Proč mluvit o superbludech LGBT? Obecnou odpověď dává kniha O víře dnes Josef Ratzinger: “Nanavrhujete tedy snad návrat ke starému duchu “opozice vůči světu”? Kardinál Ratzinger odpovídá: “Nejsou to křesťané, kdo se stavéjí proti světu, ale je to svět, kdo proti nim vystupuje, když zvěstují pravdu o Bohu, Kristu a člověku. Svět je pobouřen, když se hřích a milost nazývají svým pravým jménem. Po době bezmezného “sebeotevírání” se světu je načase, aby si křesťan opět uvědomil, že my křesťané jsme příslušníci menšiny lidstva a často stojíme v opozici k tomu, co je jeho mentalitě samozřejmé, chvályhodné a přirozené, k tomu, co Nový zákon - jistě ne v pozitivním smyslu - nazývá “duchem světa.” Je načase aktivovat v sobě znovu odvahu k nonkonformismu, schopnost jít proti proudu, schopnost ukázat na mnohotvárnost na nás působících kulturních vlivů a schopnost zříci se jisté pokoncilní euforické solidarity se světem.” Tomuto postoji učí Syllabus Pia IX., který bez synody mocí svého papežského úřadu rázně jednal:
I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus (světobožství, svéprávnost přírody a rozumu)
1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu. Bůh a svět jsou jedno a totéž. Tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž.
2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět.
3. Lidský rozum je bez jakéhokoliv zřetele na Boha jediným rozhodčím pravdy a klamu, dobra a zla. Je sám sobě zákonem a postačí svými přirozenými silami k tomu, aby zajistil dobro lidí a národů.
4. Všechny náboženské pravdy mají svůj původ ve vrozené síle lidského rozumu. Je tudíž rozum základní normou, kterou člověk může a má dospěti k poznání všech pravd jakéhokoliv druhu.
5. Božské zjevení je nedokonalé (a nejisté) a je tudíž podrobeno ustavičnému a neomezenému pokroku, který odpovídá všeobecnému pokroku lidského rozumu.
6. Křesťanská víra odporuje lidskému rozumu a božské zjevení nejen že nijak nepodporuje, nýbrž dokonce brzdí obecné zdokonalení člověka.
7. Proroctví a zázraky, vyložené a vypravované v Písmu svatém, jsou pouhými básnickými výmysly a tajemství křesťanské víry jsou výsledkem a závěrem předchozích filosofických výzkumů. V knihách obojího Zákona jsou obsaženy mythické smyšlenky. I sám Ježíš Kristus je takovým mythickým výmyslem.

II. Racionalismus umírněný (rovnost, Zjevení a rozum)
8. Jelikož lidský rozum nestojí nikterak níže než náboženství, je třeba nakládat s veškerými theologickými naukami stejně jako s naukami filosofickými.
9. Všechna dogmata křesťanského náboženství jsou bez rozdílu předmětem vědy přirozené čili filosofie a lidský rozum, jakmile obdržel historické vzdělání, může ze svých přirozených sil a zásad dospěti ke skutečnému vědění o všech i nejtajnějších dogmatech, jen když mu byla tato dogmata předložena jako předmět filosofické úvahy.
10. Protože je něco jiného filosof a filosofie, má onen právo i povinnost podřizovati se každé autoritě, kterou sám uznal za pravou. Filosofie se však nemůže a nemá nikdy podřizovat žádné autoritě.
11. Církev nejen že nemá stíhat jakoukoliv filosofii, nýbrž má trpět i zřejmé a očividné bludy filosofické, a má ponecha jí samé, aby se opravila a polepšila.
12. Dekrety Apoštolské stolice a Římských kongregací překážejí svobodnému pokroku vědy.
13. Metoda a principy, na nichž staří scholastičtí učitelé vybudovali posvátnou theologii, neshodují se nikterak s potřebami naší doby a s pokrokem věd.
14. Filosofie se má pěstovat bez jakéhokoli ohledu a zřetele na nadpřirozené zjevení.

III. Indiferentismus, latitudinarismus (volnost víry a rovnost věr)
15. Každý člověk má svobodu přijmout a vyznávat to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.
16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézt svou cestu věčné spásy a dojít věčné blaženosti.
17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme mít alespoň dobrou naději.
18. Protestantismus není nic jiného, než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství a je se v něm možno právě tak Bohu líbit jako v Církvi katolické.

IV. Socialismus, komunismus, spolky tajné, biblické, klerikoliberální
jsou zavrženy v encyklice „Qui pluribis“ z 9.11.1846
alokuci „Quibus quantisque“ z 20.4.1849
encyklice „Nostis et nobiscum“ z 8.12.1849
alokuci „Singlulari quadam“ z 9.12.1854
encyklice „Qunato conf’iciamur“ z 10. 8.1863

V. Bludy o Církvi a jejich právech
19. Církev není pravou a dokonalou společností, jež by byla naprosto svobodná, ani nevládne nějakými vlastními a věčnými právy, jež by jí byla svěřena jejím božským zakladatelem, nýbrž státní moci náleží ustanovit, která jsou práva Církve a které jsou meze, v nichž tato práva může vykonávat.
20. Církevní vrchnost nesmí vykonávat svou úřední autoritu bez dovolení a souhlasu státní moci.
21. Církev nemá moc stanovit dogmaticky, že náboženství katolické Církve je jediným pravým náboženstvím.
22. Povinnost, jíž jsou přísně vázáni katoličtí učitelé a spisovatelé, omezuje se pouze na ty věci, které jsou také všem ostatním předkládány k věření jako články víry skrze neomylný výrok Církve.
23. Římští papežové a obecné sněmy Církve překročili hranici své pravomoci, uchvátili právo knížat a dopustili se dokonce omylů ve věcech víry a mravů.
24. Církev nemá žádné donucovací moci ani nějakou přímou a nepřímou moc ve věcech časných.
25. K pravomoci, náležející k biskupskému úřadu je přidána od státu, výslovně nebo mlčky, také světská moc. Tuto může světská vláda zase podle libosti odvolat a zrušit.
26. Církev nemá přirozeného a zákonitého práva na získávání a držení majetku.
27. Posvěcení sluhové Církve a římský velekněz mají být naprosto vyloučeni z každé správy a vlády nad časnými věcmi.
28. Biskupům není dovoleno vyhlašovat a oznamovat beze svolení vlády ani apoštolské listy.
29. Milosti,udělené římským papežem třeba pokládat za neplatné, nebyly-li vyžádány prostřednictvím státní vlády.
30. Imunita Církve a církevních osob má svůj jediný původ v právu občanském.
31. Církevní soudnictví nad časnými záležitostmi duchovních, ať občanskými nebo trestními, má býti odstraněno i bez dohody se Svatou Stolicí, ano i proti jejím protestům a nářkům.
32. Bez jakéhokoliv porušení přirozeného práva a spravedlnosti může být zrušena osobní výsada, jíž jsou duchovní vyňat z vykonávání vojenské služby. Toto zrušení vyžaduje občanský pokrok, zejména v zemích a státních útvarech, majících svobodnou ústavu.
33. Nenáleží k církevní pravomoci, aby z vlastního a tak říkajíc nenabytého práva jediná řídila theologická studia.
34. Nauka těch, kteří srovnávají papeže s nezávislým knížetem, vykonávajícím svou svrchovanost nad veškerou Církví, nabyla vrchu teprve ve středověku.
35. Nic nebrání tomu, aby rozhodnutím nějakého obecného koncilu nebo faktickou dohodou veškerých národů nemohlo být papežství přeneseno z římského biskupa a z Říma do jiného města.
36. Rozhodnutí národního koncilu nepřipouští žádného dalšího projednávání a dohodováni a státní správa může se řídit svobodně těmito partikulárními církevními ustanoveními.
37. Mohou se zřizovat církve národní, odňaté autoritě papežově a od ni i úplně oddělené.
38. K rozštěpení Církve na Východní a západní přispělo přílišné rozhodování a osobování římských papežů.

VI. Bludy o občanské společnosti a o jejím poměru k Církvi
39. Stát jakožto původ a zdroj veškerých práv má plnost moci, která je téměř neomezená.
40. Učeni katolické Církve odporuje dobru a prospěchu lidské společnosti.
41. Státní moci, i když je vykonávána od nevěřícího, přísluší nepřímá negativní moc ve věcech náboženských. Jí tudíž náleží nejen právo exsequatur /budiž vykonáno!/, nýbrž i právo tak zvané apelace ab abusu /od zneužití/.
42. Při sporu zákonů a ustanovení obou mocí má přednost a vrch právo občanské před církevním.
43. Světská vláda má i bez souhlasu Svaté Stolice a proti jejímu odporu moc rušit, prohlašovat za neplatné a činit neplatnými slavnostní smlouvy, zvané konkordáty, uzavřené se Svatou Stolicí o užívání práv, náležejících k církevní imunitě.
44. Světská moc se může vměšovat do věcí, týkajících se náboženství, mravů a duchovní správy. Může tudíž rozhodovat o nařízeních, která mocí svého úřadu vydávají pro řízení svědomí duchovní pastýři, ano může i rozhodovat o udělováni svatých svátosti a o podmínkách nutných k jejich platnému přijetí.
45. Veškerá správa veřejných škol nějakého křesťanského státu, vyjímaje snad toliko biskupské semináře, může a má být svěřena státní moci, a sice tak, že se žádné jiné autoritě nepřiznává právo vměšovat se jakýmkoliv způsobem do školského a vyučovacího řádu, do úpravy studií, do udílení hodností, do volby nebo schvalování učitelských míst.
46. Dokonce i v samých kněžských seminářích podléhá plán studií úvaze a rozhodnutí státní autority.
47. Nejlepší uspořádáni občanské společnosti vyžaduje, aby lidové školy, jež jsou přístupny dětem ze všech vrstev národa, a vůbec i veřejné ústavy, které jsou určeny k podáváni vyššího vědeckého vzdělání a k obstarávání výchovy mládeže, byly vyňaty ze vší autority Církve i z jejího vedení a vlivu, a aby byly cele podřízeny rozhodování občanské a politické autority, podle míry obecně platných názorů té které doby.
48. Katoličtí mužové mohou souhlasit s tím způsobem vzdělání mládeže, který odezírá od katolické víry a od moci Církve a jenž přihlíží pouze nebo alespoň v prvé řadě k vědám přirozeným a k vezdejším cílům pozemského sociálního života.
49. Státní moc smí zabraňovat, aby biskupové a věřící národové nebyli v oboustranně svobodném styku s římským papežem a jeho výkonnými orgány.
50. Světská moc má sama o sobě právo dosazovat biskupy, a může od nich žádat, aby se ujali správy diecesí ještě dříve, než obdrží od Svaté Stolice kanonické ustanovení a potvrzovací apoštolské listy.
51. Dokonce má světská vláda právo sesazovat biskupy z vykonávání pastýřského úřadu, a není vázána poslouchat papeže ve věcech týkajících se zřizování nových biskupství a ustanovování nových biskupů.
52. Vláda může ze svého vlastního práva změnit věk předepsaný Církví pro skládání řeholních slibů mužů či žen, a může nařídit všem řeholním společnostem, aby nikoho bez jejího souhlasu ke skládání slavných slibů nepřipouštěly.
53. Maji býti zrušeny zákony a nařízení, vydané na ochranu řeholního stavu, jeho práv a povinností. Světská vláda může poskytnout pomoc všem těm, kdož chtějí dobrovolně opustit zvolený řeholní stav a zrušit slavné sliby. Rovněž může i úplně zrušit řeholní společnosti právě tak, jako kolegiátní kostely a jednoduchá obročí pod právem patronátním, a jejich statky a příjmy může podřídit a přivlastnit správě a nakládáni veřejné občanské moci.
54. Králové a knížata jsou nejen vyňat z veškeré církevní pravomoci, nýbrž stojí dokonce nad Církví v rozhodování otázek o pravomoci a příslušnosti.
55. Církev má být odloučena od státu a stát od Církve.

VII. Bludy o přirozené a křesťanské mravouce
56. Mravní zákony nepotřebuji božského potvrzení a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha.
57. Věda filosofická a morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jit svou vlastní cestou, nezávislou na božské a církevní autoritě.
58. Nelze uznávat jiných sil leč ty, které jsou v hmotě a veškerou mravnost a počestnost třeba hledat v hromadění a rozmnožování bohatství všemi prostředky, a v užívání rozkoší.
59. Právo záleží ve hmotném skutku, kdežto všechny lidské povinnosti jsou prázdným slovem, protože všechny lidské činy mají sílu práva.
60. Autorita není nic jiného než souhrn počtu a hmotné síly.
61. Nespravedlnost úspěšného činu není na újmu práva.
62. Má se s důrazem hlásat a skutkem zachovávat zásada o nezasahování (de non inerventu).
63. Je dovoleno vypovědět poslušnost zákonitým vládcům dokonce se i vzbouřit.
64. Porušení každé, i nejsvětější přísahy jakož i jakékoli jednání zločinné hanebné, odporující věčnému zákonu nejen není hodno zavržení odsouzení, nýbrž je naprosto dovolené a chvalitebné, děje-li se z lásky k vlasti a národu.

VIII. Bludy o křesťanském manželství
65. Nelze uvést žádného důkazu pro tvrzení, že Kristus povýšil manželský svazek k důstojenství svátosti.
66. Manželská svátost není leč jakýsi oddělitelný přídavek ke smlouvě, a záleží jedině v kněžském požehnání sňatku.
67. Podle práva přirozeného není manželský svazek nerozlučitelný a světská autorita může v rozličných případech schválit a potvrdit rozluku ve vlastním slova smyslu.
68. Církev nemá moci ustanovovat rozlučující překážky manželství. Tato moc náleží výhradně státní autoritě, která také může existující již překážky rušit.
69. Církev začala zavádět rozlučující překážky manželství teprve v pozdějších stoletích a to nikoli z moci vlastní, nýbrž užívajíc práva, které si vypůjčila od moci světské.
70. Tridentské kánony, které vznášejí klatby na ty, kdož by se odvážili upírat Církvi právo ustanovovat překážky bránici platnosti manželství, buď nejsou vůbec dogmatické povahy, nebo je jim rozuměti ve smyslu této od státu vypůjčené moci.
71. Tridentská forma, předepsaná Církví pro uzavírání sňatků, nezavazuje pod trestem neplatnosti, jestliže občanský zákon předpisuje formu jinou a jestliže prohlašuje za platné manželství, uzavřené touto jinou formou.
72. Bonifác VIII. byl první z papežů, jenž prohlásil, že slib čistoty, složený při kněžském svěcení, činí manželský slib neplatným.
73. Mocí pouhé občanské smlouvy může existovati mezi křesťany pravé manželství a jest omylem, že manželská smlouva, mezi křesťany uzavřená, je vždycky svátostí, nebo že smlouva je neplatná, je-li vyloučena svátost.
74. Záležitosti manželské a smluvní náležejí svou přirozenou povahou výhradně pod soud světský.

IX. Bludy o světském panství papežově.
75. O slučitelnosti světského a duchovního panování nesmýšlejí synové křesťanské a katolické Církve jednotně.
76. Odstranění světského panství, jež drží Svatá Stolice, vedlo by v svrchované míře k svobodě a blahu Církve.

X. Bludy, které se týkají dnešního liberalismu
77. V této dnešní době již není vhodné, aby katolické náboženství bylo považováno za jediné státní náboženství a aby všechny ostatní jakékoliv kulty byly vylučovány.
78. Bylo by proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu.
79. Je tedy omyl, že občanská svoboda jakéhokoliv kultu, nebo plná a všem přiznaná volnost pronášet zjevně a veřejně jakékoliv názory a myšlenky, vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí, a k šíření zhoubné lhostejnosti náboženské.
80. Papež se může a má smířit a dohodnout s pokrokem, svobodomyslností a moderní civilisací.

Syllabus blahoslaveného Pia IX. nebyl spojen s dotazy, jak věci chápat, protože má jasné a jednoznačné formulace.