Na den zjevení Páně neb sv. Tří králů. Viděli jsme hvězdu jeho na východě atd. evangelium Mat. 2,1-12. Tridentský katechismus má mezi vhodnými tématy poctu a adoraci svátosti oltářní. Neboť jestliže téhož Krista, kterému se mudrci klaněli, přítomného v svátosti oltářní uznáváme a vyznáváme, jak se zřejmými slovy dovozuje a zbožní být chceme, proč bychom se mu jako mudrci neklaněli?

II,4, otázka 28: Výpověď církve Kristovy o smyslu písma svatého a o pravé těla Páně ve svátosti oltářní přítomnosti jak se má zkoumat? K poznání této výpovědi dvojí cestou a způsobem můžeme přijít. První je, otážeme-li se svatých Otců, kteří od počátku církve a v každém potom věku se proslavili a učení církve svaté nejlepší jsou svědkové. Ti pak všichni s nejúplnější jednomyslností pravdu tohoto článku viry co nejjasněji podávají; ale poněvadž jednotlivé jejich výroky uvádět bylo by pracné a těžké, postačí něco málo vybrat, aneb spíše jen naznačit, z čehož se bude moci snadno soudit na ostatní. První tedy svatý Ambrož ať víru svou dosvědčí, kterýžto v knize kap. 9, kterou nadepsal: „o těch, kteří ve svátostech posvěcení dosahují,“ dokládá, že pravé tělo Kristovo v této svátosti se přijímá, tak jako pravé tělo přijato je z Panny, a to že s nejpevnější věrou se věřit musí. A na jiném místě de sacr. IV. 4 učí, že před posvěcením je zde chléb, po posvěcení pak tělo Kristovo. Druhým svědkem budiž svatý Jan Zlatoústý, ne menší hodnověrnosti a vážnosti, který tutéž pravdu na přemnohých jiných místech vyznává a učí, ale obzvláště v homilii 60., kde mluví o těch, kteří svaté tajemství nečistě přijímají a v hom. 44. a 45. na evangelium sv. Jana; nebo praví: „Poslouchejme Boha a neodpírejme‚ třeba by mysli a očím našim zdálo se býti na odpor‚ co se praví; neboť Boží slovo je neomylné‚ ale smysl náš snadno se svede. S tímto se úplně srovnává, co svatý Augustin, nejbystřejší víry katolické obhájce, vždycky, učil a obzvláště když vykládá slova žalmu 33., kde píše: „ V rukou svých sebe samého nosit, člověku je nemožno; to o jediném Kristu může se rozumět. on zar jisté nesl se sám v rukou svých, když podávaje své vlastní tělo řekl: Toto jest tělo mé.” A mimo Justina a lrenea svatý Cyril ve 4. knize na evangelium sv. Jana pravou těla Páně v této svátosti přítomnost tak zřetelně dosvědčuje, že se slova jeho žádnými klamnými a úskočnými výklady nedají zatemnit. Budou-li pak si duchovní pastýři ještě jiných svatých Otců žádat svědectví, snadno bude připojit sv. Dionysia, Hilaria, Jeronyma, Jana Damascenského a jiných bez počtu, jejichžto předůležité o této věci výpovědi nyní zhusta nalézáme prací a pilností mužů zbožných a učených v jedno sebrané.

Otázka 29:. Kolikrát bylo učení opačné na sněmech církevních zavrženo? Zbývá ještě druhá cesta, kterou lze vypátrat soud církve svaté v tom, co k víře náleží, totiž opačných učení a náhledů zavržení. Avšak známo je, že vždycky víra v pravou těla Kristova v nejsvětější svátosti přítomnost tak byla po veškeré církvi rozšířena a rozhlášena, i jednosvornou vůlí ode všech věřících přijata, že, když před pěti sty lety Berengar se toho opovážil odpírat a učil, že je zde pouze znamení, ihned na sněmu Vercellském, jenž mocí Lva IX. svolán léta P. 1050 byl, všemi hlasy byl odsouzen a sám kacířství své jako věc zavrženíhodnou zatratil. A když později do této nesmyslné bezbožnosti opět upadl, na třech jiných sněmech odsouzen je, na Turonském léta P. 1050 a dvou Římských, z nichž první léta P. 1059 svolal papež Mikuláš II., druhý léta P. 1078 Řehoř VII. A toto rozhodnutí později Innocenc III. na obecném sněmě Lateránském léta P. 1215 potvrdil. aA konečně sněmy Florentský a Tridentský téže pravdy víru ještě zřejměji vyjádřili a utvrdili. Toto když tedy duchovní pastýři pilně vyloží, (abychom nic nepravili o těch, kteří bludy zaslepení nic více nemají v nenávisti, než světlo pravdy,) zajisté i slabé u víře posilniti, i zbožných mysli s nejvyšší radostí a rozkoší naplnit dovedou; a to tím více, poněvadž věřícím není dáno pochybovat, zda mezi ostatními články víry i víra v toto učení se obsahuje. Neboť věříce a vyznávajíce svrchovanou moc Boží nade všemi věcmi, musí též věřit, že nescházelo mu moci, vykonat největší tento zázrak, jemuž se ve svátosti oltářní obdivujeme a klaníme. Potom věři-li církev svatou obecnou, nutně následuje, aby též věřili, pravé učení o této svátosti že je to, které jsme právě vyložili.

Otázka 30: Vznešenost tohoto tajemství ukazuje, jak veliká je bojující církve důstojnost? Ale není zajisté ničeho, co by rozmnožit mohlo rozkoš a užitek, jaký mají zbožní věřící, když uvažují této svátosti vznešenost. Předně zajisté poznávají, jaká je zákona křesťanského dokonalost, jemuž popřáno je, to vskutku mít, co v zákoně Mojžíšově jen znameními a obrazy před časem bylo nastíněno. Proto z Božího vnuknutí učinil Dionys de Eccl. hier. c. V. onen výrok, že naše církev jest uprostřed mezi synagogou a nebeským Jeruzalémem a je obojího účastna. A zajisté nikdy nemohou věřící dost se divit dokonalosti svaté Církve a vznešenosti její slávy, jelikož mezi ní a nebeskou blažeností jeden toliko stupeň zdá se být. Neboť to je nám s nebešťany společné, že my i oni Krista Boha i člověka přítomného máme, ale o ten jeden stupeň za nimi stojíme, že oni blaženosti požívají, přítomného jej vidouce, my pak jej přítomného, ale však od smyslu očí vzdáleného, v zázračném zahalení svatých tajemství se skrývajícího, pevnou a nezvratnou věrou ctíme. Mimo to zakoušejí věřící v této svátosti nejdokonalejší lásky Krista Spasitele našeho, neboť jeho dobrotivosti přičíst to nejvíce sluší, že přirozenost, kterou od nás přijal, nikdy od nás neodtahuje, ale pokud to možná, s námi být a obcovat chce, aby vždycky onen výrok ve vlastním slov smyslu ukazoval se býti pravdivým Přísl. 8,31: „Rozkoš má je být se syny lidskými.“