Neděle 2. adventní s evangeliem Mat 11, 2-10. Jan když uslyšel ve vězení se ptá: Ty jsi ten, který přijít má anebo máme čekat jiného? Toto tak bedlivé vyptávání Janovo ukazuje, s jakým úsilím o to se starat máme, abychom ve věcech víry i my i ti, kteří pod moci naší jsou, správně a od katolických učitelů poučeni byli. K tomu tridentský katechismus v úvodu otázka 6: “Katechismy nejvíce snažili se kacíři mysli křesťanů pokazit. Ti pak, kteří mysli věřících porušit sobě předsevzali, když poznali, že to nikterak být nemůže, aby se všemi osobně rozmlouvali, a v jejich uši jedovatá učení vlévali, o to jiným způsobem se pokusili, aby mnohem snáze a šířeji bezbožnosti bludy rozsévali. Mimo velké knihy, kterými katolickou viru podvrátit usilovali, (od nichž však chránit třeba, protože zjevné kacířství v sobě obsahovaly, nevelké práce a bedlivosti bylo,) sepsali ještě nesčíslné malé knížky, které, poněvadž tvářnost zbožnosti na sobě nesly, k víře nesprávné snadno neopatrné mysli lidí prostných svedly.

Otázka 7: Jak proti nákažlivým hlasům a spisům falešných proroků pracovat, na tom sv. sněm náležitě se ustanovil. Z té příčiny Otcové všeobecného sněmu Tridentského, na nejvýše žádajíce sobě proti tak velikému a tak záhubnému tomuto neduhu spasitelného nějakého léku užít, nepokládali za dostatečné, o vážnějších článcích učení katolického proti kacířstvím našeho věku učinit nařízení, ale uznali mimo to ještě potřebu toho, aby podali jistý jakýsi nákres a způsob vyučování lidu křesťanského od samých víry počátků, kterými by se ve všech církvích ti řídili, co vykonají úřad pastýře a učitele zákonem povolaného.

Otázka 8: Po tolika sepsaných o učení křesťanském navedeních potřeba bylo také přičiněním všeobecného sněmu a mocí papeže nový katechismus pastýřům předložit. Mnozí sice pracovali posud v tomto způsobu spisů s velmi chvalitebnou svědomitostí a učeností, avšak Otcům vidělo se být velmi prospěšné, když by se kniha jménem a mocí svatého sněmu vydala, z které by faráři anebo všichni jiní, na něž úřad vyučování vložen je, jistá pravidla vážit a brát mohli ku vzdělávání věřících, aby, jako jeden je Pán a jedna víra, tak i jeden byl obecný způsob a předpis vyučování ve víře a u vedení lidu křesťanského ke všem povinnostem zbožnosti.”

Víru vyznávat náleží až do vězení, ano i až na smrt, když toho třeba je a od soudce k tomu nutkáni býváme. Nestačí víru v srdci uzavřenou mít, jakkoli správnou a upřímnou, jak se ukazuje I,2 otázka 4:
Nestačí k spasení věřit, ale i víru vyznávat třeba. I tomu ještě vyučuj farář, že ten ‚ kdo tvrdí, „Věřím,“ mimo to, že nejvroucnější přisvědčení mysli své na jevo dává, což vnitřním víry skutkem je, i tu povinnost do sebe má, aby, co v srdci uzavřené chová, zřejmým vyznáním víry na sobě pronášel, a s největší radostí k tomu se veřejně znal a to zveleboval. Slušno zajisté je, aby věřící toho ducha do sebe měli, kterým naplněn Prorok zvolal, žalm 115, 10: „ Uvěřil jsem a proto mluvil,” a aby následovali Apoštolů ‚ kteří knížatům lidu odpověděli Skutk. Ap. 4, 20: „Nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli”, i aby převýborným oním výrokem sv. Pavla povzbuzeni byli Řím. 1, 16: „Nestydím se za evangelium, moc zajisté Boží je k spasení každému věřícímu”, též tím, čímž se nejvíce pravdivost této průpovědi dotvrzuje Řím. 10,10: „Srdcem věří se k spravedlnosti, ale ústy se děje vyznání k spasení.“

Profesor František Sušil v komentáři k evangeliu sv. Jana napsal: “Úsilí vnikat v tajemství Božího zjevení je chvalitebné, ale největší neštěstí, jenž člověka potkat může, je ztráta víry.”

K druhé neděli adventní ze Schalerova misálku: “Sv. Jan Křtitel poslal ke Kristu své učedníky, aby z jeho vlastních úst slyšeli, že jest pravým a očekávaným Vykupitelem. Uvězněný Předchůdce Páně byl pro svou osobu pevně o tom přesvědčen, jeho učedníci však měli z vlastního názoru přijiti k této víře a proto je k němu poslal. Pouze Bůh může konati takové zázraky, jež se děly před zraky celého národa židovského. Kristus je skutečně zaslíbeným Vykupitelem lidstva; nehledejme tedy jiných spasitelů a s pokornou věrou poklekněme u svatostánku, kde jediné nalezneme uzdravení od všech svých běd!”