Žalm 25,8: “Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu.” Na adresu osob odmítajících zdravé vedení máme v evangeliu sv. Matouše 15,14: “Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Když ale slepý povede slepého, oba spadnou do jámy.“ Velmi dobrým příkladem dobrého duchovního vedení je stigmatizovaný sv. Pio. Během 52 let služby vyzpovídal 780 000 žen a 520 000 mužů. John A. Schug v knize Otec Pio kapucín píše: “Otec Pio nedělal žádný rozdíl v tom, z čeho se mu někdo přišel vyzpovídat. Když měl kajícník v úmyslu upřímně se vyzpovídat, Otec Pio byl jako beránek. Když však kajícník nebyl upřímný před Bohem, když se pokoušel pouze mechanicky odrecitovat své hříchy bez upřímného úmyslu polepšit se, Otec Pio byl stejně nemilosrdný jako Ježíš vůči farizeům. „Běž odsud!“ zahřměl na provinilce. Dovedl číst v kajícníkově duši. Věděl, zda je konkrétní osoba připravena přijmout rozhřešení anebo zda ji k němu přivedla jen čirá zvědavost. V několika případech řekl kněžím, aby odešli ze zpovědnice, protože jsou sportovně oblečení. Otec Pio poskytoval rady jen tehdy, když ho o to požádali. A když ho někdo požádal, obvykle mu dal přímou odpověď. Když ho lidé poslechli, nic zlého se nestalo. Když neposlechli, určitě následovala nějaká katastrofa. Sedm kněží mu pomáhalo vyřizovat obrovskou hromadu pošty, kterou dostával z celého světa. Do roku 1960 narostla jeho pošta na šest set dopisů denně a padesát až osmdesát telegramů.”
Svému duchovnímu vůdci napsal z Pietrelciny 1. července 1915: “Můj nejdražší Otče, kéž Ježíš naplňuje vaši duši nejvybranějšími milostmi a ať vám čím dál víc dává pociťovat sladkost kříže, který nesete jako křesťan. Jak sladké je, Otče, slovo kříž! Tady, u paty kříže, jsou duše zahaleny světlem, zapalovány láskou. Tady jim narůstají křídla, aby mohly vzlétnout vzhůru do nejzávratnějších výšek. Ať je pro nás tento kříž vždy lůžkem odpočinku, školou dokonalosti, naším drahým dědictvím. S tímto posláním v mysli dbejme na to, abychom neoddělovali kříž od lásky k Ježíši. Jinak se jedno bez druhého stane nesnesitelným břemenem naší slabosti. Kéž nám naše přebolestná Matka pomáhá skrze svého přesvatého Syna čím dál hlouběji pronikat do tajemství kříže, abychom se spolu s ní stali utrpením Ježíše Krista. Nejjistější důkaz lásky spočívá v utrpení za toho, koho milujeme, a když Syn Boží vytrpěl tolikerá muka z čiré lásky, nemůže být žádná pochybnost o tom, že kříž, jenž pro něj neseme, se stává tak láskyhodný jako láska. Nejsvětější Panna získá pro nás lásku kříže, lásku utrpení. A ona, která jako první uskutečňovala evangelium v celé dokonalosti, v celé jeho závažnosti, ještě předtím, než ho zpřístupnili veřejnosti, ona nám vymůže a sama nám dá podnět k tomu, abychom se hned přidali na její stranu. Snažme se, tak jako tolik vyvolených duší, i o to, abychom vždy zůstali u této blahoslavené Matky, abychom vždy kráčeli po jejím boku, protože neexistuje žádná jiná cesta vedoucí k životu než ta, jíž kráčela naše Matka. Nezavrhujme tuto cestu, my, kteří si přejeme dojít do cíle. Vždy se připojujme k této drahé Matce. Kráčejme s ní vedle Ježíše ven z Jeruzaléma, symbolu pole židovské tvrdohlavosti, světa, který odmítá a zapírá Ježíše Krista a ze kterého se Ježíš podle vlastního prohlášení vydělil, když řekl: „Já nejsem ze světa,“ a který vyloučil ze své modlitby k Otci: „Nemodlím se za svět…“ Ano, Otče, opusťme Jeruzalém, toho renegáta, Jeruzalém-Bohovraha, Jeruzalém nevěrný, a vyjděme do otevřeného pole a kráčejme vedle Ježíše, když neseme tu slavnou pohanu jeho kříže. Apoštolové nás pozvali, abychom učinili toto: „Přistupme tedy k němu, abychom ven z tábora nesli jeho břemeno.“ Zve nás k tomu i Božský Mistr: „Ten, kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, ať vezme svůj kříž a následuje mě.“ Neustále upírejme pohled na tuto vznešenou, pietní a svatou skupinu, která následuje Ježíše na Golgotu. V té skupině není jediná osoba, která nenese na čele slib pravé víry, v srdci sebezapření a na zádech kříž. Najděme odvahu následovat tuto dobrodružnou skupinu, v níž se všechna potěšení spojují se všemi oběťmi, se všemi nadějemi a se všemi ctnostmi. Setkáme se tedy tam, kde a kdy si to bude Pán Bůh přát, a mezitím mi neodpírejte své otcovské, upřímné požehnání. Váš ubohý syn Fra Pio, kapucín.”
prosince roku 1914 psal otec Pio Raffaelině Cerase: „Těší mne úroveň života jakou udržujete a chci vám proto vyjádřit své uznání, a Ježíšovi skládám nekončící díkůvzdání. Neříkáte mi nic o tom, jak prožíváte noční hodiny, věc ostatně neméně důležitou. Také mi nic neříkáte, zda a kolikrát během dne provádíte zpytování svědomí. Proč mi o těchto bodech nechcete nic povědět? Mám s vámi soucit, protože jste o tom vůbec nepřemýšlela. Nyní před vámi stojím a prosím, abyste chtěla upravit některé body svého života. Prosím vás, a beru v úvahu váš nynější zdravotní stav, abyste si určila jiné dvě chvíle, podle možností vyhrazené na svatou meditaci, ráno, před tím, než se jde do kostela a večer po modlitbě svatého růžence. Ranní meditaci můžete v nepříznivou roční dobu provést i na lůžku, dříve než vstanete, Pána potěší i to. Vyhovíte mi také v tomto? Maje na zřeteli vaši poslušnost, jsem přesvědčen, že tak učiníte. V každém případě mne o tom ujistěte. Dále chci z vašich úst slyšet o tom, jak jste se naučila meditovat a jak to praktikujete. Vše s důkladností a precizně. Dbejte rovněž, abyste neztratila z očí Boží přítomnost kvůli jakékoliv činnosti, jež vykonáváte. Nezačínejte nikdy žádnou práci a jakoukoliv činnost, aniž byste nepovznesla mysl k Bohu, Jemu nabídněte, skrze svatý úmysl činnosti, které budete vykonávat. Taktéž na konci veškeré své práce učiňte díkůvzdání a zhodnoťte, zda vše bylo vykonáno s dobrým úmyslem, na počátku vytyčeným. A pokud zjistíte, že jste vinna, pokorně proste Pána o odpuštění, s pevným rozhodnutím napravit nedokonalosti. Ať vás neleká a netrápí, že vaše činy nejsou tak dokonalé, jak po tom toužil váš úmysl; co chcete! Jsme slabí, jsme zemí a ne každá půda dává tytéž plody, takové, jaké by rolník chtěl. Vždy se pokořme před našimi slabostmi s uznáním své nicotnosti, chybí-li Boží pomoc. Zneklidňovat se po vykonání nějaké činnosti proto, že se neshoduje s původním čistým úmyslem, není pokora; je to jasné znamení, že duše dokonalost svého díla neučinila odvislou od Boží pomoci, nýbrž že příliš důvěřovala svým silám. Kéž se má Raffaelina střeží tajemné filosofie satanovy, odmítajíc jeho návrhy, jen co si jich povšimne. Bdělá milost Pána nechť vás vždy chrání, abyste se ani v nejmenším nestala obětí zlého ducha. Pro duši, která je zaslíbena Božímu Synu, není zanedbatelné, podlehne-li, byť jen v malých věcech, lichocení té hrozivé nestvůry. Neangažujte se nikdy příliš svým duchem v práci nebo jiné činnosti tak, abyste ztratila povědomí o Boží přítomnosti. Za tímto účelem vás prosím, abyste často obnovovala čistý úmysl vzbuzený na počátku; po určitých chvílích vznášejte střelné modlitby, které jako šípy zasahují Boží srdce a nutí Ho (dovolte mi použít tento výraz, který v našem případě není vůbec přehnaný), říkám, nutí Ho, aby nám udělil ve všem svou milost a pomoc. Neusedejte ke stolu bez předchozí modlitby a prosby o Boží pomoc, aby pokrm, který nehodně přijímáme pro posilu svého těla, neuškodil našemu duchu. Potom usedněte ke stolu s nějakou zbožnou myšlenkou, rozjímajíc mezi vámi přítomného Božského Mistra a jeho učedníky, s nimiž stoloval u poslední večeře, zatímco ustanovil svátost oltáře. Ve zkratce: pečlivě se snažme, aby tělesná večeře byla přípravou k oné skutečně božské, večeři Nejsvětější Eucharistie. Vše ať je učiněno bez nadměrného duchovního úsilí. Je jasné co chci říci? Neodcházejme pak od stolu bez náležitého díkuvzdání Pánu. Učiníme-li tak, není třeba se bát prokletí hrdla. V jídle se varujte přílišné vybranosti pokrmu a pamatujíc, že stačí málo nebo nic, aby se hrdlo uspokojilo. Nepřijímejte více jídla než to, co potřebujete a snažte se být ve všem umírněná a v hloubi srdce toužit spíše po nedostatku než přehnanosti. Nechci však říci, že máte od stolu vstávat s prázdným žaludkem, ne, takové mé úmysly nejsou. Vše ať se opírá o moudrost, stejně jako veškeré lidské působení. Nikdy se neukládejte na lůžko bez předchozího zpytování svědomí, rozjímajíc o tom, jak jste prožila den, a bez odevzdání všech svých myšlenek Bohu, pak následuje obětování a zasvěcení vaší osoby i všech křesťanů, zvláště mé osoby, která totéž činí pro vás. Kromě toho obětujte ke slávě Božského Majestátu odpočinek, který máte před sebou a nikdy nezapomeňte na anděla strážného, který je vždy s vámi a nikdy vás neopustí, i kdyby jste mu nevím jak ublížila. O nevýslovná dobroto našeho laskavého anděla! Kolikrát jsem byl příčinou jeho slz, nenaslouchaje jeho vůli, která byla zároveň vůlí Boží! Kéž nás náš nejvěrnější přítel chrání od dalších nevěr. Pak se snažte usnout s myšlenkou upřenou na nějaký bod Ježíšova bolestného utrpení. Osobně Vám radím, abyste usínala a před očima mysli měla Ježíše modlícího se v zahradě. Ještě jednou opakuji, že vše musí být činěno bez nadměrné námahy ducha.“
ledna roku 1918 píše Erminii Gargani: „Nejlepší věcí je vřele toužit po nejvyšší dokonalosti v křesťanském životě.“