Jezuita Antonín Ignác Jan Nepomuk Koniáš, + 1760, je oblíbená postava protikatolické propagandy: barbar pálící knihy. Velice kladně tuto výraznou postavu rekatolizace neznámý autor připomíná v Elogiu: “K tomu vynikal podivuhodnou vynalézavostí a štěstím při vyhledávání knih, které byly v rozporu s dobrými mravy nebo s pravdami našeho náboženství, neboť tento velemoudrý muž poučený dlouhou praxí o tom, kolik opory měli stoupenci zvrácených dogmat ve zbraních tohoto druhu, kde mohl, chodil je vyrvat nejvyšším stejně jako nejnižším. Ti, kteří s ním strávili více let ve stejném snažení, počítají, že péčí tohoto jediného otce bylo sebráno více než třicet tisíc jedovatých svazků a jeho rukou vrženo do plamenů; nahrazoval je jinými, spásnějšími, složenými jeho spisovatelským nadáním a vytištěnými s velkým nákladem. Nikdo by snadno nedokázal vypsat, kolik prospěchu tím přinesl křesťanské věci a kolika nebezpečím života se tím vystavil.“

Pálení špatných knih Koniáš obhajoval slovy dobré knihy zvané bible, Skutky apoštolů 19,18-20: “Přicházelo mnoho z těch, kdo přijali víru a veřejně vyznávali na sebe, co páchali. Ano, i velký počet těch, kdo se zabývali kouzly, snesli své knihy a přede všemi je spálili. Odhadovalo se, že měly cenu padesát tisíc stříbrných. Tak se slovo Páně svou mocí šířilo navenek a vzmáhalo uvnitř.” Knihy Koniášem napsané: kancionál „Citara Nového zákona“ a „Písně na evangelia nedělní.“ Apologetické spisy „Zlatá, neomylné římskokatolické pravdy denice“ a „Jediná choť Beránkova.“ Výklady liturgických textů: „Postila“ a „Vejtažní naučení“ . Pro katecheze „Pravá moudrost.“ Duchovní cvičení: „Spasitelný týden“ a „Svaté upamatování.“ Soupisy špatných knih Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající a Index.

To, zda se někdo choval dobře nebo špatně nakonec rozhodne Bůh. V Koniášově Postille je toto pojednání O posledním soudu: „Když podle proroctví dnešního svatého čtení dvě veliká nebe světla, slunce a měsíc, se zatmí, ano všecky hvězdy s nebe spadnou, když všecka celého světa stavení, hory a skály s hrozným hřmotem a zemětřesením se otloukati budou, když moře smutně zvučeti, celý svět jedním plamenem hořeti bude: tehdáž všecka andělskou troubou do údolí Josafat shromážděná pokolení země uzří Syna Člověka přicházejícího v 0blacích nebeských s mocí mnohou a velebností. A toto bude hněvem zapálený, k pomstě připravený přísný soudce, který všem nekajícím hříšníkům všeliká provinění vytýkati a je nevyhnutelným ortelem odsouditi má. „S jakým srdcem bude státi odbojník před vůdcem svým: ztracený před cenou vykoupení svého? S jakou smělostí doufati bude milosrdenství ten, který tenkráte z toho, že milosrdenstvím Božím pohrdal, souzen býti má?“ táže se sv. Eucherius.

Ubohý hříšníku! tenkrát rozlícený a zuřivosti plný soudce do očí tobě nahlédne a před celým světem s největším zahanbením tvým tobě všecky výstupky a nešlechetnosti vyčítatí bude. Oboří se na tebe slovy Nathana proroka a řekne: Tys ten muž? tys ten nešlechetník, který mně zlostnými nepravostmi tvými tolikrát přátelství do očí na věky vypověděl, který mně, Bohu svému, službu vypověděl? Tys ten bezbožník, který dědičné právo k věčné slávě, které jsem tobě krvavě zjednal, pro časný zisk, pro ohavnou rozkoš promrhal? mé umučení, mou přehořkou smrt na sobě zmařil, mou krev, mé rány nohama šlapal? Tys ten zlostný hříšník, který mne po tolikeré tobě prokázané lásce znovu usmrtiti usiloval? Ty jsi ten, který smradlavý hříšného těla hnis, pomíjející život, bídné stvoření víc než mou neobstihlou krásu a sladkost, víc než mou božskou tvář miloval?

Mluv, odpovídej, proč jsi se ke mně tak nešlechetně zachoval? hříšníku! předvrhne tobě vševědoucí soudce tvůj všecko, cos v mladosti, cos v starosti, cos ve dne, cos v noci, cos doma, cos vně myslil, mluvil neb bohaprázdně činil; předstírati tobě bude všecko, cos veřejně, cos pokoutně v kostele, ve světnici, v komoře, ve sklepě, v chlévě, ve stodole, v lese, na poli, na lukách a pastvách, neb kdekoli bezbožné páchal: postaví tobě před oči všecko, cos proti Bohu, proti stydlivosti a počestnosti, proti bližnímu a spravedlnosti, proti svědomí vlastnímu se dopustil. Co počneš? kam se utečeš? nebudeš se moci vyhnouti ani skrýti: nebude možno něco zapříti, na věky nic tenkrát napraviti, odvolati, nahraditi nemůžeš. Nyní tedy, pokud čas máš, sám na sebe žaluj, sám před jediným duchovním otcem vyčítej všecky nepravosti své: tak všem výčitkám v onen hrozný soudný den šťastně ujdeš.

Po strašlivém všech ohavnosti hříšných vytýkání a stíhání následovati bude nevyhnutelné před celým světem odsouzení: nezměnitelný poslední ortel, neboť když přijde Syn Člověka u velebnosti své, a všickni andělé s ním, tehdy se posadí na trůnu velebnosti své: a shromážděni budou před něj všichni národové. I rozdělí je na různo, jako pastýř odděluje ovce od kozlů: a postaví ovce na pravici své, kozly pak na levici. Tu tedy na trůnu velebnosti své sedící král králů a Pán Pánů, nejvyšší všeho tvoru vladař, neuprositelný všeho zlého mstitel, přísný živých i mrtvých soudce, mečem zuřivosti přepásaný, k pomstě hotový, všemu soudnímu průvodu konec učiní, jako lev řvoucí strašlivým hlasem všecky bezbožné zakřikne, a hromem zuřivosti své do propasti pekelné je vrazí, řka: Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného. O hrozný hlas! ó bolestný zvuk, který v uších zatracených smutně zvučeti a na věky se rozléhati bude! ‘ Odejděte! od koho? od svého Boha, který již vaším Bohem více býti nechce: od svého Stvořitele, který se k vám jako k svému stvoření víc nezná: od svého Vykupitele, který sám jediný vás potěšiti, nasytiti a spasití mohl, na němž všecko vaše štěstí záleželo, odejděte od něho, neb vám jeho vykoupení vaši vinou na věky nebude sloužiti k naději věčného spasení: odejděte od tváře Boží, k jejímužto patření stvořeni jste: již brána milosti vám zavřena jest, již od naděje k smilování, od slávy věčné, od tovaryšstva vyvolených Božích na věky odloučení jste.

Odejděte, ale kam? do ohně věčného, do ohně zžírajícího, který tělo i duši vaši pronikne a na věky zžírati má: odejděte do ohně sírou a smůlou zapáchajícího: do ohně nesnesitelného, do ohně věčného, který na věky zhasen nebude: odejděte do trápení pekelného, kterýmž tak dlouho, jak dlouho Bůh Bohem bude, mučení a trestáni — beze všeho ulevení, beze vší naděje k vysvobození — budete. O přísnost! ó hrůza! ó strach nevyhnutelného ortele posledního soudu! Bolest a hrůza rozmnoží to, že ortel Kristův proti hříšným spolu vysloví a potvrdí všecko stvoření, kteréžto, jak Duch sv. svědčí, rozněcuje se k trápení proti nespravedlivým (Moud. 16, 24.) Pročež vyhrožuje Habakuk: ,Zhřešila duše tvá, kámen ze stěny volati bude, a dřevo, kteréž mezi spojením stavení jest, odpovídali bude (kap. 10., 11). Když andělé jako vichr větru rozrazí, rozmrští bezbožné od vyvolených, řekne-li komu Soudce: ,Odejděte, zlořečení, řekne i nábožný otec bezbožnému synu: ,Odejdi, zlořečený synu, do ohně věčného, neb jsi dle otcovského napomenutí říditi se nechtěl“; řekne zlostný syn bezbožnému otci: ,Odejdi, zlořečený otče, neb jsi se toho, v čems mne trestal, sám nevystříhal“; řekne bohabojný manžel k zavržené manželce: ,Odejdi, zlořečená ženo, neb jsi klením, pomlouváním a jinou neřestí svou zasloužila, abys ode mne na věky odloučená byla“; řekne vyvolený bratr, soused, zavrženému bratru a sousedu: ,Odejdi, zlořečený sousede, bratře, žes ctnostného příkladu mého nenásledoval, že jsi Bohu, Pánu všeho tvoru, se mnou sloužiti a Jeho přikázání ostříhati nechtěl, nemáš na věky žádné sdílnosti a žádného účastenství se mnou míti’.

Ach, kam se tenkrát obrátí nešťastná duše: ode všech vyvolených, od vlastních přátel a známých bude vyloučena, od Boha zavržena, od soudce přísného odsouzena. Ach, jaký zármutek, jakou žalost z toho míti bude, že se Krista Pána přidržeti nechtěla, že se nešlechetně protivila tomu, který nyní její věčné štěstí v rukou má! Ach, jaké potěšení budou míti všichni ctnostní a bohabojní z toho, že se žádnému kvůli Pána Ježíše spustiti nechtěli! Ach, jakou radost v srdci svém pocítí z toho, že víc než tělo, víc než časné obživení, víc než všecken svět milovali Pána Ježíše, který je tenkrát za vyvolené ovce své vyhlásí. Chceme-li toho sladkého potěšení užití, poněvadž Syn Boží ortel náš v ústech, spasení naše v svých rukou míti bude: zachovejme sobě dobrého přítele Pána Ježíše.

Šetřme, abychom jeho laskavé přízně, jeho přátelství, žádným hříchem nepozbyli. Poněvadž tenkrát všichni jednostejně nás odsoudí, a žádný nás z rukou prchlivosti Páně nevytrhne: my nyní žádného ohledu lidského, žádnému stvoření k vůli, k hříchu nesvolujme. Tak se stane, že v Kristu Pánu v poslední den soudný nenalezneme soudce, ale laskavého Otce, ne mstitele, ale tichého Beránka; nebude nás souditi, ale slávou nesmrtelnosti korunovati, nezarazí nás oním strašlivým ortelem, nýbrž z Jeho medotekoucích úst ono přežádoucí slovo uslyšíme: ,Pojd’te požehnání…“

Rodilý pražan Koniáš je pohřben u sv. Salvatora v Praze, kde působí dnes Tomáš Halík, jehož knihy by Koniáš pro jejich nesoulad s katolickou vírou pálil. Pokud by šlo o knihu méně špatnou, tak by ji alespoň opravoval, jak též činil. Stejně by jednal u knih některých členů jeho jezuitského řádu a dokonce u písemnosti jezuitského papeže ,jestliže neutvrzují v pravé víře, jak má papežský úřad uloženo od Ježíše Krista. Čím více bludných knih by viděl, tím více protiváhu a více pomocníků by hledal. Spálil jsi již některou špatnou knihu? Pokud ano, tak se za to ani za Koniáše nestyď. Kéž ti dá dobrý Bůh, abys knihy, co jsou v rozporu s dobrými mravy nahrazoval knihami, co ke spáse vedou a uspěl na Božím soudu.