Sv. papež Silverius je mučedník z roku 538, což je doba považovaná za svobodu Církve. Legenda čili Čtení o milých Svatých Božích od Jana Evangelisty Bílého takto píše o sv. Silveriu:
“Řecko a vůbec veškerý východ stal se počínaje od IV. až do VIII. stoleti rejdištěm, na kterémž se rozmanití kacíři a bludaři bujně proháněl. K těmto patři také kacířství Eutychesovo, které později slulo monofysitismem. Tento blud, ač na sněmu církevním v Chalcedoně r. 451. zavržený, nalezl mnoho přátel, zvláště Theodora, choť cisaře Justiniána ho všemožně podporovala a jiných biskupů pokud možno netrpěla, leč bludem tim nakvašené. Jejim přičiněním stal se biskupem v Cařihradě Anthymus Monofysita. Papež Agapet vykonal návštěvu u císaře a sněm svolal, Anthyma a jiné biskupy sesadil a jiné pravověrné na místa jejich ustanovil. Cisařovna zase hleděla dopomoci miláčku svému k stolici ztracené. Zdálo se, že se ji to podaří.
Papež Agapet zemřel (a to ještě v Cařihradě). I jednala teď s Vigiliem, jáhnem římským, člověkem úskočným, peněz a vlády žadostivým a slibovala, že mu dopomůže k papežství, pakli Anthyma zase dosadí a sněm Chalcedonský zavrhne. Vigilius přislibil. Avšak pro tentokráte nevedlo se oběma dle přání. Neboť r. 506. vyvolen byl v Řimě za papeže Silverius, muž statečný, který dovedl být mučednikem. Vigilius tedy přišel pozdě. Theodora se neodřekla úmyslů svých a co nešlo po dobrém, mělo buď lsti nebo násilím dosaženo. I psala nejprve Silveriovi, aby Anthyma buď za řádného biskupa v Cařihradě uznal, nebo aspoň tu věc sám do Cařihradu vyšetřit přišel. Silverius věda, jak mstivá je každá žena (Sir.25), a k tomu cisařovna, když se ji neděje po vůli, řekl: „Teď vim, že spory tyto životem svým zaplatím!“ Nicméně odepsal, že raději umře, než aby ji učinil po vůli.
Zmužilá odpověď popudila na nejvýš v bludu zarytou cisařovnu, která uzavřela, stůj co stůj Vigilia za papeže ustanovit. Poslala tedy po něm Belisarovi, císařskému vojevůdci v Římě, list ve smyslu, aby hleděl Silveria zahnat a Vigilia pak na jeho místo dosadit. Belisar byl o šlechetnosti papeže přesvědčen a dlouho byl v rozpacích, co by učinit měl. Konečně ale ho přemohly ohledy lidské; i slíbil, že cisařovně po vůli bude, jen aby ona odpovědnost na sebe vzala. Belisar nevěděl, kudy do toho, nebo se bál poctivých lidi; ale tu mu zase pomohla manželka jeho, přitelkyně císařovny. Žena tato a Vigilius najali křivých svědků, kteří na Silveria svědčili, že prý Gothy, nepřátely země do Řima zval a město zradit jim slíbil, ano i falešné listy napsat dali, ve kterých papež s nepřitelem o zradě města jedná.
Ačkoli Belisar tuto tkaninu lží prohlédl, přece se k tomu hanebnému plánu propůjčil a ošemetnost svou omlouval tim, že ten se musí z nespravedlnosti na papeži spáchané u Boha zodpovidati, kdo ji přikazuje a nikoliv ten, kdo ji poslušen vykonává. Silverius poznal, oč se jedná a utekl se do kostela sv. Sabiny, hledaje ochranu. Belisar ho dal skrze syna svého k sobě povolat, ale on nechtěl z kostela vyjit, boje se úkladu; posléze pak poroučeje se do ochrany Boži, ubiral se do paláce Pinciánského, kde Belisar býval. Vůdce pojal jej do komnaty své manželky, ostatní duchovenstvo, které ho provázelo, zůstalo vně. Antonina, choť Belisarova, sedic na loži uvitala sv. papeže výčitkami bez počtu, že Řim zradit chtěl. Mezi ‘tím zbavil jej jeden jáhen nejprv všech ozdob papežských, pak ale v pokojíku vedlejším v oděv klášterní ho oblékl. Duchovenstvo vně stojící neuzřelo více milovaného pastýře svého, neboť byl tajně na loď doveden a do Patary v Lycii zavezen. Druhého dne roznášelo se, že se stal Silverius mnichem a Vigilius byl 22. Listopadu 537 za papeže ustanoven.
Všickni dobří katolíci se rmoutili, že se ze sv. Otcem tak nelidsky zacházelo; jediný Silverius radoval se, že trpi pro spravedlnost. Biskup v Pataře uvital vyhnaného papeže s povinnou jemu úctivosti, a veřejně se ho mužně ujímal. Ba i do Cařihradu putoval a u císaře hosta svého srdnatě a zmužile zastával a na srdce kladl, jak se neslušně se sv. Otcem jednalo a jestliže se to pohoršení hned nenapraví, těžkého trestu Božího obávat se má. „Králů,“ pravil mimo jiné, „je vice na světě a ne jen jediný, onen ale je jediným papežem nad veškerou Cirkví na světě.“ Tato slova jsou podstatným důvodem, že i biskupové na východě vždy uznávali přednost papeže římského.
Cisař se té řeči ulekl a hned kázal, aby Silverius na místě nazpět do Ríma odvezen byl, a tam aby se znovu vyšetřovalo, z čeho byl viněn. Bude-li nevinen, aby byl zase na stolici papežskou dosazen, bude-li vinen,
aby na jinou stolici přesazen byl. Tento rozkaz zarmoutil Belisara a Vigilia a velkých starosti jim nadělal, neboť věděli, že kdyby se rozkaz císařův naplnit měl, že Vigilius bude svržen a Silverius opět na stolici papežskou dosazen. I usnesli se, že jeho navrácení se musí překazit a bídný Vigilius to uplatil u Belisara,
že vracujicí se Silverius byl jat a jemu vydán. Dva sluhové Vigiliovi vzali nyni ubohého papeže a odvedli ho
na malý pustý ostrov Palmaria (teď Parmeruolo), kde, jak sám piše, chléb strasti a voda úzkosti mu pokrmem
a nápojem byly. A však ani tenkráte nepřestal sv. papež starat se o Církev o choť svou, neboť povolal několik
biskupů, uvrhl na Vigilia a přívržence jeho církevní kletbu a rozmanité zákony vydal, ku prospěchu Církve
sv. čelicí. Umřel 29. Cervna 538. Byl-li hladem umořen či zavražděn, to se jistě neví. Bývá vyobrazen v rouchu papežském, jak drži v ruce okovy.
Kristus Pán bdí vždy nad Církvá svou. P. Bůh toho dopustil, že tentýž Vigilius, který sv. papeže Silveria až do smrti pronásledoval, povýšen byl na stolici svatou. Nyní bylo lze se domýšlet, že tento muž bude veliké pohoršení dělat a s kacíři že se bude spolkovat. Sv. Církev Kristova octnula se ve velikém nebezpečí, avšak
Kristus jakožto nejvyšší hlava neviditelná bdí nad Církví svou,o níž řekl,že brány pekelnéji nepřemohou. Duch Sv. ji řídí a řídit bude až do Konce. Nemohl tedy ani Vigilius škoditi Církvi Boží, ale Kristus svou slitovnou milostí řídil tak srdce muže tohoto, že se stal jednou z nejprvnějších podpor pravověrných křesfanů, neohroženým obhájcem pravdy katolické. Sotva se dověděl, že sv. nevinný papež tak ukrutně byl umořen a doslechlse, že na jeho hrobě děje se tolik zázrakův, tu se mu hned otevřel oči, a srdce jeho naplněno bylo nejhlubší lítostí nad jeho dosavadními nepravostmi. I chtěl nyní složit důstojnost popežskou a činit pokání, avšak duchovenstvo města Říma toho nedopustilo uznávajíc v něm jednohlasně nejvyšší hlavu Církve. Nyní vyznal se Vigilius z hříchů svých
a obdržel rozhřešenía stal se zcela jiným člověkem. Odřekl se každého obcování s kacíři, stíhnul kletbou církevní
bezbožnou císařovnu a zůstal stálým u vyznání pravé víry i tehdy, když byl do žaláře i sám uvržen. S ušlechtilou smělostí řekl k císaři Justinianovi: „Viz, kam to povede. Jen Vigilia držíš v okovech, avšak nikoli knížete
apoštplů Petra.“ On chtěl říci: „Jsem a zůstanu papežemi v žaláři.“
Hle, laskavý čtenáři! tak bdí Kristus nad Cirkví svou. To zlé, co by škodit mohlo, umí On obrátit k jejímu prospěchu! Když tody slyšíš, že i nemravní papežové seděli na stolici sv. Petra, tož tě to nesmí nikterak mást. V tom právě se ukazuje všemocná a milosrdná ruka Pána, který řídí a spravuje Církev, že přese všecky špatnosti těchto nejvyšších pastýřů Církve přece trvala a čistota víry neutrpěla žádné ujmy. Kdyby Kristus nebyl při Církvi své, a kdyby ona nebyla štipením, dílem jeho, již dávno by byla musela zaniknouti nekalým mravem mnohých nejvyšších pastýřů takovýchto. Ale Kristus dostojí slovu svému, že brány peelné nepřemohou jí. Tato myšlénka tedy, že Pán vždy bdí nad Cirkví svou, musí tebe těšit, útěchou a posilou naplňovat, když vidíš, kterak nepřátelé používají všech prostředků, aby zničili Církev sv. Máš i Bohu děkovat za to, že jsi dítětem této Církve, která tebe jistě vede k spasení, pakli ji věrně posloucháš a vždy pozor dáš na hlas její.
Modlitba: “O můj Ježíši! Ty věčně věrný pastýři Církve své. Jak vroucně Tobě musím děkovat za to, že jsem údem Tvé sv. Církve, kterou jsi vystavěl na skále Petrově. Propůjč mi jenom té milosti, abych jí jako dítě poslušným byl a tím spasení došel. Amen.”