Neděle 3. adventní s evangeliem Jan 1, 19-28, kde je “vyznal a nezapřel.” Z toho místa učíme se pravdu vyznávat. Tridentský katechismus mimo jiné věnuje pozornost přísaze:
III, 3, otázka 18: Jakým způsobem Kristus přísahu zakázal? Této pak zásadě nejsou na odpor slova Spasitele našeho u svatého Matouše 5, 33-37: „Slyšeli jste, že řečeno je starým: Nebudeš křivě přísahat, ale splníš Pánu přísahy své. Ale já pravím vám, abyste nikterak nepřísahali, ani skrze nebe, neboť trůn Boží je, ani skrze zemi, nebo podnož jeho je, ani skrze Jerusalém, neboť je to město velikého Krále, ani skrze svou hlavu nebudeš přísahat, nebo nemůžeš jednoho vlasu učinit bílého neb černého. Ale bud řeč vaše: ano, ano; ne, ne; co pak nad to více je, to od zlého je.“ Ne že by se v těchto slovech vůbec každá přísaha zatracovala, nemůže se říci, neboť jsme již nahoře viděli, že Bůh sám i apoštolové často přísahali. Chtěl tím jen Spasitel vyvrátit převrácené mínění Židů, kteří se domnívali, že při přísahání ničeho varovat se nemusí, než lži. Proto i ve věcech nejlehčích a nepatrných i sami velmi často přísahali, i od jiných přísahy žádali. Tento zvyk Spasitel haní a kárá, a učí, že se naprosto máme přísahy zdržet, nežádá-li toho nezbytná potřebnost.

Otázka 19: V jakém smyslu řekl Kristus, že, co je nad jednoduché přisvědčení, od zlého je. Je přísaha ustanovena pro nedostatečnost lidskou, a skutečně od zlého pochází, kdykoli buď přísahajícího nestálost dokazuje, anebo toho, čí příčinou přísaháme, zatvrzelost, jelikož jinak nedá sebou pohnout, aby uvěřil. Avšak potřebnost přísahání má svou omluvu. Když zajisté Spasitel dí: „Buď řeč vaše: ano, ano; ne, ne; a těmito slovy dost dává najevo, že zapovídá přísahat při rozmluvách o věcech důvěrných a nedůležitých. Proto k tomu hlavně napomíná Spasitel, abychom nebyli v přísahání příliš lehkomyslní a uspěchaní. A toto musí se věřícím pilně vykládat a v mysl vštěpovat. Neboť že skoro nesčíslné nehody z přílišného přísahat obyčeje vyplývají, dosvědčují i výroky písma svatého i svatých Otců.. Píše Sirach Sir. 23, 9. 12: „Přísahání nechť nepřivykají ústa tvá, neboť mnohé jsou v něm pády;” a jinde: „Člověk‚ který mnoho přísahá, naplněn bude nepravostí, a neodejde od domu jeho rána.“ Více o tom číst lze u svatého Basila hom. k Ps. a Augustina v knihách proti lži. Tolik o tom, co se poroučí. Nyní pojednáme o tom, co se zapovídá.

Otázka 20: Proč přísaha křivá a lehkovážná je velký hřích? Zapovídá se jméno Boží brát nadarmo. Je patrné, že těžký hřích na sebe uvaluje, kdo ne s rozmyslem, ale s lekovážností přísahu činí. Ale že toto provinění velmi těžké je, již ta slova ukazují: „Nevezmeš jména Pána Boha tvého nadarmo,“ v nichž důvod je, proč je tento hřích tak bezbožný a ohavný; totiž proto, že se zlehčuje velebnost toho, jehož našim Pánem a Bohem vyznáváme. V tomto tedy přikázání se zapovídá, aby lidé nepřísahali křivě. Neboť kdo nehrozí se tak veliké nepravosti, aby Boha k nepravdě bral za svědka, ten převelikou Bohu činí urážku, poněvadž takový buď Bohu vtisknout chce znamení nevědomosti, domnívaje se, že mu utajena pravda věci některé, anebo alespoň připisuje mu nepravost a
převrácenou povahu, jakoby lež svědectvím chtěl stvrzovat.

Otázka 21: Kdy křivě přísahají ti, kdo přísahají na to, co je pravda? Křivě pak přísahá nejen ten, kdo přísahou něco za pravé prohlašuje, o čem ví, že je to nepravé, nýbrž i ten, který přísahou něco ujišťuje, o čem sám se domýšlí, že to je nepravé, ačkoliv je to pravdivé. Neboť když podstata lži v tom záleží, že se něco proti mysli a přesvědčení ducha pronáší, patrno, že takový je jistě lhář a křivopřísežník.

Otázka 22: Kdy hřeší ten, který přísahá na něco nepravého, co sám má za pravdu? Podobně křivě přísahá ten, který přísahá na něco, co sám má za pravé, ačkoliv to vskutku je křivé, tenkráte, když nevynaložil tolik, seč být mohl, péče a píle na to, aby o celé té věci nabyl jistoty a přesvědčení. Jakkoli zajisté řeč jeho s myšlením se srovnává, avšak provinil se proti tomuto přikázání.

Otázka 23: Že hřeší, kdo nedrží, co přísahal nebo slíbil učinit. Z téhož hříchu vinit se musí, kdo s přísahou něco učinit slibuje, kdežto v srdci neměl úmyslu, slibu dostát, anebo měl-li, potom, co slíbil, vskutku nečiní. To týká se také těch, kteří slibem nějakým Bohu se zavázal, potom jeho neplní.

Otázka 24: Že hřeší, kdo přísahá na smrtelný hřích anebo proti radám evangelia. Mimo to hřeší se proti tomuto přikázání, když v přísahání není spravedlnost, což je jeden ze tří požadavků přísahy. Proto kdyby někdo přisáhal, že spáchá smrtelný hřích, například vraždu člověka, prohřeší se proti tomuto přikázání, ačkoliv to praví upřímně a ze srdce, a tedy přísaha jeho má vlastnost pravdy, která je prvním požadavkem přísahy, jak jsme ukázali. Sem připočíst dlužno také ty přísahy způsoby, jež z jakéhosi opovržení pocházejí, když kdo přísahá, že nebude poslouchat rad evangelia, jako jsou ty, které povzbuzují k čistotě bez manželství a k chudobě; neboť ačkoli nikdo není nucen jich následovati, přece však přísabá-li kdo, že nechce těch rad cenit, ten touto přísahou radami Božími pohrdá a jim urážku činí.

Otázka 25: Kdo lehkými domněnkami veden přísahá, hřeší. Tak i zákon tento přestupuje, a proti soudu hřeší, kdo sice na pravdu přísahá, avšak že věc takto se má, pouze se domýšlí na základě lehkých nějakých a vzdálených domněnek. Neboť ačkoli při takové přísaze je pravda, přece jistým způsobem v ní je nepravda; neboť kdo tak lehkovážně přísahá, ve veliké křivopřísahy nebezpečenství se nalézá.

Otázka 26: Kdo skrze nepravé bohy přísahá, těžce hřeší. Křivě mimo to přísahá, kdo skrze bohy nepravé přísahá. Neboť co je více pravdy daleké, než bohy klamné a’vymyšlené za svědky brát jako pravého Boha.”

Pravdu vyznáváme věrohodným plněním slibů křestních, manželských a kněžských. Vánoce zakládají svátky rodiny křesťanské, což se podle manželského slibu jednoho muže a ženy plní ve svátostném manželství. Společně s dětmi i lidmi, co žijí bez manželství a rodiny je spojuje ve farní rodinu snaha plnit křestní slib.