Na Velký pátek se konají přímluvy, jejichž vzorem jsou přímluvy doby starokřesťanské. První je za Církev: “Modleme se za svatou církev Boží…” Církev je od Boha a má za cíl Boha, jak to určil její zakladatel Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk. Výraz Církev Boží je v listu apoštola Timoteovi 3,15: “…abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v Církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy.” Ve Skutcích apoštolů je, 20,28: “Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si získal vlastní krví.” Co odpovídá správnému chování v Církvi Boží? Odpověď lze dát slovy apoštola Pavla z druhého listu Korinťanům 10,3-6: “Žijeme ovšem v lidském těle, ale boj vedeme ne pro zájmy lidské. Naše zbraně, kterými bojujeme, nejsou přece jen lidské ale podivuhodně mocné na zbourání bašt: boříme rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti nauce od Boha zjevené, přivádíme každého člověka správně uvažujícího k tomu, aby poslouchal Krista a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, dokud vaše poslušnost nebude dokonalá.” Podobná odpověď je slovy konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu čl. 2: “V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.”

Oltář čelem k lidu, koncilními texty nikde nežádaný, navozuje myšlenky na člověka a lidské tíž zaměřuje k božskému a obtížněji podřízuje člověka Bohu. Podobně je tomu se změnou podávání svátosti oltářní ve stoje a na ruku místo vkleče a do úst. Tato převaha zaměření k věcem lidským, časným, viditelným a časným má pak jako důsledek, že i takto je Církev Boží chápána. Je snižována na spolek podobný zájmovým sdružením hasičů, včelařů, filatelistů apod. Lze pozorovat věci odsuzované apoštolem Pavlem v II Kor 12,20: “svár, žárlivost, hněvy, nevraživosti, pomluvy, donašečství, nadutosti, bouření.” Římskokatolickou církev loni v Německu oficiálně opustilo rekordních 522.821 lidí podle zprávy Německé biskupská konference. Smutný rekord z předchozího roku s 359.338 odchody je značně překonán. Kolik z těchto lidí věří, že opustilo Církev Boží? Kolika bylo připomenuto: Proč jsi opustil Církev Boží?

Vzorem k promlouvání v této situaci je apoštol Petr mluvící o Jidášově zrádném opuštění svého poslání (Skt ap. 1,25). Sv. Petr se za Jidáše lidem neomlouvá a vybízí v II Petr 3,17: “Proto si dávejte pozor, abyste nepozbyli svou pevnost tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných lidí”. Konkrétně se to týká plnění církevních přikázání: Takto jsou v katechismu z roku 1992 č. 2041: “Církevní přikázání se nacházejí v této linii mravního života, která navazuje na liturgický život a z něho se také živí. Závazný charakter takových pozitivních zákonů, vyhlášených odpovědnými pastýři církve, má zaručit věřícím nezbytné minimum ducha modlitby, mravního úsilí a růstu lásky k Bohu a bližnímu.” Kdo je pod minimem postrádá pravou věrohodnost.

První církevní přikázání světit neděli, církevní právo (CIC 1983), kánon 1246: “1: Neděle, kdy se slaví velikonoční tajemství, podle apoštolského podání je den, který je třeba světit jako prvotní zasvěcený svátek pro celou církev.” Kánon 1247: “V neděle a jiné zasvěcené svátky jsou věřící povinni účastnit se mše svaté a zdržovat se od těch prací a činností, které brání vzdávat Bohu poctu, radosti, která je vlastní prožívání dne Páně a patřičnému odpočinutí mysli i těla.”
Druhé církevní přikázání alespoň jednou za rok přistoupit ke svaté zpovědi, kánon 989: “Každý věřící po dosažení věku rozlišování je povinen alespoň jedenkrát do roka věrně se vyzpovídat z těžkých hříchů.”
Třetí církevní přikázání o sv. přijímání jednou ročně, kánon 920: “ 1: Po prvním svatém přijímání je každý věřící povinen přijmout svaté přijímání alespoň jedenkrát do roka. 2: Toto přikázání se má splnit v době velikonoční, leč by se ze spravedlivé příčiny splnilo v jinou roční dobu.”
Čtvrté církevní přikázání o svěcení zasvěcených svátků, CIC kánon 1246: “Také je třeba světit následující zasvěcené svátky: Narození Pána našeho Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení a Nejsvětějšího Těla a Krve Krista, Panny Marie, Matky Boží, Neposkvrněného Početí a Nanebevzetí Panny Marie, svatého Josefa, svatých Petra a Pavla, apoštolů a konečně Všech svatých. 2: Biskupská konference může po předchozím schválení od Apoštolského stolce některé ze zasvěcených svátků zrušit nebo přeložit na neděli.”
Páté církevní přikázání o zachovávání postu, CIC kánon 1249: “Všichni věřící křesťané jsou povinni každý svým způsobem konat na základě Božího zákona pokání. Aby se však všichni spojili mezi sebou v určitém společném zachovávání pokání, předpisují se kající dny, ve kterých se mají věřící zvláštním způsobem věnovat modlitbě, konat úkony zbožnosti a lásky, zapírat se a věrněji konat své povinnosti a zvláště zase zachovávat půst a zdrženlivost podle předpisů kánonů, které následují.” Kánon 1250: “Kajícími dny a dobami v celé církvi jsou jednotlivé pátky po celý rok a postní doba.” Kánon 1251: “Zdrženlivost od masa nebo od jiného jídla, ve shodě s rozhodnutím biskupské konference, nechť se zachovává v jednotlivé pátky po celý rok, leč by na tento pátek připadla některá slavnost. Zdrženlivost a půst újmy nechť se zachovává na Popeleční středu a na Velký pátek, den utrpení a smrti Pána našeho Ježíše Krista. Kánon 1252: “Zákonem o zdrženlivosti od masa jsou vázáni všichni, kteří ukončili 14. rok svého života. Zákonem od újmy jsou vázány všechny osoby dospělé (od 18 let) až do započetí šedesátého roku života. Avšak duchovní pastýři a rodiče ať dbají o to, aby i ti, kdo nejsou z důvodu nezletilosti vázáni zákonem zdrženlivosti a újmy, byli vedeni k pravému duchu pokání.”
Je též přikázáno přispívat Církvi na její potřeby přispívat. CIC, kán 222: “1: Věřící jsou povinni přispívat na potřeby církve, aby měla, co potřebuje pro bohoslužbu, apoštolskou a charitativní činnost a pro slušné živobytí služebníků církve. 2: Jsou také povinni podporovat sociální spravedlnost, jakož i, pamětlivi přikázání Páně, pomáhat z vlastních prostředků potřebným.praví, že věřící jsou také povinni přispívat na hmotné potřeby církve, každý podle svých možností.”

Přikázání o svaté zpovědi a svátosti oltářní jsou od IV. lateránského koncilu a potvrzeny koncilem Tridentským. Karel IV. ve svém životopise píše o blahodárném výsledku konání nad žádané církevní minimum při události 31.3.1331 v Pavii, kterou někteří členové jeho družiny nepřežili. Karla IV. zachránilo držení eucharistického postu od půlnoci: “O velikonoční neděli, to je třetí den po mém příjezdu byla otrávena má družina a já chráněn boží milostí unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jíst přede mší.”

Velké znejistění zda katolická Církev je Církev Kristova (Církev Boží) nastalo po užití pojmu “subsitit” v konstituci II. Vatikánského koncilu Lumen gentium v čl. 8. Posun k chápání “subsistit” jako “est”, “je” učinila Kongregace pro nauku víry 6.8. 2000 v Deklaraci Dominus Jesus „O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a Církve“: “Výrazem „subsistit in“ chtěl 2. vatikánský koncil uvést v soulad dvě doktrinální tvrzení: na straně jedné, že Kristova církev navzdory rozdělení křesťanů nadále plně existuje pouze v katolické církvi a na straně druhé, že „mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ tedy v církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví. Avšak co se týká těchto posledních, je třeba tvrdit, že jejich hodnota „se odvozuje z plnosti milostí a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“
Modleme se za Církev Boží, aby byla sloupem a pevnou oporou pravdy a vedla ke spáse duší v milování Boha, sebe a bližních.