Mezi významné představitele mystiky patří blahoslavený Jindřich Suso, + 1366. Představu o jeho mystice dává jeho kniha O věčné moudrosti, v níž je kapitola 16 O důstojné chvále přečisté nebes královny:
Ó hlubokosti bohatství a moudrosti a vědomosti Boží, jak nepochopitelné jsou tvé soudy a neznámé tvé cesty a jak podivné míváš cesty, po nichž přivádíš zpět ubohé duše! Nač jsi myslil anebo jak Ti bylo v tvé věčné nezměnitelnosti, když jsi tak vznešeně stvořil čistého, spanilého, velebného tvora, čistšího všech tvorů.

Mohl jsi právem zvolat: Ego cogito cogitationes pacis. Myslím myšlenky míru. Pane, ty sám ses odrážel v ní z hlubin své podstatné dobroty, v niž, jako v původ, zpět jsi uvedl všechny vytrysknuvší bytosti. (Jer. 29, 11) Bůh zplodil věčné Slovo ve svaté Panně, odlesk sebe samého, jenž všechno lidstvo zpět k němu přivedl.
Ach, jak se mohl, věčný Otče, odvážit hříšný člověk přijít k tobě, kdyby tu nebylo jediné, vyvolené dítko, Věčná Moudrost, jež jsi nám dal za žebřík vedoucí k tobě? Jak by mohl míti ubohý hříšník tolik smělosti ukazovat před takovým jasem čistoty svou nečistotu, kdyby nebylo Matky všeho milosrdenství, kdyby se neutekl pod ochranu Matky veškerého milosrdenství?

Tys, věčná Moudrosti, můj bratr, ale též můj Pán, jsi pravý člověk, ale též pravý Bůh a přísný soudce zločinů. A proto, poněvadž nezměrná duševní muka napínají jako skřipec naše ubohé duše a nemůžeme se hnout ani sem ani tam, nezbývá nám než obrátit uslzený zrak k Tobě, vznešené královně nebeské. Proto buď pozdravena ode mne i ode všech hříšných kajících srdci, bleskotavé zrcadlo záře věčného Slunce, skrytý poklade nekonečného Božího milosrdenství!

Vystupte, vznešení duchové, čisté duše chvalte a velebte a oslavujte rozkošný ráj všech ctností a slastí, velkou Královnu, neboť nejsem toho hoden, leč by mi to pro svoji dobrotu dovolila. Vyvolený miláčku Boží, překrásný Trůne věčné Moudrosti, dovo mně, ubohému hříšníku též o svých nedostatcích trochu s tebou pohovořit. Má duše padá před tebou s nejistým zrakem, s tváří politou studem a se sklopenýma očima. Ach, Matko milostí, tak často se mi zdá, že ani má ani jiná hříšná duše nepotřebuje u tebe dovolení nebo prostředníka. Tys bezprostřední prostřednice všech hříšníků.

Čím hříšnější je duše, tím více se jí zdá, že má k tobě volný přístup, čím více přečinů ji tíží, tím spíše se vine k tobě. Proto volně pokroč vpřed, duše mál Stravuje-li tě velikost tvých nepravostí, naplní tě znovu její nevyčerpatelná laskavost. Proto, jediná útěcho všech hříšných srdcí, jediné útočiště provinilých, k níž se obrací mnohé vlhké oko, k níž vzdychá ne jedno zraněné ubohé srdce, buď milostivou prostřednicí a smírkyní mezi mnou a věčnou Moudrostí!

Rozpomeň, rozpomeň se, dobrá, vzácná Královno, že kvůli nám hříšníkům máš veškerou svou důstojnost. Co tě učinilo Matkou Boží, archou, v níž sladce spočinula věčná Moudrost? Paní, to způsobily naše hříchy. Jak bys jinak mohla být Matkou milosrdenství než pro naši bídu a ubohost, jež potřebuje milosti a milosrdenství! Naše chudoba tě obohatila, naše skvrny tě povýšily nade všechny čisté tvory. Proto obrať ke mně ubohému oči svého milosrdenství, jež nikdy neodvrátilo tvé srdce od hříšníka nebo od člověka prahnoucího po útěše. Vezmi mne, Paní, ve svou ochranu, neboť v tobě je má útěcha a naděje.

Co je duší, jež se odřekly Boha a nebe, a tak zapřely Boha, které ztratily důvěru v něho a trudně byly od něho odloučeny - až se tebe zachytily! A ty jsi je vlídně přijala a svou milostí je zase zpět přivedla k milosti Boží. Kdo je takový hříšník, ať si spáchal jakékoliv zločiny a rouhání, jemuž by nedodala mysli vzpomínka na Tebe? Jediná, vyvolená útěcho nás ubohých hříšníků, nevýslovná dobrota Boží tě učinila tak dobrotivou ke všem hříšníkům, že musíme zatoužit po Tobě pro tvou překypující dobrotu.

Hleď, když se ponoří v myšlenkách má duše do Tebe, jásá moje mysl a zdá se mi lehkým, že by až k ústům vyskočilo radostí tonouc v slzách mé srdce, kdyby to bylo možné - Tvé jméno se rozplývá jako medový plást v mé duši. Nazývají tě Matkou, Královnou milosrdenství; ó, vlídná Matičko, laskavá královno nevyčerpatelného milosrdenství, jak slavné je tvé jméno! Jak hluboká je bytost, jejíž jméno je tak bohaté milostmi!

Zněla by tak sladce hudba strun v rozbouřeném srdci, jako tvé sladké jméno v kajícím srdci našem? Před tímto vznešeným jménem by se měly sklonit všechny hlavy a pokleknout veškerá kolena. Jak často jsi od nás zahnala nepřátelskou moc zlých duchů! Kolikrát jsi odvrátila spravedlnost rozhněvaného soudce! Kolikrát jsi nám vyprosila od něho milost a potěchu. Co máme na to říci my, ubozí hříšníci? Jak jí poděkujeme za tak velká dobrodiní?

Všechny jazyky andělské, všichni čistí duchové a duše nebe, země a vše, co je v nich, nemohou sdostatek vychválit její důstojnost, líbeznost, milostnost a nekonečnou čest. A co potom my, ubohá, hříšná srdce? Učiňme aspoň to, co můžeme, vzdejme jí dík a chválu, její velká dobrota nehledí na nepatrnost dárku, nýbrž na čistotu vůle. Nezáleží, co darujeme, ale s jakým úmyslem a čistotou.

Ó. sladká Královno, jak se může tebou chlubit ženské pokolení, neboť ač je věčně neblahá Eva, že požila ovoce, buď tisíckrát pozdravena (druhá) Eva, jež nám podala sladký plod nebeský! Nestěžuj si nikdo na ztrátu ráje; jeden jsme ztratili, a dvou nabyli. Či není rájem Ona, v níž rostl plod věčného stromu, v níž všechna slast a radost byla uzavřena? Či není rájem Onen, v němž mrtví znovu procitli, požili-li z jeho plodů, z jehož rukou i nohou i z boku prýští živá zřídla, jež zavlažují celý okrsek zemský, studně nevyčerpatelného milosrdenství, bezedné moudrosti, překypující sladkosti, vroucí lásky a zdroj věčného života?

Vpravdě, milý Pane, kdo okusil tohoto ovoce, kdo se napil z těchto zřídel, ví dobře, že tyto dva ráje (Maria a její Syn) daleko převyšují ráj pozemský. Vzácná Královno, Tys brána milosti a slitování, jež se nikdy nezavřelo. Nebe i země dříve pominou, než Ty propustíš někoho bez pomoci, kdo Tě opravdu hledá. Proto první můj pohled ráno vždy tvůj je a i poslední, když se na lože kladu.

Co podají a odporoučí tvé čisté ruce, i když je to malé a nepatrné, jak může býti odmítnuto, když to Ty, přečistá, odevzdáš svému milému dítěti? Proto sladká, vyvolená, přijmi mé nepatrné skutky a předlož je za mne, aby ve tvých rukou byly něčím před očima všemohoucího Boha. Ty jsi nachově zlatá nádoba, milostí spojena vykládaná safíry a smaragdy ctností.

Pohled na ni předčí všechny ostatní v očích nebeského Otce. Ó, vyvolená, milostná nevěsto Boží, když by1 král Assurský uchvácen v srdci krásou spanilé Ester, když ona nalezla přede všemi ženami milost a zalíbení v jeho očích, takže učinil vše, co si přála - ó, jak se asi dá uchvátit nebeský král tvou perlící čistotou, tichou pokorou, vonnou schránkou všech ctnosti a milosti? Kdo chytil nespoutaného jednorožce nežli Ty? Co nesmírného zalíbení nade všechny ostatní nalezla v Božích očích tvá krása, proti níž každá krása hasne jako světélkující svatojanská muška proti slunečnímu jasu.

Co milostí jsi nalezla před ním pro sebe i pro nás, milostí tolik potřebných! Jak ti pak může nebeský král něco odepřít? Plným právem můžeš zvolat: „Můj je můj miláček a já jsem jeho.” Ach, ano, Ty jsi Boží a Bůh je tvůj. Vy dva hrajete spolu věčnou hru lásky, vás nikdy nerozdvojí neshoda. Ó, rozpomeňte se a nezapomeňte nás ubohých žíznivců, kteří se ještě tak krušně vlečou tížící bídou. Nuže, povstaň, vznešená paní nebes i země, buď naši prostřednicí a zjednej nám milosti u svého sladkého dítěte, u věčné Moudrosti!

Věčná Moudrosti, ještě nyní mi něco odepřeš? Tak jako tebe představuji nebeskému Otci, tak představuji tobě před oči čistou, laskavou, vyvolenou Matku. Ó, přívětivá, krásná Moudrosti, pohlédni na ni, popatř do spanilých očí, jež tolikrát na tebe tak laskavě zíraly. Poznej spanilou líc„ již tak často tiskla na tvé dětské tvářičky. Pohled na sladké rty, jež tě tak něžně zulíbaly, na čisté ruce, jež tobě tak často sloužily! Laskavá vlídnosti, jak můžeš něco odříci té, jež tě s láskou mlékem kojila, na svých loktech nosila, chovala a něžně pěstila?

Pane, připomínám ti všechnu lásku, jíž se ti od ní dostalo v dětských letech, když ses na jejím mateřském klíně tak něžně zářícíma očkama usmíval, když jsi s nevýslovnou láskou a milováním objímal dětskou ručkou! Rozpomeň se však též na velká muka, ež její mateřské srdce samojediné pod křížem trpělo, když tě zřela v smrtelných úzkostech a když její duše a srdce s tebou v zármutku a hoři tolikrát umíraly, abys mi k její slávě poskytl pomoc, abych odklidil všechny překážky, abych si získal tvou milost a již nikdy jí neztratil.”