K prožívání utrpení Páně je hlavně den jeho smrti na kříži pátek. Zejmána v postní době se modlí křížová cesta, k níž jsou i písně a texty v kancionálu. Misál Jana XXIII. zrušil ve mších sv. připomínky utrpení Kristova: modlitby v Getsemanské zahradě ve středu po neděli Devítník. Vstupní modlitba: “Pane Ježíši Kriste, který jsi nás v zahradě naučil slovy a příkladem modlitbě k překonání nebezpečí pokušení; uděl milostivě, abychom vždy byli pamětlivi modlitby a zasloužíme získat její hojné ovoce Skrze…”

Trnové koruny v pátek po Popeleční středě. Vstupní modlitba: “Dej, prosíme tě, všemohoucí Bože, abychom my, kteří na památku umučení našeho Pána Ježíše Krista uctíváme jeho trnovou korunu na zemi, dostali od něho slávu a čest v nebi Skrze…”

Kopí a hřebů po v pátek po I. neděli postní. Vstupní modlitba: Bůh, který si v slabosti převzatého těla přál být přibit hřeby a zraněn kopím pro spásu světa; uděl , abychom skrze na zemi slavně uctívané hřeby a kopí jeho slavného a vítězného triumfu v nebesích se účastnili Skrze…”

Pohřebního plátna v pátek po II. neděli postní. Vstupní modlitba: “Bože, který ve svatém plátnu, kde tvé nejposvátnější tělo, po snětí z kříže Josef bylo zabaleno utrpení svého znamení uložil, dej, abychom byli skrze tvou smrt a pohřeb přivedeni ke slávě vzkříšení. Skrze…”

Pěti ran v pátek po III. neděli postní. Vstupní modlitba: Bože, který jsi umučením svého jednorozeného Syna a jeho pěti ranami, prolitím jeho krve, obnovil lidskou přirozenost zkaženou hříchem: dej nám, prosíme, aby přijetí uctívání ran, které utržil na zemi, nám zasloužila získat ovoce této vzácné krve v nebi. Skrze…”

Nejdražší krve v pátek po IV. neděli postní (s texty ze dne svátku 1.7). Vstupní modlitba: ”Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi jednorozeného Syna svého ustanovil za Vykupitele světa a jeho Krví chtěl býti usmířen, uděl, prosime, abychom cenu své spásy slavnou službou tak ctili a její mocí od zla přítomného života tak chráněni byli na zemi, abychom z věčného užitku radovali se v nebi. Skrze…”

M. Kulda píše v knize Církevní rok: “Památka kopí a hřebů Páně. V pátek po první neděli postní. Dobojovav Pán Ježíš na kříži zvolal: „Dokonáno jest,“ a nakloniv hlavy, vypustil duši. Aby nezůstala těla na křížích v sobotu, prosili židé Piláta, by zlámáni byli hnátové jejich a těla aby z křížů sňata byla dle zákona židovského: „Kdyžby kdo hoden byl smrti, a byv odsouzen na smrt, oběšen by byl na šibenici (kříže), nezůstane tělo jeho na dřevě, ale hned v týž den pochován bude.“ V. Mojž. 21, 22. Proto přišli vojáci a prvnímu lotru ještě žijícímu zlámali hnáty i druhému, který byl s ním ukřižován. K Ježíšovi pak když přišli, jak uzřeli Jej již mrtvého, nezlámali hnáty Jeho, ale jeden z vojáků kopím bok Jeho otevřel a hned vyšla krev a voda. Jan 19, 31—34. Tři věci osvědčuje svatý evangelista Jan, jenž všecko to viděl, totiž: že nebylo tělo Páně zlámáno, aby se naplnilo Písmo prorocké: „Kosti v něm nezlámete“; II. Mojž. 12, 46; že proboden bok Páně kopím, jakož o Něm předpovědíno bylo: „Pohlédnou na mne, jehož probodli“, Zachar. 12, 10 a konečně, že voda s krví vyplynula z boku Páně, což bylo důkazem nepopíratelným, že Pán skutečně byl mrtev. K uctění onoho kopí, jímž se odůvodnila smrt Kristova a k uctění hřebů, jimiž svaté ruce a nohy Páně na kříži přibity byly pro spásu naši ustanovila Církev zvláštní svátek, což papež Innocenc VI. následnými slovy vysvětlil: „Přesvatým utrpením Vykupitele svého Pána Jesu Krista honosíme se. Vypočítajíce všechna tajemství a všechny zásluhy utrpení toho, honosíme se také různými spásonosnými nástroji jeho. Z mučidel těch slavně připomínejme sobě kopí, jímž Spasiteli, když byl vypustil duši na kříži, otevřen byl bok, aby krví a vodou z něho se proudící vzdělána byla jedna, neposkvrněná a panenská svatá matka Církev, choť Jeho. Ó přesvatý Jeho boku otvore, z něhož vyřinulo nám tolik a tak velikých darů milosti Boží! O šťastné kopí, které nám přineslo tolik dobra a zjednalo slávu takového vítězství! Kopí, bok Páně otevřevší otevřelo nám přesvatou bránu království nebeského. Kopí zranivši již Mrtvého, zhojilo rány naše a navrátilo nám život i spásu. Kopí prohnavši Nevinného, Jeho krví smylo viny naše a konečně zvlažené jeho mokem přesvatým zapudilo tmu naší slepoty a očistilo nás proudem Jeho Božské milosti.“ „Co nejvroucněji buďtež také uctěni sladcí hřebové, jimiž Spasitel na kříži byl přibit, a jenž netoliko neposkvrněnou krví skropeni byvše, zasloužili nésti tíži takového břemena, ale skrze něž i my pro spásonosné rány jimi způsobené přijali jsme takovou sladkost Jeho Božské lásky, že ruce naše sproštěny byly vazeb hříchů.“

Dějiny přesvatého kopí Páně zajisté každý věrný a vzdělaný křesťan vděčně žádá sobě zvědět, proto ochotně klademe je tuto. Svatá císařovna Helena, když nalezla zakopaný kříž Páně, spatřila při něm také kopí, jímžto bok Spasiteli na kříži zemřelému prohnán byl. Kopí to uschovávalo se dlouho v kostele Božího hrobu v Jerusalémě, až pak přenešeno bylo do Antiochie, kde chovalo se v kostele svatého Petra až do roku 1098, kdy křesťané nacházeli se v bídě největší. Následkem zjevení daného francouzskému duchovnímu, Petrovi Bartoloměji, kopí posvátné vyneseno bylo a způsobilo skvělé vítězství křižáků nad Saraceny.

Později kopí Páně dostalo se do Cařihradu a hrot čili bodec jeho, zastavený Benátčanům, darován byl s trnovou korunou, s částí kříže Kristova a s houbou svatému Ludvíku králi francouzskému. Když Turci dobyli Cařihradu, poslal sultán Bajazid II. (1481—1512), milovník věd a umění, železný oštěp posvátného kopí papeži Inocenci VIII.(1484—1492). Dne 1. května 1492 byl oštěp ten přinešen do Ankony, odkud 31. května t. r. papež nesl jej ve slavném průvodu do chrámu Svato-Petrského v Římě, od kteréhož času v náležité úctě chová se ve Vatikánském chrámě.

Dle svědectví Luitpranda Kremonského a jiných spisovatelů císař Jindřich I. dostal od krále Rudolfa Burgundského darem kopí císaře Konstantina Velikého, do něhož zasazeny jsou částky hřebů užitých při ukřižování Krista Pána. Toto kopí pokládalo se vždycky za ochranný klenot pro říši Římskou. Za císaře Karla IV. přišlo toto kopí s částkou kříže svatého a s jedním hřebem Páně do Prahy. Papež Inocenc VÍ, vyslyšev prosbu císaře Karla IV., povolil pro království České a pro Německo zvláštní slavnost kopí a hřebů Páně. Tento drahocenný poklad císařství Římského choval v nejvroucnější úctě každý Římský král a císař. Jeden z hřebů Páně od svaté Heleny s ostatními mučidly nalezený na hoře Kalvarii před patnácti sty léty proměněn byl v obrouček, který ve zlatém kruhu zadělán, jest hlavní částí „železné koruny“ v Italii, jíž roku 1836 posledně byl korunován císař a král Ferdinand Dobrotivý.”

M. Kulda v knize Církevní rok: “Památka pěti ran Pána Ježíše. V pátek po III. neděli postní: “Umučení Pána Jesu Krista bylo vždy a jest důležitým předmětem spasitelného rozjímání pro každého křesťana, jehož zdravý rozum osvícen jest světlem víry. Veškero utrpení podstoupené Vykupitelem světa za naši spásu tak jest rozsáhlé, že ho zbožný duch člověka stěží může najednou a celkem pojmouti, proto ode dávna v Církvi Páně různé oddíly, částky a stránky téhož přehořkého umučení Kristova o sobě stávaly se předmětem rozjímání, vděčnosti o úcty věřících. Za tou příčinou ustanoveny jsou i zvláštní pobožnosti, slavnosti a památky různých událostí, které přihodily se během toho umučení. Takou měrou povstala v Církvi památka mučidel Páně: hřebů a kopí, památka trnové koruny, a dnešní památka pěti ran Pána Ježíše. První, kdo uctili svaté rány Kristovy, byli blahoslavená Maria Panna, Rodička Páně, která sňaté tělo Božského Syna svého pro hrob upravovala, Josef z Arimatie, bohatý člen velerady židovské a Nikodem, jenž povolením vladaře Piláta přesvaté tělo Páně s kříže sňali, vytáhnuvše hřeby z rukou a z nohou. Všickni svatí apoštolové spatřivše Pána a Mistra svého vzkříšeného, zejména pak svatý apoštol Tomáš, který uviděv Krista a uslyšev Jeho výtku: „Vlož prst svůj sem, a viz ruce mé; a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj a nebuď nevěřící ale věřící“ odpověděl Jemu: „Pán můj a Bůh můj!“ Jan 20, 27-28. Svatých pět ran způsobeno Spasiteli našemu při ukřižování a po skonání na kříži.

Žoldnéři pohanští svlekli Pána ze šatů, položili Jej na kříž, přibili Mu ruce i nohy ke kříží tomu a s křížem Jej vyzdvihli. Tak povstalo čtvero ran na rukou a nohou Páně. Aby nezůstala těla ukřižovaných na kříži do soboty Veliké, prosili židé Piláta, by zlámáni byli hnátové jejich a oni tak usmrcení jsouce aby složení byli. I přišli vojáci, a lotrům s Kristem ukřižovaným, ještě žijícím, zlámali hnáty a usmrtili je. K Ježíšovi pak když přišli, shledavše Jej už mrtvého, nezlámali hnátů Jeho, ale jeden z vojákův kopím bok Jeho otevřel a hned vyšla krev a voda na důkaz, že skutečně už mrtev byl Jan 19, 31—34. Tím povstala pátá rána na svatém Těla Kristově. Že křesťané, rozjímajíce o hořkém utrpení a o smrti Vykupitele svého, od prvopočátku vděčně oslavovali každou svatou ránu Páně, snadno domýšleti se můžeme. Kdy však pobožnost k pěti ranám Pána Ježíše v Církvi zdomácněla a zvláštním výročním svátkem vyznačena byla, není známo. Památka pěti ran Pána Ježíše, pokud z písemných svědectví vidno, prvního církevního stvrzení dostala synodou čili církevním sněmem Lavaurským, jímžto propůjčeny byly odpustky třiceti dnů každému,kdo ke cti pěti ranám Kristovým pomodlí se pětkrát „Otče náš“ čili Modlitbu Páně.

Slavnost pěti ran Kristových teprve během šestnáctého století znenáhla šířila se. Papež Benedikt XIV. činí zmínku o rozličných úchvalách svaté kongregace obřadů, jimiž různým chrámům slavnost ona povolena byla, např. chrámu Pařížskému dne 13. července 1658. Avšak v některých biskupstvích slavnost pěti ran Kristových už mnohem dříve světila se. V Lyonu roku 1507. tištěná kniha mešní už má zvláštní modlitby o mši svaté ke cti pěti ranám. Svátek ten obyčejně slaví se v pátek po středě popelečné, v některých diecézích dle ustanovení biskupů na některý pátek doby postní. V Čechách v pátek po třetí neděli postní. Církevní hodinky na památku pěti ran Pána Ježíše vhodně sestavené povzbuzují křesťana k pobožnosti svými žalmy, zpěvy a čteními. O tom přesvědčí se, kdo s Církví nábožně přečte sobě čtení prvního nokturnu z proroka Isaiáše, z kapitoly 53 a 63.”