Narodil se kolem poloviny 14. století v Pomuku (později Nepomuku) v Čechách. V letech 1369-1380 byl veřejným notářem a zároveň pracoval v úřadě generálních vikářů. Po vysvěcení na kněze byl farářem u sv. Havla (1380-1390) a kanovníkem kapituly u sv. Jiljí (1382-1389) a na Vyšehradě (1389-1393). Arcibiskup Jan z Jenštejna ho jmenoval svým generálním vikářem (1389-1393). Když vyvrcholilo napětí mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem, stál na straně arcibiskupa a hájil svobodu a nezávislost církve na králově zvůli, zatímco král se snažil ovládnout církev a získat na svou stranu část vyššího duchovenstva. Byl podroben výslechu a mučení za osobní účasti krále. Jeho tělo bylo 20. III. 1393 vhozeno do Vltavy, potom prozatímně pohřbeno a později (snad 1396) přeneseno k pohřbení do katedrály. V následujících letech se mluvilo o další příčině jeho mučednické smrti, že totiž nechtěl porušit zpovědní tajemství. V roce 1721 byl prohlášen za blahoslaveného a 19. III. 1729 za svatého.

Hymnus: “Když mile máj zavítá,plesává zbožný Čech,po krajích vlasti všech zvuk zbožných písní znívá;to ke tvé oslavě, ó Jene z Nepomuku, jenž přetrpěv zlou muku, dlíš v rajském přístavě.

Co dalo v těžké chvíli, když tebe mučil kat, bys mohl odolat, vítězné tobě síly? Když plamen plápolal a pálil údy tvoje, kdo vedl tě v ty boje, že jsi se nepoddal?

Bůh byl to všemohoucí, k němužto v strasti té se neslo srdce tvé, nebeskou láskou vroucí; měls k němu zření jen.
I my chcem věrně státi, pro Boha krev svou dáti; toť křesťan povinen.

Ó vyvolenče Boží, jenž leskem hvězd se skvíš, kéž nám též vyprosíš, by tam, kde věčné zboží, sám vládce světa nám
dle svého slitování po zdejším bojování otevřel nebes chrám.”

Druhé čtení ze spisů pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (Commentum super psalmum Noli aemulari, v. 34-35: Cod. vat. lat. 1122,130) Bůh neopustí svoje věrné

“Bezbožník číhá na spravedlivého, snaží se ho zabít. Nejdřív strojí pikle v duchu, takže jen on sám o tom ví, pak vyhlíží slídivým okem i navenek: vybírá místo, Olivovou horu, neboť Kristus tam často chodíval, rozvažuje o čase – jenom ne o svátcích, čeká na vhodnou příležitost, aby nenastal rozruch mezi lidem, určuje způsob – koho políbím, ten to je, toho se chopte, a volí okolnosti – velekněží a starší s ním poslali zástup.

Vizme společnost hříšníků, číhajících na cestě spravedlivých! Hříšník hříšníkem jen tak nepohrdne, naopak, zloděj se spolčuje s lupičem a zrádce se zrádcem, mluvka má rád žvanila a tyran ukrutníka. I zlí lidé mají totiž své oblíbence, takže se vzájemně milují, a kromě sebe nikoho, nýbrž nepřátelsky napadají ty, kteří nehodlají výt s vlky, ale chtějí bečet s ovcemi.

Ovečka spásá zelený pažit, ráda pobíhá, požírá vrboví, aniž ublíží květům, a když něco šťavnatého sežere, všechno přežvýká a nalévá se pak mlékem. A pastýři jdou za ní a těší se z ní. A když je vedena na smrt, mlčí. V takové ovci poznáváme našeho Krista, neboť on byl veden jako ovce na porážku, aniž otevřel ústa. A také učedníci a jiní svatí byli posláni jako ovce mezi vlky. Těmto dobrým ovcím divocí a krvelační vlci nepřejí a stavějí proti nim svůj opačný způsob života. Vlci se přece nespokojí (se) stejnou potravou, ukládají dokonce ovcím o život a lačnějí po jejich krvi a pronásledují je s neutuchající zuřivostí. Jsou přitom jaloví, zarostlí hrubou srstí, mléko nemají, maso mají smrduté, požírají zdechliny, nepřežvykují, stáje nemají, před pastýřem prchají.

I lidé bývají vlky, krutostí vlky dokonce předčí a lstivostí překonávají sebesilnější šelmy. Nad všechny šelmy jsou mocné šelmy lidské, neboť strojí úklady duši i tělu: ubližují duši spravedlivých, protože jim špatně radí a zavádějí je na scestí bludu, ubíjejí duši závistí, radí se, jak pomoci někomu na smrt, a posléze hubí i tělo nebo o jeho záhubě rozhodují. Stejně jako nemůže zůstat beránek mezi vlky nedotčený, není si jist ani spravedlivý mezi hříšníky. Hříšník totiž usiluje spravedlivému o život nejrůznějšími intrikami, výslechy, léčkami, trýzněním, vražděním.”

Závěrečná modlitba: “Bože, tys vyvolil kněze a mučedníka Jana za obhájce práv církve a za strážce zpovědního tajemství; dej, ať následujeme příklad jeho statečnosti a věrně plníme službu, ke které jsi nás povolal. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.”

Texty jsou z pokoncilního breviáře.