Tridentský katechismus k neděli po narození Páně s evangeliem Luk 2, 33-40, kde je “Tvou vlastní duši pronikne meč” atd. má: Z tohoto velebení Simeonova je příležitost pastýře duchovního k vyložení, proč Bůh věřících již pokřtěné, které za syny nejmilejší má, nevyjímá ze strastí tohoto života. II,2, otázka 45: Pokřtěný neosvobozuje se od trestů světských. Ačkoli pak za jisto se mít musí, že se tresty hříchů při křtu promíjejí, avšak onoho druhu pokut, které pro těžký nějaký zločin ukládají soudové světští, nikdo nebývá zbaven tak, aby kdo k smrti je odsouzen, skrze křest osvobozen byl od trestu, který zákonem ustanoven, ač by velice byla chvályhodná dobrotivá zbožnost těch vládců, kteří by i tento trest viníkům prominuli a odpustili, aby skvěleji se zářila sláva Boží v jeho svátostech.

Otázka 47: Proč se křtem nevrací hned stav neporušené přirozenosti člověka? Kdyby pak někdo se tázal, proč hned po křtu i v tomto smrtelném životě nebýváme zbaveni vezdejších běd a proč moci svátostného obmytí nebýváme přeneseni k dokonalému života způsobu, v němž postaven byl před hříchem Adam, první pokolení lidského otec, tak odpovíme, že se to hlavně ze dvou příčin stalo. První ta je, že nám, kteří skrze křest s tělem Kristovým spojeni a jeho údy učiněni jsme, neslušelo se udělit větší nějaké důstojnosti, než dáno je samé hlavě naší. Když tedy Kristus Pán, který od narození svého měl plnost milosti a pravdy, přece křehkost přirozenosti lidské, kterou na sebe vzal, neodložil dříve, až vytrpěl muky i smrt a potom teprve z hrobu vstal k slávě života nesmrtelného, kdo by se divil, když vidí, že věřící, kteří na křtu svatém již přijali milost spravedlnosti nebeské, přece ještě zůstávají v těle křehkém, hynoucím, aby pro Krista mnoho prací a těžkostí podstoupili a jednou po smrti opět do života povoláni byli a za hodné potom byli uznáni s Kristem požívat blaženosti věčné. Druhá pak příčina, proč v nás po křtu zůstává slabost těla, nemoci, pocit bolestí a hnutí žádostivosti je, abychom je jako pole a látku ctnosti měli, odkud bychom jednou sklidili hojnější ovoce slávy a bohatou odplatu. Neboť když myslí trpělivou všeliká života protivenství snášíme a zlé žádosti srdce svého s pomocí Boží pod vládu rozumu podrobujeme. pevnou smíme chovat naději, jestliže jsme s Apoštolem 2 Tim. 4,7 dobrý boj bojovali, běh dokonali, víru zachovali, že také uloženou korunu spravedlnosti dá nám v onen den Pán, spravedlivý soudce. Podobně vidíme, že naložil Pán se syny Izraelskými, které sice vysvobodil z otroctví egyptského, potopil faraóna i vojsko jeho v moři, avšak neuvedl je hned do šťastné země zaslíbené, ale nejdříve je cvičil v mnohých a rozmanitých zkouškách. A potom, když jim dal v moc zemi zaslíbenou, mnohé sice obyvatele její vyvrhl z otcovských sídel jejich a některé národy ponechal, které nemohli vyhubit, aby takto vyvolenému národu nikdy nescházela příležitosti, cvičit se ve vojenské chrabrosti a zmužilosti. K tomu patří i to, že, kdyby na křtu svatém mimo dary nebeské, které duši zdobí, tělesná také dobrodiní se udílela, právem mohla by vzejit pochybnost, že snad mnozí od přijetí křtu spíše výhod vezdejšího života chtějí dosáhnout, než zaslíbené budoucího života slávy. Vždyť přece ne tyto klamné a nejisté věci, které 2 Kor. 4,18 se vidí, ale pravé a věčné statky, které se nevidí, mají být vždy předmětem snažení člověka křesťanského.

Otázka 48: Není tomu tak, že ve strastech tohoto života se nedostává pokřtěným pravých radosti duchovnich. Zatím však není způsob tohoto vezdejšího života, ač je strastí plný, přece bez svých radostí a potěšení. Neboť co nám, kteří skrze křest jsme již v Krista vštípení, Jan 15,5, jako ratolesti, může býti radostnější anebo žádoucnější, než abychom vzali kříž na ramena svá, jeho vůdce následovali a nedali se žádnými těžkostmi unavit, nebezpečím zastrašit, abychom se vší pílí nespěchali, Fil 3,14, k odplatě svrchovaného povolání Božího a chtěli jedni korunu panenskou, jiní slávu učitelskou a kazatelskou, jiní palmu mučednickou, jiní jiných ctností přijmout od Pána odměnu? A těchto vzácných znaků oslavení nedostalo by se nikomu, kdybychom dříve na bojišti strastiplného života vezdejšího byli se necvičili a v boji nepřemoženi nevytrvali.

IV, 13, otázka 1: Lid se má poučit o nejlepším způsobu modlení, a co to je, modlit se v duchu a v pravdě.
I. Velmi mnoho na tom záleží, jakým způsobem svaté modlitby vykonáváme. Ačkoliv modlitba je věc dobrá a spasitelná, přece nic neprospívá, jestliže dobře se nekoná. Jak píše svatý Jakub, často nedosahujeme toho, zač prosíme, poněvadž zle prosíme, Jak 4,3. Poučí duchovní pastýř lid věřící, který je nejlepší způsob řádné prosby a soukromé i veřejné modlitby. Přijali jsme předpisy modlení křesťanského z učení Krista Pána.
II. Máme se tedy modlit, Jan 4,23 „v duchu a vpravdě.” Neboť Otec nebeský takových hledá, kteří se mu klanějí v duchu a v pravdě. Modlí pak se tímto způsobem ten, kdo má vnitřní a vroucí touhu ducha. Tímto způsobem duchovního modlení se nevylučuje modlitba ústní. Avšak přednost musí se dát modlitbě, jež z horoucího ducha vychází, kterou slyší Bůh, jemuž odkryty jsou tajné myšlenky lidské, byť se i ústy ani nevyslovily. Slyšel Bůh vnitřní prosby Anny, matky Samuelovy, o níž čteme 1 Král 1,13, že se modlila plačíc a jen rty pohybujíc. Tim způsobem modlil se David, žalm 26,8: „K tobě mluvilo srdce mé‚ tebe hledala tvář má.“ Podobné příklady čtené v písmech svatých všude se vyskytnou.

Anna, Luk 2,37 nevycházela z chrámu a posty a modlitbami sloužila Bohu dnem i nocí. IV, 8, otázka 8: Horlivosti svatých v modlitbě máme následovat a k prosebné modlitbě připojovat díkůčiněni. Následujme vroucí svatých horlivost, kterou měli v modlení. S prosbami pak spojujme díkůčiněni za příkladem apoštolů, kteří tento obyčej vždy zachovávali, jak to lze vidět v listech svatého Pavla.

Otázka 9: Aby modlitba byla vroucí a vydatná, přidat k ní třeba půst a almužnu. S modlitbou spojujme půst a almužnu. Půst zajisté v nejužším je vztahu s modlitbou. Kdo jídlem a pitím jsou obtíženi, těch mysl tak je utištěna, že ani k Bohu se pozvihnout, ani čeho modlitba žádá nemohou uvážit. Pak je almužna, která rovněž velikou má spojitost s modlitbou. Neboť komu možnost je dobře činit tomu, jenž žije z cizího milosrdenství a nepomáhá bližnímu a bratru svému, jak směl by takový říci, že má lásku? A kdo lásky nemá, jak bude ten ústy vzývat Boha za pomoc? Leč by prosil za odpuštění hříchu a s tím od Boha v pokoře vyžadoval si lásky. Proto Božím řízením stalo se to, že spasení lidskému trojím tímto prostředkem se napomáhá. Neboť když hřešením buď Boha urážíme, anebo bližnímu ubližujeme, anebo sobě samým škodíme a proto svatými modlitbami usmiřujeme Boha, almužnou vykupujeme křivdy lidem učiněné, postem smýváme skvrny života vlastního. A ačkoliv každý ten zbožný úkon pomáhá proti všem druhům nepravostí, přece však obzvláště proti oněm jednotlivým hříchům, jak jsme řekli, jsou přiměřené a vydatné.

II,5, otázka 44: Pokáním Kristu stáváme se podobnými. Potom však trpíce tresty dostiučinění, toho dosahujeme, že obraz a podobenství hlavy naší Ježíše Krista, v čemž on sám trpěl a pokoušen byl, na sobě neseme. Jak praví svatý Bernard Šerm. 5. de omnib. Sanct. nic nemůže spatřeno být tak nepřiměřeného, jako když je pod hlavou trním korunovanou je úd choulostivý. Neboť jak píše Apoštol Řím 8,17, jsme spoludědicové Kristovi, jestliže spolu trpíme a na jiném místě 2 Tim. 2,11: „Jestliže jsme s ním zemřeli, spolu s ním i živi budeme; budeme-li s ním trpět, budeme s ním též kralovat.“

Otázka 45: Jak po smilování Božím má při hříchu ještě spravedlnost místo? Svatý Bernard tvrdí Sermo de coena Dom., že v hříchu nalézá se dvojí: zošklivění duše a poranění a že ohyzdnost sice sama milosrdenstvím Božím sňata bývá, ale že k vyhojení ran z hříchů je velice zapotřebí takového léčení, jaké se lékem pokání podává. Jako zajisté po vyléčené ráně zůstanou jizvy nějaké, které se ještě musí hojít, tak i v duši po odpuštění viny zůstávají zbytky, jež se teprve vyčistit mají. Toto zřejmě se potvrzuje výrokem svatého Jana Zlatoústého hom. 60 ad. Antioch.: „Není dost na tom, šíp z těla vytrhnout, ale i rána šípem učiněná musí se zhojit, tak i v duši po obdrženém hříchu odpuštění léčit se musí pokáním pozůstalá rána. Neboť svatý Augustin k žalmu 50 přečasto o tom mluví, že dvojí pozorovat sluší se mít při pokání: milosrdenství a spravedlnost Boží. Milosrdenství, kterým nám Bůh hříchy odpouští i zasloužené tresty věčné a spravedlnost, kterou člověka trestá časnými tresty.

Otázka 46: Pokáním unikáme trestům od Boha nám připraveným. Konečně trest pokání, od nás podstoupený, Boží tresty a pokuty nám uchystané odvrací. Tak učí Apoštol, 1 Kor. 11,3: „Kdybychom sami sebe rozsuzovali, nebyli bychom zajisté souzeni; když pak býváme souzeni, od Pána býváme trestáni, abychom nebyli s tímto světem zatraceni. To když se věřícím vyloží, nemůže jinak být, než že k skutkům pokání velice se roznítí.

Tyto texty katechismu připadají letos na poslední den v roce a dávají spolehlivé vedení ke zpytování svědomí za uplynulý rok a k předsevzetím do roku následujícího.