„Nedokážu pochopit, jak je možné přijmout Ježíše a nezemřít radostí a štěstím!“ To jsou slova blahoslavené Imeldy. Narodila kolem roku 1321 hraběti Eganovi Lambertinimu a jeho druhé manželce Castore Galluziove v Bologni. Zkušený hagiograf, církevní právník a historik papež Benedikt XVI. ve svém díle O blahořečeni a svatořečeni služebníků Božích napsal, že byla velmi šlechetné a krásné dítě. Především však měla nanejvýš vnímavé a otevřené srdce pro Boží svět. Když poprvé slyšela o Boží přítomnosti v Nejsvětější svátosti, v jejím nitru se probudila velká touha, aby mohla být co nejblíže Božskému Dítěti a aby ho mohla přijmout tak, jako sestry dominikánky, které ji vyučovaly. Toto nebyla praxe 14. století. K přijetí Krista, nekonečného Boha ve svaté Hostii, byla podle tehdejších názorů potřebná nejen pečlivá příprava, ale rovněž podmínka dosažení vyššího věku s lepším užíváním rozumu. Tehdejší teology poučil sám Pán Bůh skrze Imeldu. Přišla jako desetiletá na výchovu do dominikánského kláštera ve Valdopietre na předměstí Bologně. Když viděla sestry přijmout Eucharistii, i v jejím srdci rostla touha po přijetí Pána Ježíše, což jí nebylo umožněno. Byla to pro ni velká bolest. Vyplnilo se jí však jiné přání, které nosila ve svém srdci. Dostala povoleni, s výslovným souhlasem rodičů, zasvětit svůj život zcela Bohu a stát se dominikánkou. Zajímavé je, že k tomuto rozhodnutí se jevil rozum v tohoto věku ve středověku dost zralý oproti současnosti.

Profesor Ferdinand Holbock popisuje událost z 12. května 1333, z vigilie svátku Nanebevstoupení Páně: „V dominikánském klášteře bylo opět společné svaté přijímání sester. Pouze Imelda zůstala při rozdávání Eucharistie sama v lavici. Snažila se v sobě potlačit velkou touhu a přinesla hrdinskou oběť: “Pane, nejsem hodna!” A když pokračovala v modlitbě: “Ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena,” pozvedla oči ke svatostánku s ještě větší touhou. Najednou uviděla vycházet ze svatostánku paprsek světla. V tom paprsku se vznášela jedna hostie. Přibližovala se stále více a více k děvčeti, které toužebně rozevřelo svoji náruč, zvedlo hlavu a otevřelo ústa. Svatá hostie se však zastavila a ve světelném jasu se vznášela nad děvčetem. Toto dění pozorovali všichni. Kněz sebral vznášející se hostii do rukou, položil ji na patenu a podal ji malé dvanáctileté Imeldě, aby ji přijala. Konečně se naplnila její touha a ona se plna radosti a štěstí ponořila do děkovné modlitby. Když řeholní sestra po mši svaté po několika hodinách k Imeldě přistoupila a dotkla se ji a dokonce s ní také zatřásla, neprobrala ji. Její duše byla již v nebi. Ježíš si ji vzal k sobě, aby její touhu po něm už navždy naplnil. Tato výjimečná milost, odejít do nebe v den prvního svatého přijímání, je známa jen ze života bl. Imeldy.”

Jejímu svatému přijímání předcházelo časté a dobré duchovní svaté přijímání, jehož je příkladem. Je dokladem, že s duchovním svatým přijímáním se má spojit přijetí ve svátosti. Blahoslavená Imelda přijala Tělo Páně mimořádnou cestou a je příkladem přijetí svátosti s čistým srdcem bez hříchu. Připravovat se na první svaté přijímání a nejen na ně jako na poslední v životě je nejlepší motivací. Je příkladem velkého a důkladného díkučinění po svatém přijímání, při němž zemřela. Sv. Pius X. ji prohlásil za patronku prvokomunikantů, aby tím ukázal příklad svatého přijímání, který si přeje při umožnění přístupu ke svatému přijímání v nižším věku. Je to i příklad pro časté svaté přijímání, k němuž sv. Pius X. vybízel. Na svůj hrob dostala nápis: Zesnulé sestře Imeldě Lambertini byla seslaná z nebe hostie, kterou jí podal kněz. Za blahoslavenou ji prohlásil papež Lev XII. v roku 1826. Blahoslavená Imelda patří mezi osoby, jejichž tělo zůstalo po smrti neporušené.