do posledního okamžení jej obstarávala. Zvláště dala si záležet, aby ho k šťastné hodince připravila. Na její popud z hříchů svých upřímně se vyznal, svátostmi se zaopatřit dal, načež v Pánu zemřel 1325. Po smrti krále uzavřela se Alžběta do své kapličky a za něho se modlila. Na to sv. Alžběta odložila roucho královské, oděla se v šat řeholní a tak oděna na místo, kde mrtvola ležela, se odebrala. Zde prohlásila u přítomnosti všech pánů země, že je jeptiškou sv. Kláry a déle za královnu považována být nechce. V tom také oděvu byla při pohřbu manžela svého. Potom putovala nejprve do Compostely a pak do kláštera klarisek, který v Coimbře vystavěla v úmyslu, že tam složí slavný slib. Avšak na domluvu osvícených mužů, že ve světě mnohem více dobrého působit může, v jednom domě blíže kláštera se ubytovala. Od té doby žila jedině Bohu a posluhovala chudým, nemocným a vdovám; ano nezřídka i do kláštera docházela sloužit při stole sestrám. Kdokoli jeji pomoci potřeboval, hned pomohla, jak jen mohla.
Asi rok před smrti svou putovala ještě jedenkráte do Compostely k sv. Jakubu, a to sice -pěšky, dvě paní toliko provázely ji. Nikdo se nedomýšlel, že ta chudá poutnice po cestě chléb vyžebrávající, milovanou byla královnou. Navrátivší se královna z pouti své dostala brzo na to smutnou zprávu, že mezi synem jejím Alfonsem a mezi synem jeho sestry velké rozmíšky povstaly a k boji všecko se chýli. Rozhodla v tom okamžení na nebezpečnou cestu se vydat a stůj to co stůj syna s vnukem jejím smířit. Mnozí ji zrazovali nevydávat se do tak velikého nebezpečí, ale ona odpověděla: „že Bohu nemůže žádná oběť býti tak milá, jako kdyby králů hněv umírnila a válku zhoubnou zamezila. Šla tedy. Jejím příchodem utišili se již poněkud rozčilení králové, až konečně na její domlouvání se opět smířili. Sotva ale dokonán byl tento sv. skutek, roznemohla se v Extremoze a soudila hned, že se hodinka jeji blíží. Plna důvěry v milosrdenstvi Boží spořádala všecky své záležitosti pozemské a hotovila se k smrti. Nelze vypsat tu zkroušenost se kterou tělo Páně přijala, ani tu radost, která se na tvář jeji vylila, když s Bohem smířená na okamžení čekala, ve kterém ji Bůh povolá s tohoto světa. Dočkala se žádosti své 4. července roku 1336 majic 65 let života svého. Papež Urban VIII. zapsal ji do počtu svatých a určil její slavnost na 8. července. Vyobrazuje se, jak v zástěře nese růže.
Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou. Sv. Alžběta sice dosáhla všech stupňů osmera blahoslavenství a tím podivuhodné svatosti, ale na třech z nich prodlévala se zvláštní zálibou, totiž na stupních pokory, milosrdenství a mírumilovnosti. Nepřestávala na tom, že zachovávala klid v srdci svém, ona hleděla tento mír rozšiřovat na všecky strany. Vzorem jí v tom byl P. Ježíš, který přišel na svět co kníže pokoje a který svou krví na kříži učinil mír (Kol. 1, 20.), který takové měl v míru zalíbení, že ho učedníkům svým přál a jiných pozdravovat velel takto: „Pokoj domu tomuto!“ Jelikož Alžběta věděla ze zkušenosti, jak vzácný dar nebes je pokoj a jak bohaté blaho z něho lidem vzkvétá, mají-li pokoj s Bohem, se sebou a s bližním proto hleděla při každé příležitosti hádky, různice, sváry a nepřátelství odstranit a srdce k smíření, svornosti a lásce přivést. Ano ona se domnívala, že ani život její není dosti velikou obětí, aby za ni mír koupen být mohl. A vskutku tomu býti může tak, neboť sám Ježíš sebe obětoval, jen aby mír mezi nebem a zemí zjednal. Dle příkladu pak sv. Alžběty záleží učenlivá láska pokoje: 1. v tom, že člověk nejprve sám v sobě si sjedná mír, tj. krotí své náruživosti, tělo podrobí duchu a ducha zákonu Božímu; 2. že člověk, jak píše apoštol, pokud na něm záleží, se všemi lidmi dobrou vůli zachovává (Řím. 12, 58), tedy nedá podnět k svárům a hádkám a vždy po srdečné svornosti touží; 3. že se člověk přičini, také mezi svými bratry mír zachovat a kde vidí nepřátele a protivníky, hledí je mírným domlouvánim, moudrou radou atd. zase mezi sebou smířit; 4. že člověk křesťan hledí rozšiřovat pokoj mezi Bohem a hříšníky, neustále k tomu prohlédaje, aby se polepšili a s Bohem smířili. Křesťanská duše! ty víš, že Kristus Pán nazývá pokojné „syny Božími“ a jich blahoslaví; zda-li nechceš slouti dítětem Božím? zda-li nechceš dojít spásy? Nu! tedy si ty čtyři odstavce ještě jedenkráte přečti a následuj jich dle příkladu sv. Alžběty, která co dítě Boží nyní pokoje věčného používá. Modlitba: O milá sv. Alžběto! vypros mi u Boha ten dar a tu milost, abych srdečně o mír a pokoj stál a dle tvého sv. příkladu též kolem sebe pokoj sv. šířil. Amen.”
Z tohoto životopisu sv. Alžběty si můžeme klást následující a podobné otázky ke zpytování svědomí: Zpytuji své svědomí podle příkladu svatých? Snažím se následovat příklad svaté Alžběty úsilím o pokoj s Bohem, se sebou a s bližním? Snažím se následovat příklad svaté Alžběty úsilím odstranit hádky, různice, sváry a nepřátelství? Snažím se následovat příklad svaté Alžběty úsilím srdce o smíření, svornost a lásku? Snažím se následovat příklad svaté Alžběty úsilím žít evangelium a jeho blahoslavenství? Krotím své náruživost postem a askezí? Jsou mé aktivity zaměřené na evangelium a Boží království? Mám úctu ke mši svaté konané způsobem jak se jí účastnila sv. Alžběta i každé, jíž se neúčastnila, pokud je platná? Nemám falešné naděje skrze mši svatou, při níž řádně nekonám co mám včasným příchodem, oblečením, usebraností, zbožnost a plněním toho, co je stanoveno? Jaký je můj modlitební život mimo mši svatou? Napravuji modlitební nedostatky a manka? Pracuji pro Boha i bližní anebo jen pro sebe anebo málo anebo jsem povaleč či člověk, co prací znesvěcuje neděli? Jaké místo má v mém životě myšlenka na smrt a spravedlivou Boží odplatu? Je pro mne dobrá svatá zpověď základem nápravy a hřích hlavní zlo? Svatá Alžběto, oroduj za nás!