Neděle II. po zjevení Páně. Evangelium svatba v Káni Galilejské Jan. 2,1-11. K tomu Tridentský katechismus o svátosti manželství II,8 otázka 1: Proč mají faráři pilně o to dbát, aby lid křesťanský dobře znal povahu a svátost stavu manželského? Poněvadž blažený a dokonalý život lidu křesťanského má být cílem a účelem duchovních pastýřů, tedy co nejvíce musí si přát, čeho si žádal Apoštol, když psal Korintským slovy 1 Kor. 7,7: „Chci‚ aby všichni lidé byli‚ jako já jsem“, totiž aby všichni vyhledávali ctnost zdrželivosti, neboť větší blaženosti nemůže se v tomto životě dostat věřícím, než když duše, není žádnou starosti světskou roztržitá a všechnu tělesnou žádost v sobě zkrotí a potlačí a jedině v konání pobožnosti a v rozjímání věcí nebeských odpočívá. Ale poněvadž, jak na témž místě svědčí Apoštol, „každý má od Boha vlastní dar jeden tak‚ jiný jinak“ a manželství velikými a Božskými dary je obdařeno, a tak se právem a skutečně počítá mezi ostatní svátosti Církve katolické, a Pán sám slavnost svatební svou přítomností poctil, odtud dostatečně vysvítá, že se učení o něm musí vykládat, obzvláště když vidíme, jak i svatý Pavel, kníže apoštolů na více místech pečlivě písmem vysvětlil, nejen co k vznešenosti, ale i co k povinnostem stavu manželského se vztahuje. Neboť Duchem Božím osvíceni velmi dobře nahlíželi, jak veliké a jak mnohé užitky vzejit mohou společnosti křesťanské, když věřící svátost stavu manželského dobře poznají a ji neporušenou zachovají. Naproti tomu pak že nevědomost aneb zanedbávání toho přemnohé a to největší strasti a škody na Církev uvaluje. Nejprve tedy manželství podstata a význam budiž vyložen. Poněvadž nepravosti často na sebe berou podobu počestnosti, musí se o to pečovat, aby věřící klamnou manželství podobou svedeni, neposkvrňovali duší svých ohavností a bezbožností. Na vysvětlení této věci musí se začít od významu pojmu.
Otázka 2: Proč se svatý tento svazek nazývá v latině matrimonium, conjugium aneb nuptiae. Matrimonium odtud se jmenuje, že žena proto nejvíce vdávat se má, aby se matkou stala, anebo že plod počít, porodit, vychovat povoláním matky je. Conjugium (sňatek, svazek) je od conjugare, spojit, proto že řádně vdaná žena s mužem jako k jednomu jhu je přivázána. Mimo to slove i nuptiae (zahalení, zasnoubení), poněvadž se, jak svatý Ambrož lib. 1. de Ábraham, dívky ze stydlivosti zahalovaly, čímž se mělo také ukázat, že mužů mají být poslušny a jim poddány.
Otázka 3: Co je manželství?
I. Takto se vyměřuje podle obecného mínění teologů: „Manželství je muže a ženy k tělesnému obcování spojení mezi osobami zákonem způsobilými, nerozdílné života společenství zachovávající.“ Aby tohoto výměru části lépe se pochopily, budiž pověděno, že ačkoliv v dokonalém manželství toto všecko se obsahuje, totiž i svolení vnitřní, i úmluva vnější slovy vyjádřená, povinnost i svazek, který z této úmluvy vzniká, i tělesné manželů spojení, jímž se manželství dokonává, nic z těchto věcí nemají co do vlastní moci a povahy manželství svazky a sloučení, kde je to, co naznačeno slovem „spojení.“
II. Přidává se však slovo „k tělesnému obcování,“ poněvadž jiné způsoby úmluv, jimiž se zavazují muži a ženy, aby sobě vespolnou pomoc činili buď za mzdu aneb za jinou věc, naprosto vzdálené jsou od povahy manželství. Následuje dále: „mezi osobami zákonitě způsobilými, neboť někteří od spojení manželského zákonem jsou zcela vyloučeni a ti v sňatek vejít nemohou a kdyby vešli, tak je neplatný. Tak například, kteří jsou příbuzenstvím vázáni do čtvrtého stupně a chlapec před čtrnáctým, anebo děvče před dvanáctým rokem, kterým věk zákony ustanoven je, způsobilí nejsou v platný svazek manželský vejít. A co na konci „nerozdílné života společenství zachovávající,“ poukazuje na povahu nerozlučitelného svazku, kterým se muž a žena váží.
Otázka 4: V čem hlavní podstata manželství záleží? Z toho je patrno, že přirozenost a povaha manželství v tomto svazku záleží. Neboť když jiné výměry mužů nejslavnějších zdají se to přivlastňovat svolení, jako když praví, že je manželství obapolné svolení muže a ženy, tomu tak se musí rozumět, že svolení samo je působící příčinou manželství, čemuž i Otcové Eug. IV. in conc. Flor sněmu Florentinského učili, neboť závazek a spojení nemůže povstat, než ze svolení a smlouvy.
Otázka 5: Jakého při manželství se žádá svolení, a jakým způsobem má se projevit? Ale to je na nejvýše nutné, aby svolení vyjádřeno bylo slovy, jež značí čas přítomný. Není manželství jednoduché darování, ale společná smlouva. Proto svolení jen jednoho k spojení manželství nemůže stačit, nýbrž třeba je, aby dvou mezi sebou vespolné bylo. A že k projevení společného svolení je potřeba slov, patrné je, neboť kdyby jen na vnitřním svolení beze všeho vnějšího prokázání mohlo se zakládat manželství, i to by z toho následovalo, že, kdyby dva, kteří by na nejodlehlejších a nejrozličnějších místech byli k manželství svolili, prvé než by jeden druhému svůj úmysl písemně aneb skrze posla oznámil, by již vázáni byli zákonem pravého a platného manželství; což však ani s rozumem se nesrovnává, ani s obyčejem a nálezy Církve svaté.
Otázka 6: Vzájemné svolení, vyjádřené slovy v čase budoucím, nepůsobí manželství.
I. Právem se tvrdí, že svolení musí být vyjádřeno slovy, která mají význam času přítomného. Slova, která značí čas budoucí, sňatku nepůsobí, ale slibují. Co budoucí je pochopitelně ještě není. A co ještě není, o tom nevyhnutelně platí, že to málo aneb nic pevného a stálého v sobě nemá.
II. Práva manželského nemá nikdo na ženu, s kterou v manželství vstoupit slíbil. Také není od něho hned vyplněno, co učinit přislíbil, ačkoliv je povinen slibu dostát, čehož neučiní-li, vinným se činí zrušením slibu. Ale kdo svazkem manželským s druhým se váže, i kdyby toho později litoval, tak co se stalo nemůže změnit ani neplatným a nevykonaným učinit.
III. Poněvadž tedy závazek manželský není pouhé zaslíbení, nýbrž takovéto sebe samého odcizení, kterým skutečně muž ženě, a naopak žena muži moc nad tělem svým dává, proto nevyhnutelnou věcí je, aby se manželství uzavíralo slovy, jež znamenávají čas přítomný. Těchto slov moc, když se jednou vyslovila zůstává a muže s ženou nerozlučným svazkem spojené drží.
Otázka 7: Kdyby pro stydlivost nebo jinou překážku svolení nevyjádřilo se slovy, pokynutí a znamení slova nahradí. Ale místo slov i pokynutí a znamení, jež vnitřní svolení zřetelně vyznačují, postačit mohou k manželství, ano i samo mlčení, když dívka pro stydlivost neodpovídá, ale za ni rodiče mluví.
Otázka 8: K pravému manželství není potřebí obcování tělesného. Z toho tedy budiž ukázáno, že podstata a moc manželství v svazku a závazku záleží a mimo svolení, tím, jak řečeno, způsobem vyjádřené, se nepožaduje nutně obcování tělesného, aby manželství opravdu povstalo. Neboť je jisté, že i první rodiče Genes. 2,24 před hříchem pravým manželstvím spojeni byli, ačkoli v tom čase, jak svědčí svatí Otcové, nebylo mezi nimi žádného tělesného obcováni. Proto svatí Otcové praví, že se manželství zakládá ne na obcování tělesném, nýbrž na souhlasu, což i od svatého Ambrože v knize o pannách c. 6 uvedené čteme.
Otázka 9: Z kolika stran může se manželství považovat? A již po vyložení těchto věcí musí se učit, že má manželství dvojí stránku a povahu. Neboť může se uvažovat buď jako spojení přirozené, (manželství zajisté není vynalezeno od lidí, ale od přirozenosti,) anebo jako svátost, jejíž moc převyšuje pořádek věcí přirozených. Ale poněvadž přirozenost milostí se zdokonaluje, neboť „není 1. Kor. 15,46 dřive to, co je duchovní, ale co je živočišné‚ a potom co je duchovní.“ Proto žádá řád věci, aby se dříve jednalo o manželství, pokud na přirozenosti spočívá a k úkonům přirozenosti náleží a potom teprve se vyloží, co o něm platí, pokud je svátost.
Otázka 10: Kdo je původce manželství jako úkonu přirozenosti? Nejprve ať jsou věřící poučeni, že manželství od Boha ustanoveno je. Psáno je v první knize Mojžíšově Gen. 1,27: „Muže a ženu stvořil je, a požehnal jim Bůh‚ a řekl: Rosťte a množte se“ a Gen. 2,18: „Není dobré člověku být samotnému, učiňme mu pomoc podobnou jemu” a nedaleko opět Gen. 2,20: „Adamovi pak nenalézal se pomocník podobný jemu. Dopustil tedy Hospodin Bůh spaní na Adama, a když usnul, vyňal jedno z žeber jeho, a vyplnil tělem místo jeho. I vzdělal Hospodin Bůh z žebra‚ které vyňal z Adama, ženu, a přivedl ji k Adamovi. I řekl Adam: Tato je kost z kostí mých, a tělo z těla mého. Tato slouti bude mužice, neboť z muže vzata je. Proto opustí člověk otce svého i matku, a přidrží se manželky své, a budou dva v těle jednom.“ A toto, jak Spasitel náš sám u svatého Matouše Mat. 19,4 dosvědčuje, je důkazem, že manželství od Boha ustanoveno je.
Otázka 11: Manželství, pokud za úkon přirozenosti se považuje a nejvíce jako svátost, nemůže být rozloučeno. Avšak Bůh manželství nejen ustanovil, nýbrž, jak svědčí svatý sněm Tridentský Sess. 24 ustavičný a nerozlučitelný úvazek mu přiznal, jak to Spasitel vyslovuje Mat 19,6: „Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj.“ Ačkoliv pak to již k manželství, pokud je řádu přirozeného, náleží, aby bylo nerozlučné, tak to nejvíce platí, pokud je svátostí. Odkud také ve všem, co je mu po zákonu přirozeném vlastního, nejvyšší dokonalosti nabývá, Avšak i povinnosti a vychování dítek i jiným manželství účelům to na odpor je, aby svazek jeho byl rozlučitelný.
Otázka 12: Všem lidem není uložen zákon manželství. Že pak Hospodin řekl Gen. 1, 28: „Rosťte a množte se,“ to k tomu směřuje, aby se jednotlivým lidem oznámilo, za jakou příčinou bylo manželství ustanoveno, ne však aby se jednotlivým lidem ukládala jeho nutnost. Nyní, když již rozmnoženo je pokolení lidské, nejenom žádný zákon nikoho nenutí, aby ženu pojal, nýbrž spíše panenství co nejvíce se doporučuje a každému v písmě svatém radí, jelikož je nad stav manželský vznešenější a vyšší v sobě dokonalost a svatost obsahuje. Tak Pán a Spasitel náš učil Mat. 19,12: „Kdo může pochopit, pochop.” Apoštol pak piše 1 Kor. 7,25: „O pannách nemám přikázání Páně, ale dávám radu, jako milosrdenství došlý u Pána, abych byl věrný.“
Učinil Ježíš počátek divů. Toto učinění vody vínem velmi velikou moc do sebe má k utvrzení méně zběhlých ve víře o přepodstatnění jaké je v nejsvětější svátosti oltářní, o čemž II.4 otázka 36: Přepodstatnění, od sněmů církevních stvrzené, má svůj základ v písmě svatém. Tímto důvodem vedeni otcové a předkové naši na sněmech obecných Lateránském a Florentínském pravdu tohoto článku zřetelnými usneseními utvrdili. Od Tridentského pak sněmu Sess. 13. de euch. c. 2 ještě určitěji toto vysloveno je: „Jestliže by kdo řekl, že v nejsvětější svátosti oltářní zůstává podstata chleba a vína spolu s tělem a krví Pána našeho Ježíše Krista, vyobcován buď.“ Tomu však bylo snadno ze svědectví písem svatých vyrozumět, předně z toho, co Spasitel sám při ustanovení této svátosti pravil: „Toto je tělo mé“, neboť slova „toto“ takový význam je, že na celou podstatu věci přítomné ukazuje a kdyby podstata chleba zůstala, žádným způsobem nemohlo by se v pravdě říci: „Toto je tělo mé.“ Potom když Kristus Pán u Jana praví Jan 6. 52, 54, 56: „Chléb‚ který já dám, tělo mé je za život světa,“ chlebem své tělo nazývá. A brzy na to dokládá: „Nebudete-li jíst těla syna človeka, a pít jeho krve, nebudete mít života v sobě;“ a opět: „Tělo mé pravý je pokrm, a krev má právě je nápoj.“ Jestliže tedy tak jasnými a zřetelnými slovy tělo své nazval chlebem a pokrmem pravým, a tak i krev svou pravým nápojem, dost zajisté naznačil, že žádné chleba a vína podstaty ve svátosti nezůstává.