Ježíš Kristus se neposlal na svět sám, ale poslal jej Bůh Otec.(Jan 17. kap.). Apoštolé se neposlali do světa sami, ale poslal je Ježíš Kristus, evangelium sv. Matouše 28,18-20: „Ježíš k nim přistoupil a promluvil: Je mi dána veškerá moc na nebi a na zemi. Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.” Jde o nejvíce citované místo text II. Vatikánslého koncilu a přitom přibývá nepokřtěných osob a těch kdo neplní křestní slib, což svědčí o neplnění tohoto pověření.

Důležitost pověření od patřičných osob ukazují Skutky apoštolů 15,22-24: “Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu ‒ vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření.” Blahodárný důsledek plnění rozhodnoutí jeruzalémského sněmu je ve Skutcích apoštolů 16,5: “Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl.”

Bdělost nad patřičným pověřením a jeho plněním je v rozhodnutí tridentského koncilu, 23. zasedání, hlava 15: “Třebaže kněží při svém svěcení dostávají moc rozhřešovat, přesto svatá synoda stanoví, že nikdo, ani řeholník, nemůže zpovídat ani laiky, ani kněze a není k tomu považován za způsobilého, nemá-li buď farní obročí nebo není-li biskupi (i na základě přezkoušení, pokud to považují za nezbytné, nebo jinak) shledán způsobilým a neobdrží-li schválení, které nechť je dáno zdarma. Tomu není na překážku žádná výsada či obyčej, ani nepamětný.” 23. zasedání, hlava 16: “Protože nemá být svěcen nikdo, kdo podle úsudku svého biskupa není užitečný nebo nezbytný pro službu v jeho kostelích, stanoví svatá synoda, kráčejíc ve stopách šestého kánonu chalcedonského sněmu, že do budoucna nemá být svěcen nikdo, kdo by nebyl připsán onomu kostelu nebo zbožnému institutu, pro jehož užitek či nutnost byl přibrán, aby tam plnil své úkoly, a ne aby se potuloval bez pevného sídla. A jestliže bez vědomí biskupa opustí své sídlo, je mu zakázán výkon posvátných svěcení. Nadto nikdo z cizích duchovních nesmí být žádným biskupem připuštěn k sloužení mše svaté ani k udílení svátostí bez doporučující listiny svého ordináře.” Má kněz pravomoc zpovídat? Opustil bez vědomí biskupa své sídlo? Má pověření ke službě od svého ordináře? Pokud řada dalších otázek vzniká, je účast na těchto úkonech sporná a nejde o autentické působení. Kněží bratrstva sv. Pia X. proto jednají stále s Římem, aby jejich situace nebyla v rozporu s těmi rozhodnutími tridentského koncilu a byla s nimi v souladu. Ti, kdo jim to zazlívají mají k tomu patřičné pověření?

Otázka patřičného pověření je zásadní otázka ekumenismu a jednoty jedné, svaté, apoštolské a katolické (nadnárodní, mezinárodní) Církve. Reformy Církve lidmi, co neměli patřičné pověření dopadly, dopadají a dopadnou tragicky. Apoštol Pavel se dovolává svého pověření od přímo od Boha a přesto si nechá svůj apoštolát schválit církevní autoritou., To máme v listu Galaťanům 1,1: “Pavel, apoštol ustanovený ne od lidí ani prostřednictvím nějakého člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých,” a ve 2,2: “Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí jsem to vyložil těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo.” Podobně sv. František z Assisi dostal přímo od Boha úkol reformy Církve a přesto si nechal svůj program schválit papežem. Ti kdo dostali pověření od Boha skrze zjevení Panny Marie jsou jí posíláni, aby je potvrdila církevní autorita. Pokud se tak nestalo je místo šíření zjevení neschválených lepší šířit zjevení schválená a vědět, že v nich nemůže být pověření k učení odsouzeného pravými koncily a katechismem.

O pověření každého pokřtěného shodném s apoštoly píše list Judův 1,3 Milovaní, vážně jsem pomýšlel na to, že vám napíšu o naší společné spáse. Ale teď mě to nutí vybídnout vás v dopise k tomu, abyste vedli boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena.