Sv. Františka se narodila v roce 1384 a zemřela v roce 1440. Žila v nelehké době papežského schismatu 1378-1417 a s ním pro mnohé spojené dezorientace a byla současníci Jana Husa. Na rozdíl od husitství poskytla pravou křesťanskou lásku a příklad zvláště pro lidi žijící v podobném stavu doby. Římský misál z ustanovení posvátného sněmu tridentského v překladu Antonína Stříže má: “Dcera bohatých patriciů římských, od malička lnula k zbožnosti. Z poslušnosti se provdala, ale manžel jí nebránil v její obětavosti pro Boha a pro chudé. Byla stále v důvěrném styku s Andělem Strážným a mívala častá vidění, z nichž mnohá byla zapsána jejím duchovním vůdcem. Sdružila ženy a dívky k společnému životu bez řeholních slibů jakožto ohlátky. Po smrti manželově vstoupila mezi ně a konala nejprostší práce. Zemřela 55 letá 9. března 1440. Celá její kostra uložena v skleněné rakvi na oltáři Sta Maria nuova v Římě. Vstupní modlitba: “Bože, jenž jsi svatou Františku, služebnici svou, mezi jinými dary své milosti důvěrným stykem s Andělem vyznamenal, uděl, prosíme, abychom si přispěním její přímluvy zasloužili dosíci společenství s anděly. Skrze…”
Jak se důvěrný styk s andělem strážným u sv. Františky projevoval? Legenda čili Čtení o milých Svatých Božích od Jana Evangelisty Bílého: “Umřel ji chlapec jako anděl nevinný, jménem Evangelista. Rok po smrti zjevil se matce záře nad slunce. Vedle něho stál ještě jasnější anděl. Františka poznavši syna chtěla ho obejmouti, ale povětrné tělo uniklo jejimu objetí. Tu jí zjevil, že je v nebi, a kterak je tam devět kůrů, kteři neustale Boha oslavují. On že je v druhém kůru na místě druhém, jeho soudruh že je anděl vyšší, a ten že je poslán k ni, aby ji neustále na cestě vezdejší těšil, a že ve dne v noci od ní neustoupí. Po těch slovech malý Evangelista ji opustil, archanděl ale při ni zůstal. Dnem i noci byl při ni, brzy vpravo brzy vlevo, brzy nad hlavou, jak toho Františka potřebovala. Zář jeho tváře nemohla Františka snésti. Tu se ji dálo jako těm, kdož do slunce zřiti chtěji: vidi lesk a světlo, ale postavu slunce nemohou viděti. V noci čítávala a pracovala při světle, které z něho zářilo, jako v jasný den. Když se modlila nebo se zlým duchem zápasila, tu mohla i jeho postavu zřiti, aniž ji byla oslněna.
Svému zpovědníku mnoho o tom andělu vypravovala. Když z nepozornosti pochybila, tu sv. anděl zmizel; Františka pak cítila hořkou bolest, hned litovala a se kála, a hned se zase objevil svatý anděl, a mír do nitra jejiho se vrátil. Když ale ji trápily pochybnosti nebo zmatky svědomí, tu stačil pohled jediný jejího druha nebeského, aby chmury rozptýlil a pokoj a radost do srdce zavítali zase. Světlem, které z toho anděla zářilo, poznala tajná myšleni těch osob, se kterými měla vyjednávati, a čímž byla na nejvýše schopná, řiditi duše. Když k ni anděl mluvil, viděla, jak rtoma pohybuje, ale libezný hlas jeho jakoby z daleka přicházel. Když ji zpovědnik nechtěl dle jejího náhledu pokání dovoliti, tu mu řekla: Nestarejte se, archanděl mne vede ve všem; chci-li dále jíti než-li mám, hned na místě mne zdržuje.”
Ze životopisu Františky si můžeme učinit zdravou představu andělského vedení: “Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jakoby chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.
Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.
Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.
Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a bez strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého. V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.
Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech, a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pelivě je vyprala a náležitě vyspravila, jakoby je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.
Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela, často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecilie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu nejlépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, ke kterým ho poslala.”
Pod vedením anděla strážnéného se můžeme zbavit i nezdravého a předpojatého skepticismu, neschopného věřit a využít úpmoc anděla strážného. Konkrétní pomoc popsal 20. září 1912 Otec Pio v dopise Otci Agostini o vysvětlení, proč alespoň občas zná řeč, které se neučil: „Pokud je poslání andělů strážných velké, tak můj anděl strážný má určitě ještě větší poslání, protože je i mým tlumočníkem cizích jazyků.”
Svatou Františku a svaté je možné považovat za uskutečnění modlitby anděle Boží a toto je i cíl dobrého křesťana.