Pokoncilní breviář má tento krátký a tradičně pojatý životopis sv. Vojtěcha: “Pocházel z českého knížecího rodu Slavníkovců. Narodil se kolem roku 956 na hradě Libici. Devět let (972-981) strávil v Magdeburku v blízkosti arcibiskupa Adalberta, který mu při biřmování dal své jméno. Roku 981 přijal kněžské svěcení z rukou prvního pražského biskupa Dětmara a po jeho smrti nastoupil na jeho místo (983). Do jeho diecéze patřilo kromě Čech a Moravy také Slezsko, část jižního Polska a dnešního Slovenska. Horlivě usiloval o odstranění různých dobových zlořádů, a tím proti sobě poštval část kléru a některé mocné šlechtice. Proto požádal, aby byl zproštěn úřadu a vstoupil v Římě do benediktinského kláštera (990). Na přání papeže se vrátil do Prahy (992) a založil benediktinský klášter v Břevnově. Při návratu z druhého pobytu v Římě dostal zprávu o vyvraždění svého rodu (995) a odešel hlásat evangelium pohanským Prusům (996). Jeho misionářská činnost však skončila hned na samém začátku: sedm Prusů ho 23. IV. 997 probodlo svými oštěpy. Z Hnězdna, kde byl pohřben, byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Prahy (1039).”
Od sv. Bruna z Querfurtu, mučedníka roku 1009 je jeho životopis, z něhož je v breviáři modlitba k svatému Vojtěchu: “Vzývá tě zkroušené srdce, vzývá tě bezvýchodné bloudění našich časů. Volá k tobě, přešťastný mučedníku, nesmírný nářek našich běd. Ty, jenž se raduješ před tváří Boží s purpurem oděnými světci, jenž hoduješ v místech nejsvětějších při lahodném zvuku andělských hlasů, nezapomínej na nás, skutečné zajatce, kteří si ani neuvědomují tíži své tísně. Ty, jenž mnoho zmůžeš na dvoře nejvyššího Krále, zjednej nám právo a spravedlnost, vytrhni nás ze zlobného záští tak velikých nepřátel. Velká tíseň si žádá velké pomoci. Mluv přede všemi, mezi nimiž jsi vynikl jako mučedník, řekni: „Nejdobrotivější Bože, smiluj se nad rozmanitými strastmi našich časů!“ Zkroť nesmírně se vzmáhající hřích náruživé lakoty, který chce zvrhlými svody zaměnit lásku k Bohu za lásku k světu, který mluví o dobru a přináší nakonec jen zlo, slibuje potěšení a způsobuje strasti, slibuje pomoc, ale dovede jen škodit.

Trpíme čímsi nestvůrným: když vyhovíme svým choutkám, hladovíme ještě více; když dojdeme rozkoší tělesných, nikdy neřekneme dost. To je společné zlo všech. Ač bychom měli celou duší přemýšlet o věcech duchovních, myslíme téměř jen na tělesné. Nakolik můžeš, a právě proto, že můžeš, zhoj naše rány.”

Závěrečná modlitba: “Bože, tys naplnil svatého biskupa Vojtěcha touhou po spáse duší a posilovals ho, aby svou věrnost potvrdil mučednickou smrtí; na jeho přímluvu pomáhej biskupům a kněžím, aby svědomitě konali svou službu, a lid, kterýs jim svěřil, posiluj, ať ochotně kráčí cestou, kterou ho jeho pastýři vedou. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.”

Sv. Vojtěch měl zdravý vztah k vlastnímu národu, a proto mu nebyl ochoten sloužit jako biskup schvalováním nemorálností a složil svůj úřad. Při návratu jako projev lásky na hranicích země české políbil půdu své vlasti. Nebyla mu země jako země a nebyl kosmopolita. Pocestoval po různých zemích Evropy a národ polský, slovenský a maďarský se k němu hlásí skrze hlásané křesťanství jako ke svému a ne cizímu, což ukazuje, že nebyl vypjatý nacionalista.
V současnosti stejní lidé nejprve rozbíjí Jugoslávii ve jménu nacionalismu a potom chtějí EU pojatou jako jeden stát a národ v zapomenutí na národní identitu.