Takto píší o Jindřichu Zdíkovi stránky olomouckého biskupství: “Jindřich (II.), Zdík, 1126–1150.
Nepochybně pocházel z nějakého vynikajícího českého rodu, patrně šlechtického. Svým nadáním, zbožností i reformním zanícením se právem může srovnávat s pražským biskupem sv. Vojtěchem. I on stanul na vrcholu tehdejšího vzdělání, stejně také přilnul k tehdejšímu církevnímu hnutí. Ztotožnil se s tehdejším reformním papežským programem a jeho vysokými aspiracemi na povznesení duchovní moci a jejímu vymanění ze světské nadvlády. Jako sv. Vojtěch, i Zdík rozladěn a znepokojen domácími poměry zaplál touhou po misionářské činnosti. Jedním slovem, byl to opravdový křesťan a kněz vzorného života, nadšený bojovník za práva církve a přitom rozený státník a diplomat.

Za biskupa byl zvolen 22. března 1126. Po návratu z Wormsu vysvětil památný kostel sv. Jiří na Řípu. Dne 30. června 1131 vysvětil nový chrám sv. Václava v Olomouci za přítomnosti knížete Soběslava, četného duchovenstva, šlechty a lidu. Tam přenesl se svolením metropolity své sídlo a zřídil novou kapitulu o 12 členech, vedle nezanikající, ač početně slabší a staré, významem ustupující, u sv. Petra. Důležitou při vzniku kapituly byla jím provedená její reforma, kdy podle vzoru francouzských a italských kapitul úřad kapitulního arcijáhna splynul s úřadem kapitulního probošta. Tím se stalo, že na první místo se dostal děkan a tento stav trvá až podnes, kdy má olomoucká kapitula tyto hodnosti: děkana, probošta, arcijáhna, scholastika a kustoda. Pro nový kostel získal tělo svatého Kristýna spolu s částečkami ostatků bratří Benedikta, Izáka, Jana a Matouše.

Za své jeruzalémské pouti poznal život kapituly u katedrály Božího hrobu, která se řídila řeholí sv. Augustina. S ní sám sebe dobrovolně sepjal, zatoužil také po tom, aby jí v našich zemích opatřil zvláštní působiště. Když to nemohl uskutečnit, přivedl k nám jiný reformní, duchovní správu povznášející, premonstrátský řád, jehož členy umístil na Strahově, v Litomyšli a Želivě. Chrámu sv. Václava přinesl z jeruzalémské pouti od patriarchy Viléma I. ostatky sv. Kříže. Ve vnitřním městě olomouckém, které předtím patřilo ke klášteru Hradisko, dal postavit kostel sv. Mořice a druhů. Zemřel 25. června 1150 a za místo svého pohřbu určil své nejnádhernější dílo – strahovský klášter.”

Jindřich Zdík v zakládací listině Strahovského kláštera: ”A tak, když jsem toto v mysli pečlivě rozvažoval a pozoroval, že po cestě Boží jedni jdou tak, druzí onak, já Jindřich, z Boží vůle nehodný služebník olomouckého kostela, zatoužil jsem, abych byl včleněn mezi syny Boží, a uvažoval jsem i o tom, jaké dary bych dal za hojné dary Bohem mi udělené… přišlo mi, jak doufám, vnuknutím božím ny mysl, abych se vydal na zbožnou pouť do Jeruzaléma navštívit slavný hrob Páně a ostatní svatá místa a na místě, kde stanuly jeho nohy, pomodlil se k Pánu svému Ježíši. A když jsem se tam s pomocí boží dostal a na svatých místech nějaký čas pobyl, častěji jsem si opakoval onen výrok svatého Jeronýma: “Je chvalitebné, ne že jsi v Jeruzalémě byl, ale že jsi v Jeruzalémě dobře žil…”

Biskup Jindřich Zdík po pouti do Svaté země přestal jíst maso až do koncd života. Poznal kladné plody křížové výpravy v osvobozeném Jeruzalému a zapojil se do organizování křížové výpravy do Svaté země a byl účastníkem křížové výpravy k polabským Slovanům.

Metoděj Kulda v Církevní rok: “Jeho působením pak povstaly kláštery svatého Norberta na Strahově v Praze, v Litomyšli, v Želivě v Čechách a v Hradišti na Moravě. Tyto kláštery biskupa Jindřicha vděčně nazývají svým spoluzakladatelem a dobrodincem. Papež Eugen III. jmenoval biskupa Jindřicha svým věrným pomocníkem, krále Německého moudrým rádcem, mužem milování nejhodnějším. Souvěký svatý Bernard nazval ho „mužem svatým a učeným.”

Jindřich Zdík se zúčastnil II. lateránského koncilu, který se vymezil proti simonii, porušování celibátu, nedodržování klausury, lidské hamižnosti, krvelačnosti, využívání služby pochybných duchovních, neuznávání svátostí, neplatnosti rozhodnutí vzdoropapeže a neupřímnému pokání. Jde o věci potřebné i po II. Vatikánském koncilu.

Stál na straně legitimního panovníka Vladislava II. proti jeho vzbouřencům z Moravy a z toho důvodu nad Moravou vyhlásil interdikt, což je trest zakázu mší sv. a všech církevních obřadů a udělování jakýchkoli svátostí. Pro oprávněné cenění mše sv. a svátostí vedl interdikt obvykle k nápravě. Kronika Česko-moravská, Karel Vladislav Zap píše, jak roku 1142 papež Innocenc II. poslal svého legáta kardinála Guida, jemuž má radit a pomáhat v nápravě poměrů v zemi biskup Zdík. Nejhorší je, když pro pohrdání středověkem chybí oprávněné cenění mše sv. a svátostí a pokřtění katolíci si neúčast na mši svaté a svátostech zvolí. Pokud některého katolického křesťana interdikt nevede k pokání, je s velkou pravděpodobností duchovně mrtvý. O takových lidech svědčí přepadení biskupa Zdíka v roce 1145 na cestě do Říma u Úsobrna na Blanensku brněnským knížetem Vratislavem, znojemským Konrádem II. a přemyslovcem Děpoltem, bratrem Vladislava II. Jindřich Zdík z tohoto ohrožení života stěží vyváz útěkem ve sněhu a měsíc byl nemocen. Biskup Zdík rozmluvil Vladislavu II. vojenskou výpravu proti Moravě. Po oznámení v Římě úkladů o život biskupa byli papežem dáni do klatby knížata i s pomocníky a nad zemí vyhlášen interdikt. Po pokání jim bylo odpuštěno. Kronika Česko-moravská: “Konrád, když do Prahy přijel, Vladislav se mu viděti nedal, leč by se prve tomu pokořil, proti komuž nejvíce zavinil, což Konrád hned učiniti nemeškal a biskupa Zdíka za odpuštění prosil, kterýž jako muž dobrý všechno jemu rád odpustil a jej z klatby mocí od papeže danou rozvázal a rozhřešil.”

Opat a kronikář Jarlocha napsal: “Toť jest Jindřich čili Zdík, sedmý biskup kostela olomouckého, květ biskupů svého času, muž přemilý Bohu a dobře známý na obojím dvoře, císařském i papežském, ve svých dnech sloup a svítilna Čech a Moravy, jemuž zajisté zbožností a počestností podobného biskupa nebude mít Morava.”
“