Neděle VI. po zjevení Páně s podobenstvím království nebeského zrnu horčičnému s evangeliem Mat. 13, 31-35. Podle učitelů církevních zrnem hořčičným se rozumí víra a zde je třeba vyložit její potřebnost a jak držet to, co se věřit předkládá. Odpověď z prvních stránek Tridentského katechismu I,1 otázka 1: Co je víra a jak je k spasení třeba:
I. Ale poněvadž pak v písmech svatých mnohonásobný je význam víry, zde o té mluvíme, jejíž mocí dokonale přisvědčujeme tomu, co zjeveno je od Boha. Že pak tato k dojití spasení je potřebná, o tom nikdo po právu pochybovat nebude, obzvláštně když psáno je Žid. 11,6: „Bez víry nelze líbit se Bohu.“ Neboť když cíl, jenž k blahoslavenství člověku vytčen je vznešenější nežli bystrostí mysli lidské vystižen být může, nezbytnou je potřebou, aby přijal poznání jeho od Boha. Toto pak poznání nic jiného není, než víra, jejíž moc působí, že za pravdu máme vše, o čemž hlas svaté matky Církve vydal svědectví, že to zjevení Boží je. Žádná zajisté pochybnost nemůže věřícímu připadat v těch věcech, jichž Bůh původce je a který je sama pravda, Jan. 14,6.
II. Odtud poznáváme, jak veliký rozdíl je mezi tou vírou, již k Bohu máme a tou, kterou spisovatelům dějin lidských přikládáme. Víra pak různého rozsahu je i velikostí a důstojností se liší. Je zajisté takto v svatých písmech: Malé víry Mat. 14,31: “Proč jsi pochyboval?“ “Veliká je víra tvá”, Mat. 15,28 a „Přidej nám víry”, Luk. 17,5. Též „Víra bez skutků je mrtvá”, Jak. 2,20 a „Víra, která skrze lásku působí” Gal. 5,6. Avšak je totéž rodem a k rozličným víry stupňům hodí se i tatáž výměru moc a způsob. A jak úrodná je a jaký z ní užitek bereme, o tom řeč bude při výkladu článků samých.

Otázka 2: Kdy a za kterou příčinou složeno je od Apoštolů dvanáct článků víry. Čeho tedy nejprve křesťané držet se mají, je to, co vůdcové víry a učitelé svatí Apoštolé, z vnuknutí Ducha Svatého na dvanáct článků víry rozvrhli. Neboť přijali rozkaz Mark. 16, 15 od Pána, aby místo něho poslání konali a po všem světě šli a všemu stvoření evangelium kázali. Rozhodli složit vzor víry křesťanské, aby totiž všichni stejně smýšleli a mluvili, 1. Kor. 1,10 a nebylo mezi těmi roztržek, které v jednotu víry povolali, nýbrž aby byli dokonalí v stejném smyslu a v stejném míněni.

Otázka 3: Symbolum odkud jméno má? Toto pak křesťanské víry a naděje vyznání, jež sami složili, Apoštolé symbolum (tj. snesení, znak) nazvali, buď že složeno je z různých výpovědí, které každý po jedné v celek přinesli, nebo proto, že jeho jako znamení užívali, podle kterého odpadlíky a vloudilé falešné bratry, kteří evangelium bludy svými kazili, od těch, kteří v pravdě ke Kristově korouhvi přísahou se zavázali, snadno mohli rozeznat.

Otázka 4: Jak toho symbola třeba a na kolik dílů se rozděluje?
I. A jako se mnoho v křesťanském náboženství věřícím předkládá co jednotlivě anebo všeobecně s jistotou a pevně věřit mají, tak i nejprve a nevyhnutelně tomu věřit třeba, čemu jako víry základu a jádru o jednotě bytnosti Božské a rozdílu tří osob i jich skutcích, které se jim obzvláštním činem připisují, Bůh sám nás poučil. Učení o tomto tajemství stručně ve vyznání Apoštolském obsaženo je a tomu pastýř duchovní má učit.
II. Jak již předkové naši, kteří se tímto předmětem zbožně a pečlivě obírali zpozorovali, rozvrženo je na tři díly. V prvním osoba bytnosti Božské a podivné dílo stvoření vypisuje. V druhém druhá osoba a tajemství vykoupení lidského. V třetím pak třetí osoba, zřídlo a pramen posvěcení našeho, rozličnými a příhodnými výpovědmi zakončuje. Tyto pak výpovědi jmenujeme po podobenství, jehož Otcové naši často užívali, články. Neboť jako se údy těla články od sebe dělí, tak také v tomto vyznání víry vše, co jistě a od jiného odděleně věřit máme, dobře a náležitě články jmenujeme.

I, 2 O prvním článku víry Věřím v Boha Otce Všemohoucího, stvořitele nebe i země. Otázka 1: Vykládá se krátce první článek. I. Těmto slovům dán je tento smysl: jistě věřím a bez všeho pochybování vyznávám Boha Otce, první osobu Trojice, který svou všemohoucí mocí nebe i zemi a vše, co v prostoru nebe a země je, z ničeho stvořil a stvořené zachovává a řídí a nejenom jej srdcem věřím a ústy vyznávám, ale i s největší snahou a láskou k němu, jako k nejvyššímu a nejdokonalejšímu dobru lnu.
II. To budiž krátký obsah prvního článku. Ale poněvadž veliká tajemství v jednotlivých téměř slovech skryta jsou, to nyní bedlivěji farář rozvažuj, aby, jak Pán udělí, lid věřící s bázní a třesením k rozjímání slávy jeho velebnosti přistupoval.

Otázka 2: Slovo věřit co znamená?
I. Slovo věřit neznamená na tomto místě mínit, domnívat se, domýšlet se, ale jak učí svatá písma má do sebe moc nejčistšího přisvědčení, s kterou mysl Bohu svoje tajemství zjevujícímu, pevně a stále přisvědčuje. A proto ten věří (což k výkladu tohoto místa přísluší), komu něco mimo jakoukoli pochybnost jisté a osvědčené je.
II. Nesmí nikdo myslet, že by vědomost víry byla méně jistá, protože se toho nevidí, co nám věřit víra předkládá, neboť ač Božské světlo, kterým to chápeme, věcem průhlednost nedává, avšak nám o nich pochybovat nedovoluje. “Bůh“ 2 Kor. 4, 6.3 „který řekl, aby z temnosti světlo zasvitlo, ten zasvitl v srdcích našich”, aby nebylo nám skryto evangelium jako těm, kteří hynou.

Otázka 3: Co se ve vyznání víry předkládá, toho nesluší se všetečně zkoumat, ale prostě potvrzovat.
I. A již z toho, co řečeno je, že ten, kdo nebeským tímto poznáním víry obdařen je, nenáležité zkoumavosti je prázdný. Bůh zajisté, jenž poručil nám věřit, nepředložil nám soudy Božské k hloubání a k ohledávání jejich důvodu a příčiny, ale dal za pravidlo víru neproměnnou, která působí, aby mysl v poznání věčné pravdy spočívala. A vskutku, když Apoštol svědčí Řím. 3,4: „Bůh pravdomluvný je, ale každý člověk lhář, žalm 115,11” tehdy, jestliže drzého a nestoudného člověka je znamením, vážnému a moudrému muži, když něco tvrdí, víry nepřikládat, ale mimo to ještě na něj dorážet, aby co řekl, důvody aneb svědky prokázal, jaké pošetilosti až bláznovství bylo by to, kdyby ten, kdo slyšel slova Boží, důvodů nebeského a spasitelného učení vyhledával? Víru tedy mít sluší, která daleko je ode vší nejenom dvojznačnosti, ale i od snahy dokazování.

Otázka 4: Nestačí k spasení věřit, ale i víru vyznávat třeba. I tomu vyučuj farář, že ten‚ kdo tvrdí, „Věřím,“ mimo to, že nejvroucnější přisvědčení mysli své najevo dává, co vnitřním víry skutkem je i tu povinnost má, aby to, co v srdci chová, navenek vyznáním víry osvědčil a s největší radostí k tomu se veřejně znal a to velebil. Slušno zajisté je, aby věřící toho ducha měli, kterým naplněn Prorok zvolal žalm 115,10: „Uvěřil jsem a proto mluvil” a následovali Apoštoly‚ kteří knížatům lidu odpověděli Skutk. Ap. 4,20: „Nemůžeme nemluvit to, co jsme viděli a slyšeli” a převýborným výrokem sv. Pavla povzbuzeni byli Řím. 1,16: „Nestydím se za evangelium, moc zajisté Boží je k spasení každému věřícím” a též tím, čímž se nejvíce pravdivost této výpovědi potvrzuje Řím. 10,10: „Srdcem věří se k spravedlnosti, ale ústy se děje vyznání k spasení.“

Otázka 5: Víry křesťanské vznešenost. Odtud poznat lze důstojnost a výbornost křesťanské moudrosti, a z této, jak mnoho Božské dobrotivosti dlužni jsme, je nám dáno ihned poznání bytosti nejvýbornější a na nejvýše žádoucí, jako po stupních víry přistoupit.

Otázka 6: Jak velice se liší křesťanská o Bohu moudrost od filosofické znalosti věci Božských.
I. Velice se od sebe liší křesťanská filosofie a tohoto světa moudrost, protože tato jen vedením přirozeného světla od účinků a věcí, které se smysly poznávají poznenáhlu postupuje a jenom po dlouhých namáháních, sotva pak neviditelné věci Boží pozoruje a první všech věcí příčinu a původce poznává a chápe, kdežto víra bystrost mysli lidské tak zostřuje, že v nebe beze všeho namáhání vniknouti může a Božskou jasností jsouc osvícena, nejprve na věčný sám světla pramen a potom, co pod ním je patří, abychom toho, že jsme povoláni z temností „v předivné světlo,“ což je u knížete Apoštolů 1 Petr. 2, 9, s největší pohotovosti srdce zakoušeli, a „věříce radovali se radostí nevýslovnou, 1. Petr 1, 8.“ Dobře tedy věřící nejprve, že v Boha věří vyznávají a jeho velebnost podle slov Jeremiášových 32, 19 „nepostižitelnou“ tvrdí. „V světle zajisté, jak tvrdí Apoštol Řim. 6,16 „přebývá nepřístupném‚ jehož žádný člověk neviděl ani také vidět nemůže“, jelikož k Mojžíšovi mluvil: Exod. 33,20 „Neuzří mne člověk‚ aby žít zůstal.“
II. Neboť aby mysl naše až k Bohu, nad nějž nic není vyššího, dostoupila, nevyhnutelnou potřebou je jí dokonale smyslů se odtrhnout, které však moci v tomto životě činem přirozeným nemáme. Ale jak tomu jakkoliv tak je, „nezanechal však sebe Bůh“‚ jak Apoštol Skutk. Ap. 14,16 „bez osvědčení, dobro činěné z nebe, dávaje deště a úrodné časy, naplňuje pokrmem a utěšením srdce naše.“ A to příčinou bylo mudrcům, aby nic mrzkého o Bohu nemysleli a cokoli tělesného, cokoli složitého a nahodilého je, od něho co nejdále odmítali, jemuž i dostatečnou moc a hojnost všeho dobrého připisovali, tak že od něho, jako z věčného jakéhosi a nevyčerpaného zdroje dobroty a milostivosti, ke všem stvořeným věcem a bytostem vše to, co dobrého a dokonalého je plyne. I nazývali ho moudrým, pravdy původcem a milovným, spravedlivým, na nejvýše dobročinným a jinými jmény, v nichž se nejvyšší a svrchovaná dokonalost uzavírá. I to učili, že jeho nesmírná a neomezená moc vše naplňuje a všemi věcmi vládne.
III. To z písem svatých mnohem lépe známo je a jasněji, jako z onoho místa Jan 3,24: „Bůh jest Duch“ též Mat 5,48: „Buďte dokonalí, jako i Otec váš v nebesích dokonalý je.” Podle Žid 4,13: „Všecky věci jsou nahé a odkryté před očima jeho” i ono Řim 11,33: „Ó hlubokosti bohatství, moudrosti a vědomosti Boží.“ Potom Řim 3,4: „Bůh pravdomluvný je.“ a Jan 14,6: „Já jsem cesta a pravda a život.“ Nad to žalm 47,11: „Spravedlnosti plna je pravice tvá.“ Pak žalm 144,16: „Otvíráš ruku svou a naplňuješ každého živočicha požehnáním.” Posléze žalm 133,7-9: „Kam půjdu od ducha tvého a kam před tváří tvou uteču? Jestliže bych vstoupil na nebe‚ tam jsi ty, pakli bych sestoupil do pekla, přítomen jsi. I kdybych si vzal křídla svá na úsvitě a bydlil v končinách země, i tam ruka tvá provázela by mne.“ I Jer 23,34: „Zdali nebe i země já nenaplňuji, dí Hospodin.”
IV. Veliké a převýborné jsou ty pravdy, které o Boží přirozenosti ze zkoumání věcí stvořených mudrci poznali a které se s výroky písem svatých srovnávají a jimi potvrzují, ale z toho i potřebnost učení nebeského poznáváme, když povážíme, kterak víra nejenom to působí, jak svrchu řečeno je, že čeho moudří muži dlouhým bádáním se dopracovali, to nevzdělaným také a nezkušeným lidem z ní hned zřejmé a snadné je. Ale i to, že vědomost, jíž se naukou víry dochází, mnohem jistější i ode všeho bludu čistější v mysli našich utkví, nežli kdybychom ty samy věci prostředky lidského vědění pochopili a jim porozuměli. A oč výtečnějším musí být poznání by­tosti Boží, k němuž ne všem obecně pozorování přírody, ale věřícím víry světlo cestu otevřelo?
V. To však obsaženo je v článcích vyznání Apoštolského, které nám jednotu Božské bytnosti a rozdílnost tří osob, potom pak, že sám Bůh je posledním cílem a koncem člověka, oznamují, od něhož dědictví věčného blahoslavenství v nebesích očekávat je. Od sv. Pavla víme, že Žid 11,6 Bůh těm, kteří ho hledají, odplatitelem je. Jak veliké toto je a jakého způsobu je to dobro, k němuž lidské poznání mohlo dospět, dávno před týmž Apoštolem 1 Kor. 2,9 prorok Izaiáš 64,4 těmito slovy ukázal: „Od věku neslýchali‚ ani ušima nepochopili; oko nevidělo, Bože, krom tebe, co jsi připravil očekávajícím tebe.“

Pravá katolická víra je ve všem správná a jejím vzorem je Panna Maria. Tridentský katechismus a misál je od stejného svatého papeže sv. Pia V. V misálu je tractus svátků Panny Marie: “Raduj se Panno Maria, neboť samojediná jsi potřela všechny bludy.” Panna Maria přemáhá bludy o manželství a rodině životem s jedním mužem v trvalém manželství jako to, co je před Bohem normální. Sexuální aktivity Panny Marie byly nulové a přemáhají bludy těch, co chtějí uzákonit i sexualání aktivity hříšné. Panna Maria přemáhá blud náboženské lhostejnosti horlivostí ladící s evangeliem, kde je Jan 3,36: “Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“

Zkušenosti s bludy a hříchy se zvětšili za posledních dvě stě let. Nedočkali jsme se vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí ani po roce 1989, jak se tvrdilo. Různé a protichůdné jsou výklady této nedávné minulosti a některým asi nevěří ani ti, kdo je tvoří… Nakonec Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí!