O značném vymizení obětního chápání mše sv. píše kniha O víře dnes od Josefa Ratzingera: “Pro některé teology se liturgie omezuje jen na eucharistii, kterou navíc chápou jen jako “bratrskou hostinu.” Avšak mše sv. není jen jídlem s přáteli, kteří se sešli, aby si připomněli poslední večeři Páně při společném lámání chleba. Mše je společnou obětí Církve, v níž se Pán s námi a pro nás modlí a sděluje se nám.”
Pojetím hostiny je vysvětlováno podávání na ruku a snaha docílit podávání Eucharistie rozvedeným je často z důvodu, že kdo by při hostině nejedl, tak by z ní nic neměl. Nesprávný závěr o popření oběti není možné vyčíst z textů pokoncilních úprav. V pokoncilním obřadu svěcení kněží: “Vultis mysteria Christi ad laudem Dei et sanctificationem populi christiani, secundum Ecclesiae traditionem, praesertim in Eucharistiae sacrificio et sacramento reconciliationis, pie et fideliter celebrare?” - “Chceš k chvále Boží a k posvěcení věřících s vírou a oddaností podle tradice Církve slavit Kristova tajemství, zvláště eucharistii a svátost smíření?” “Vultis Christo summo Sacerdoti, qui seipsum pro nobis hostiam puram obtulit Patri, arctius in dies coniungi et cum eo vos ipsos, pro salute hominum, Deo consecrare? Volo, Deo auxiliante.” - “Chceš se stále úžeji spojovat s Kristem Veleknězem, který sám sebe Otci za nás obětoval jako oběť čistou, a chceš se spolu s ním zasvětit Bohu pro spásu světa? Ano. Kéž mi Bůh při tom pomáhá.”
“Dominus Iesus Christus, quem Pater unxit Spiritu Sancto et virtute, te custodiat ad populum christianum sanctificandum et ad sacrificium Deo offerendum.” - “Náš Pán Ježíš Kristus, kterého Otec pomazal Duchem Svatým a mocí, ať tě ochrání a posiluje, neboť máš posvěcovat křesťanský lid a slavit uprostřed něho eucharistickou oběť.” “Accipe oblationem plebis sanctae Deo offerendam. Agnosce quod ages, imitare quod tractabis, et vitam tuam mysterio dominicae crucis conforma.” “Přijmi dary věřících k slavení eucharistické oběti. Buď si vědom toho, co budeš konat, a také podle toho žij a svůj život připodobňuj tajemství Kristova kříže.”
Úvod Všeobecných pokynů k římskému misálu Pavla VI: “1. Když Kristus Pán chtěl slavit se svými učedníky velikonoční večeři, při níž ustanovil oběť svého těla a krve, přikázal přichystat velkou prostřenou místnost (Lk 22,12). Tento rozkaz vztahovala Církev vždy i na sebe, kdykoli vydávala předpisy o duchovní přípravě lidí, o místech, obřadech a textech, týkajících se slavení eucharistie. I nynější normy, vydané na přání II. vatikánského sněmu, i nový misál, kterého od nynějška bude užívat církev latinského obřadu při slavení mše, jsou opět důkazem této starostlivé péče Církve, její víry a neměnné lásky k hlubokému tajemství eucharistie, jakož i svědectvím nepřetržité a souvislé tradice, třebas dochází k některým změnám.
- Obětní povaha mše, slavnostně prohlášená tridentským sněmem, ve shodě s všeobecnou církevní tradicí, byla opět potvrzena tímto významným výrokem II. vatikánského sněmu týkajícím se mše: “Náš Spasitel při poslední večeři (…) ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení.” Co koncil učí, to bez ustání vyjadřují mešní texty. Nauka stručně vyjádřená už ve starobylém, tzv. Leoniánském sakramentáři výrokem “kdykoli se slaví památka této oběti, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení” je vhodně a důkladně vysvětlena v eucharistických modlitbách. Neboť v nich se při anamnézi obrací kněz i jménem všeho lidu k Bohu, vzdává mu díky, přináší živou a svatou oběť Církve, totiž oběť, skrze niž jsme byli s Bohem usmířeni, a modlí se, aby Kristovo tělo a jeho krev byly obětí, ve které má Bůh zalíbení a celý svět spásu. Tak i v novém misálu zákon modlitby Církve odpovídá trvalému zákonu její víry. Tento zákon nám stále připomíná, že oběť na kříži a její svátostné obnovování ve mši svaté je jedna a táž oběť, jen způsob obětování se liší. Tuto oběť ustanovil Kristus Pán při poslední večeři. Apoštolům pak přikázal, aby ji konali na jeho památku. Proto mše svatá je zároveň oběť chvály i díkůvzdání, smíru a zadostiučinění.”
Při každé mši sv. je oběť připomenuta slovy o tělu Kristově, co se vydá a krvi,co se prolévá. Při každé mši sv. je: ”In spíritu humilitátis et in ánimo contríto suscipiámur a te, Dómine; et sic fiat sacrifícium nostrum in conspéctu tuo hódie. ut pláceat tibi, Dómine Deus.” - ”S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.” “Oráte, fratres: ut meum ac vestrum sacrifícium acceptábile fiat apud Deum Patrem omnipoténtem.” - “Modlete se, bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu.”
Součástí misálu Pavla VI. je I. římský kánon shodný s předchozími misály, kde je: “Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny. Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených, Učiň, Bože, ty sám, ať je tato oběť v plnosti tvého požehnání tobě zasvěcená, právoplatná a duchovní, hodná tvého zalíbení; ať se nám stane tělem a krví tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista.” “Proto na památku požehnané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, obětujeme, Bože, ke tvé slávě my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid, dar z tvých darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb věčného života a kalich věčné spásy. Shlédni na ně s vlídnou a jasnou tváří. Přijmi je se zalíbením jako oběť svého služebníka, spravedlivého Ábela, jako oběť našeho praotce Abraháma, jako oběť z rukou svého kněze Melchizedecha, jako oběť svatou a neposkvrněnou.”
S misálem Pavla VI. vznikly nové preface. Patří mezi ne o Eucharistii připomínající oběť: “Neboť on je náš kněz, pravý a věčný: za naši spásu obětoval sám sebe, jednou provždy vykonal oběť a přikázal nám slavit její památku, aby jeho tělo bylo chlebem našeho života a kalich jeho krve byl odpuštěním našich hříchů.” Téma oběti obsahuje všech pět NOM velikonočních prefací, které jako refrén mají jednu společnou myšlenku “Vždyť naše velikonoční oběť je tvůj Kristus,” Tuto myšlenku o oběti rozvíjí následně 1. velikonoční “On je ten Beránek, který byl zabit za hříchy světa: svou smrtí naši smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život.” 2. velikonoční “Jeho smrtí je naše smrt přemožena, v jeho vzkříšení je všechen život vzkříšen.” 3. velikonoční: “On se jednou provždy stal naším Beránkem, naším obhájcem u tvého trůnu. On – Beránek obětovaný – už neumírá, Beránek zabitý žije navěky.” 4. velikonoční: “V něm všechno zastaralé zaniklo, v něm bylo všechno obnoveno, v něm našel život smysl a plnost.” 5. velikonoční: “On vydal sám sebe za nás, a co oběti Zákona naznačovaly, naplnil skutečností kříže. On je náš kněz, náš oltář, náš pravý a jediný Beránek: on všechno s tebou smířil.” Modlitba nad dary zmiňuje oběť v době adventní 13 x, v době vánoční 8x, v době postní 32x, v době velikonoční 20x, v liturgickém mezidobí 16x, o svatých 43x a o Duchu Sv., Nejsvětějším Srdci Páně a Kristu Králi. V pátek po Popeleční středě takto: “Spolu s těmito dary přijmi, Bože, naši upřímnou snahu spojovat skutky pokání s Kristovou obětí, aby v této době přípravy na Velikonoce rostla naše ochota k sebeovládání. Skrze Krista, našeho Pána.”
V misále Pavla VI. je modlitba svatého Ambrože přede mší svatou a v ní: “Buď pozdravena, vznešená oběti, přinesená na dřevu kříže za mne a za celý lidský rod.” Znáš někoho kdo tvrdí: “Až díky oltáři čelem k lidu a mateřskému jazyku jsem pochopil, že při mši sv. se koná oběť?” Oběť je v pokoncilní liturgii jednoznačně připomínána texty a tím je usvědčován ten, kdo toto popírá z nepravdivosti anebo lhaní.
Celkové zmiňování oběti je v každé tradiční liturgii vždy větší pro vypuštěním těchto tří modliteb: dvou k obětování “Veni, sanctificátor omnípotens ætérne Deus: et béne ✠ dic hoc sacrifícium, tuo sancto nómini præparátum.” a “Suscipe, sancta Trínitas, hanc oblatiónem, quam tibi offérimus…” a modlitby na konci mše sv.: “Suscipe sancta Trínitas, hanc oblatiónem, quam tibi offérimus…”