Co dělat před jubilejním rokem? Dobrou přípravu. K ní patří využití zkušeností před a po předchozích jubilejních letech, Shodu v pojetí ukazují tři papežské encykliky o Nesvětějším Srdci Ježíšovu.
Annum sacrum, encyklika papeže Lva XIII. z 25. května 1899: “Před nedávnem, jak je vám známo, jsme vyhlásili apoštolským listem podle práva a tradice Našich předchůdců svatý jubilejní rok, který má být brzy oslaven v Našem městě. Dnes chceme jako přímo nadějeplný závdavek pro požehnaný průběh této slavnosti podnítit další vynikající dílo a svěřit vám je. Očekáváme od něj z pádných důvodů nádherné a trvalé ovoce, v prvé radě pro celé křesťanstvo, ale pak také pro celé lidstvo, jestliže se na něm budou všichni podílet s přesvědčením, jednomyslností a zanícením. Již častěji jsme usilovali o to, vzít důrazně v ochranu onu drahocennou zbožnost, která je založena na úctě k nejsvětějšímu srdci Ježíšovu, aby nabyla na přitažlivosti. V tom jsme následovali příklad Našich předchůdců, Innocence III., Benedikta XIII., Klementa XIII., Pia VI., Pia VII. a Pia IX. Zvláštním způsobem jsme to proklamovali Naším dekretem 28. června 1889, jímž jsme povýšili svátek srdce Ježíšova na slavnost prvního řádu.”

Pius XI. s jubilejním rokem 1925 spojil zavedení svátku Krista Krále a každoroční zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Vztah k Srdci Páně rozvíjí encyklika Miserentissimus Redemptor Pia XI. 8. května 1928 O smíření, který jsme všichni zavázáni Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu: “Proto náš předchůdce Lev XIII. právem neváhal v encyklike Annum sacrum tvrdit, jak velký význam má úcta k božskému Srdcu pro naši dobu: „Když byla prvotní Cirkev sevřená jařmem císařů, zjevil se mladému císaři vysoko na nebi Kříž na znamení brzkého, skvělého vítězství. Tak vidíme i nyní příznivé a božské znamení: Nejsvětější Srdce Ježíšovo, nad kterým je kříž zářící v plamenech. Do tohoto božského Srdce musíme skládat všechnu svoji naději, od něho musíme vyprošovat a očekávat spásu lidstva.“
“Proto ustanovujeme a nařizujeme, aby po všechny roky na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ve všech chrámech na světě sa konala smírná modlitba, kterou připojujeme k Encyklice, modlitba k našemu najmilejšímu Vykupiteli, aby jsme jí usmiřovali jeho božské Srdce za své viny a znovu vyhlásili práva Ježíše Krista, nejvyššího Krále a nejdražšího Pána: “Ó nejsladší Ježíši, tvoje láska se jako mohutný proud rozlévá na lidstvo, které ji splácí největším nevděkem, když na tebe tak zapomíná, tebe zanedbává, tebou pohŕdá. Hle, zde klečíme, před tvým oltářem, aby jsme zvláštní poctou nahradili velkou nevšímavost a všechny urážky od lidí, které zakouší tvé milující Srdce. Ale víme, že i my jsme se prohřešili podobně. Bolestně to litujeme, prosíme nejprve, aby ses nad námi smiloval. Dobrovolným pokáním jsme ochotní napravovat hříchy těch, kteří po zbloudění z pravé cesty buď se zatvrzují ve své nevěrnosti a nechtějí nasledovať tebe, svého Pastýře a Vůdce, anebo zpronevěříce se svému křestnímu slibu, odvrhli sladké jho tvého zákona. Oplakávajíce tyto hříchy máme upřímnou vůli usmiřovat tě za ně všechny a za každý jednotlivý hřích, zvlášť za nemravný život a za necudný oděv, za hanebné nástrahy nevinným dušim, za znesvěcování svátečních dnů, za rouhání proti tobě a proti tvým svatým, za útoky na tvého náměstka a na celé kněžstvo, za nedbalost k tvé předrahé Svátosti lásky, za zneuctívání převelebné Svátosti hroznými svatokrádežemi a konečně za veřejné zločiny národů, které urážejí práva a učitelský úřad Církve tebou založené. Kéž bychom mohli smýt tyto zločiny svojí vlastní krví! Aby jsme však za urážky tvé božské Velebnosti poskytli aspoň nějakou náhradu, obětujeme ti zadostiučinění, které jsi sám kdysi dal nebeskému Otci na kříži a které denně obnovuješ na oltářích spojené se smírem tvé přesvaté Matky Panny Marie a všech svatých i všech zbožných věřících. Zhřešili jsme všichni a nedbali jsme na tvou převelikou lásku. Slibujeme ti z celého srdce, že to s tvou milostí všemožné napravíme pevnou vírou, mravním životem a svědomitým zachováváním přikázání tvého evangelia, především přikázání lásky. Ze všech síl se též přičiníme, aby jsme zamezili ďalším urážkám tvé božské Velebnosti a přivedli k tobě co nejvíce bloudících duší. Přijmi, ó nejdobrotivější Ježíši, na přímluvu přeblahoslavené Panny Marie usmiřovatelky tento náš dobrovolný úkon smíření! Uděl nám milost, aby jsme ti vytrvale, věrně a oddaně sloužili až do smrti a jednou se všichni dostali do své vlasti, kde s Otcem a Duchem Svatým žiješ a kraluješ Bůh na věky věků. Amen.”

Haurietis Aquas Encyklika Pia XII. z 15. května 1956: „S radostí budete čerpat vody za zdrojů Vykupitelových.” Těmito slovy prorok Izaiáš v obrazech plných hlubokého smyslu předpověděl nesčetné, bohaté dary Boží, které měl přinést křesťanský věk. Tento výrok nám bezděky přichází na mysl, když uvažujeme o končícím století, jež uplynulo od chvíle, kdy náš předchůdce blahé paměti Pius IX. vyhověl rád prosbám z celého světa a nařídil, aby svátek božského Srdce Páně byl slaven v celé Církvi. Nelze vypočítat všechny dary milosti, které úcta prokazovaná božskému Srdci Ježíšovu vlévá do duší věřících. Očišťuje je, osvěžuje nebeskou útěchou a podněcuje ke všem ctnostem. „Každý dobrý úděl a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel.”
“Jasný důkaz, že tato úcta má kořeny v základech křesťanského učení, je také v tom, že Apoštolský Stolec tuto liturgickou slavnost potvrdil dříve nežli spisy sv. Markéty Marie. Vždyť bez ohledu na jakákoli soukromá božská zjevení, jedině na prosby věřících povolila Kongregace posvátných obřadů výnosem ze dne 25. ledna 1785, schváleným naším předchůdcem Klementem XIII. dne 6. února téhož roku, liturgickou oslavu svátku, a to biskupům Polska a tak zvanému Římskému arcibratrstvu nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Apoštolský Stolec to učinil zřejmě za tím účelem, aby se rozšířila tato vzkvétající úcta. Bylo jejím úkolem, „symbolem obnovovat vzpomínku na božskou lásku,” která pudila našeho Spasitele, aby se nabídl jako smírná oběť za lidské hříchy. Toto schválení bylo uděleno jako výsada a s nějakým omezením. Asi za sto let následovalo druhé, mnohem významnější schválení slavnostním způsobem. Míním výnos Kongregace posvátných obřadů ze dne 23. srpna 1856, který jsme shora připomněli. Jím náš předchůdce nesmrtelné paměti Pius IX. chtěl vyhovět prosbám biskupů Francie a téměř celého katolického světa. Rozšířil svátek nejsvětějšího Srdce Ježíšova na celou Církev a nařídil jeho pravidelnou oslavu. Tato skutečnost si zasluhuje, aby zůstala navždy vytištěna do paměti věřících.”
“Kdo by se odvážil představovat tuto pobožnost jako neužitečnou nebo málo vhodnou pro naši dobu, když ji náš předchůdce blahé paměti Lev XIII. vyznamenal jako „velmi osvědčenou formu uctívání Boha” a když on si byl jist, že tato úcta musí „být považována za účinný lék proti zlům, která (také dnes, a to jistě mnohem více a zhoubněji) mučí a zneklidňují jednotlivce i celou lidskou společnost?”
„Tato pobožnost, již radíme,” pravil, „bude všem ku prospěchu.” A připojil ještě napomenutí, které se také vztahuje na úctu k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu: „Ta mocná zla, která již delší dobu tajně působí, naléhavě vyžadují, aby byla hledána pomoc proti nim u Toho, jehož silou by mohla být rozptýlena. Kdo jiný však by to mohl být, ne-li Ježíš Kristus, jednorozený Syn Boží? ‚Neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni.’ (Skut 4,12).”
A náš přímý předchůdce blahé paměti Pius XI. neméně pokládal tuto úctu za hodnou doporučení a způsobilou, aby posilnila křesťanskou zbožnost. V okružním listě prohlásil: „Zda-li není v této formě úcty obsažen souhrn celého náboženství a směrnice dokonalosti? Vždyť ona snadno vede náš rozum, abychom hluboce poznali Krista a dovede účinně vznítit srdce, abychom čím dál tím vroucněji milovali a tím lépe následovali božského Spasitele.”