Neděle XXIII. po Duchu Svatém s evangeliem sv. Matouše 9,18-26 o zázraku uzdravení a vzkříšení. Z toho Tridentský katechismus o rozdílnosti, kterou nevěřící a křesťané od nemocí osvobozeni být žádají:
IV, 16 otázka 3: Jakým způsobem odvrácení nebezpečí a běd máme od Boba žádat? Ale jestliže to téměř z vlastního pudu činí lidé, že v nebezpečenstvích a strastech vzývají Boha, alespoň tomu, jak by to dobře měli činit, musejí být vyučeni od těch, jichž věrnosti a opatrnosti svěřeno je jejich spasení. Jsou zajisté lidé, kteří proti ustanovení Krista Pána zpozdilého při modlení užívají pořádku. Neboť on, jenž nám velel, abychom se k němu utíkali „v den soužení” (žalm 82,17), předepsal nám též pořádek modlitby. Chtěl, abychom dříve než bychom se modlili, aby nás zlého zbavil prosili, aby se posvětilo jméno Boží a přišlo jeho království jeho a žádalo se věcí ostatních, jimiž jako po stupních nějakých přijde se k tomuto místu. Ale mnozí, když hlava, když bok, když noha je rozbolí, když na majetku škodu mají, když hrozby a nebezpečenství jim nastávají od nepřátel, v hladu, ve vojně, v čas moru, opomíjejí všecky přední stupně modlitby Páně, a jedině za to prosí, aby z těchto vytrženi byli běd. Ale tomuto jednání odporuje rozkaz Krista Pána Mat. 6,33: „Hledejte nejprve království Božího.“ Proto kdo řádně se modlí, když prosí za odvrácení neštěstí, strastí, zlého, vztahují to na oslavení Boží. Tak David k oné prosbě v žalmu 6, 2.6: „Hospodine netresteji mne v prchlivosti své“ připojil příčinu, v níž se osvědčil být nejhorlivějším o slávu Božích: „Neboť není v smrti, kdo by pamětliv byl tebe, v pekle pak kdo tě oslavovat bude?“ Tentýž modlí se Bohu, aby mu udělil milosrdenství v žalmu 50, 15, kde dodává: „Vyučovat budu hříšníky cestám tvým, a bezbožní se k tobě obrátí.“ K tomuto spasitelnému způsobu modlitby a k následování žalmisty ať jsou vedeni věřící a poučeni, jak veliký rozdíl je mezi modlitbami nevěřících a křesťanů.

Otázka 4: Nikoliv stejným způsobem prosí nevěřící a křesťané, aby zlého byli zbaveni.
I. Nevěřící sice snažně prosí Boha, aby se od nemocí a ran pozdravili, aby ze zlého, jež je svírá nebo jim hrozí, mohli vyváznout, ale hlavní tohoto osvobození naději skládají v prostředcích od přírody nebo uměním lidským připravených. Ano kdyby jim od kohokoliv byl dán lék, třebas skrze čáry‚ zaříkáváním, pomocí zlého ducha strojený, bez ohledu na svědomí ho užijí, jen když se dá nějaké pozdravení čekat.
II. Daleko jiný je způsob křesťanů, kteří v nemocech a ve všech protivenstvích za nejvyšší své útočiště a spásy podporu mají u Boha, jeho za jediného všeho dobra původce a svého vysvoboditele uznávají a ctí. To, že v lécích spočívá moc od Boha vložená věří a za to mají, že takové léky nemocnému prospívají, jelikož sám Bůh chce. Neboť od Boha dány jsou léky pokolení lidskému, jimiž by hojily se nemoci. Odtud výrok Sirachovcův 38,4: „Nejvyšší stvořil ze země léky‚ a muž opatrný nezoškliví jich sobě.“ Proto, kdo na víru Ježíše Krista se dali, na lécích nezakládají nejvyšší své naděje k nabytí zdraví, nýbrž hlavně důvěru chovají k původci léků, Bohu.

Otázka 5: Že v nemocech jedině na Boha lze spoléhat, který přemnohé z největšího nebezpečenství vytrhl. Proto také kárá písmo svaté ty, kteří na léky spoléhajíce, žádné u Boha pomoci nehledají. Ano, kteří život vedou dle zákonů Božích, ti pohrdají všemi prostředky, o nichž vědí, že jich Bůh k léčení neustanovil. A byť i z užívání takových léků měli jistou uzdravení naději, přece se jich varují jako čárů a umění ďábelských. Proto je třeba napomínat věřící, aby na Boha spoléhali, neboť za tou příčinou přikázal nám Otec nejdobrotivější prosit za zbavení od zlého, abychom právě v tom, že to přikázal, měli již naději dosažení. Mnoho je v písmě svatém této věci příkladů, tak že, kdo méně se dají důvody pohnout k pravé důvěře, množstvím příkladů přivedeni být mohou k důvěřování. Abraham, Jakub, Lót, Josef, David jsou známí a mnohovýznamní svědkové dobrotivosti Boží. A svaté knihy nového zákona uvádějí tak mnohé, kteří z nejvyšších nebezpečenství vytrženi byli účinkem zbožné modlitby, že věc ta nemá zapotřebí, aby příklady se jmenovaly. Jediným se tedy spokojíme výrokem Prorokovým, jenž každého i nejslabšího může posilnit, žalm 33,18: „Volali spravedliví‚ a Hospodin vyslyšel je, ze všech zármutků je vysvobodil.“

Jak rozpoznáme pravé a nepravé léčení? V mešním kánu jsou vzpomínáni sv. Kosma a Damián. S nimi je vzorem křesťanského lékaře a léčení svatý Panteleon. Takto o něm píše Metoděj Kulda v knize Církvení rok:
“Pantaleon narodil se v městě Nikomedii v Bithynii. Jeho otec Eustorgius byl pohan, jeho matka Eubula byla už křesťankou, která i synáčka svého Pantaleona vedla k poznání Boha pravého. Avšak matka zemřela, nežli ještě Pantaleon dokonale utvrzen byl ve víře křesťanské. Otec pohan dal jej do škol pohanských. Mladý Pantaleon vynikal schopnostmi nade všecky spolužáky a věnoval se později vědě lékařské. Mladý lékař Pantaleon získal sobě velikými vědomostmi, neobyčejnou obratností a krásným chováním náklonost císaře Galeria, jenž ho vzal k sobě ke dvoru císařskému. Hermolaus, stařičký a ctihodný kněz křesťanský, chtěl nadějného mladého lékaře získat pro Církev Kristovu. Proto navštívil jej a mluvil k němu laskavé a důrazně: „Zdar a požehnání v lékařství nesmí se dle pohanské pověry očekávat od smyšleného bůžka Eskulapa, nýbrž musí se vyžadovat od pravého Boha, Stvořitele všech věcí. Ježíš Kristus, Syn Boží, nejen uzdravoval nemocné neduhem nezhojitelným stížené všemohoucím slovem Svým, ale také křísil mrtvé k životu. Kdo v Něho věří, může v Jeho jménu vykonávat věci veliké, může svrchovaného blaha duchovního nabýt a života věčného dosáhnout.“

Lékaři Pantaleonovi líbila se tato řeč. Vzbudila v něm vzpomínku na zemřelou matku, která také byla křesťankou. Od té chvíle každodenně chodil k Hermolaovi, aby se dal poučovat o moci, dobrotě a smilovnosti Boží z evangelia křesťanského, ale neodhodlal se veřejně přistoupit k víře Kristově. Jednoho dne šel vzdálenější cestou domů a spatřil tam dítě mrtvé a u něho hada jedovatého, který je usmrtil. Ulekl se a couvnul nazpět. Tu povstala v duši jeho myšlenka: „Zde mám příležitost zkusit to, co mi kněz Hermolaus o Bohu křesťanském pravil. Budu se modlit k Ježíši Kristu! Oživne-li dítě mrtvé, a zhyne-li had jedovatý, uvěřím a budu křesťanem.“ A hle po modlitbě jeho dítě oživlo a had zhynul. Ihned rozednilo se Pantaleonovi v mysli. Blaživá radost naplnila mu srdce. Děkoval Bohu za osvícení a jásal. Pospíšil k Hermolaovi, aby mu vypověděl, co se stalo. Prosil za křest svatý, jejž mu kněz Hermolaus udělil, přesvědčiv se o upřímnosti prosby jeho. Čím šťastnější byl lékař Pantaleon ve světle pravé víry křesťanské, tím větší bolest měl z toho, že milovaný otec jeho ve tmách pohanských vězí. Proto horlivě a vroucně z lásky synovské snažil, aby jej přesvědčil o pošetilosti modloslužby pohanské. Při tom vždycky na zřeteli zachoval úctu, kterou syn dluží otci svému. Proto mu byla také milost Boží nápomocna způsobem zázračným.

Pantaleon právě mluvil s otcem o všemohoucnosti Ježíše Krista a několik lidí k němu přišlo s mužem slepým, jenž ho úpěnlivě prosil, aby zkusil na něm svého umění lékařského. Doložil slepec, že už byl u lékařů nejučenějších, ale nadarmo vynaložil všechen majetek svůj. I ptal se ho Pantaleon: „A co mi dáš, navrátím-li tobě zrak?“ Slepý muž odpověděl: „Poslední halíř, jenž mi zbyl, milerád dám toběl“ Avšak Pantaleon, který „činil sobě přátele z mamonu, aby jej přijali do stanů věčných, až dokoná,“ řekl jemu: „Dosáhneš zraku svého od Otce světel, a potom jdi, a co jsi mně slíbil, dej chudým.“ Otec radil Pantaleonovi, aby se nepokoušel vyléčit slepce, aby mu z toho nevzešel posměch, kdyby se mu vyhojení nezdařilo. Pantaleon však odvětil otci svému: „Já mám jiného Mistra nežli ti, kteří člověka toho chtěli vyléčit.“ Potom přistoupil ku slepci, dotkl se očí jeho, a modlil se, vzývaje jméno Ježíše Krista a slepec ihned nabyl zraku. Následkem zázraku toho duchovně prohlédl i otec Pantaleonův, Eustorgius, a stal se i s vyléčeným slepcem vyznavačem Kristovým. Otec Eustorgius brzy potom zemřel pokojnou a šťastnou smrtí. Jediný syn jeho, Pantaleon, zdědil po něm veliké jmění, které dobročinně vynakládal ku blahu chudobných a nemocných „aby sobě přátele činil z mamonu.“ Od té chvíle oddal se Pantaleon výhradně lékařství, které posvěcoval svědomitým plněním povinností náboženství křesťanského.

Nepečoval jen o vyhojení těla u nemocných, ale také se horlivě staral o uzdravení a osvícení nesmrtelných duší laskavým poučováním, soustrastnou útěchou, důrazným napomínáním a varováním, jímž věřící ve ctnostech utvrzoval a mnoho pohanů na víru křesťanskou obrátil. Bůh žehnal lékařské činnosti Pantaleonově a často podporoval jej zázračnou pomocí. Proto nemocní tak hojně utíkali se k němu, že ostatní lékaři v Nikomedii zahořeli prudkou závistí. Uslyšeli o vyhojení slepce a obdivovali se učenosti mladého lékaře Pantaleona, ale když se dozvěděli, že je křesťanem, rozhněvali se na něj a obžalovali ho u císaře Galeria: „Neodstraní-li se Pantaleon, budou se jeho lékařské úspěchy připisovat Bohu křesťanskému, a náš Eskulap bude pozbaven cti své.“ Lékaři závistiví přivedli vyléčeného slepce k císaři a když on vyhojení své nikterak nechtěl přiřknout pohanskému Eskulapovi, nýbrž neohroženě vyznal Krista, dal jej císař Galerius popraviti, aby v zapomenutí vešlo zázračné uzdravení jeho. Pantaleon koupil od kataů pohanských mrtvolu sťatého vyznavače a mučedníka a dal ji slušně pochovat. Brzo však i lékař Pantaleon povolán byl k císaři Galeriovi, který laskavě mluvil k němu: „Obžalovali tě, že jsi křesťanem, ale já se domnívám, že tě nařkli ze závisti. Obětuj bohům, a zahanbi nactiutrhače, kteří tebe viní z úcty k Bohu křesťanskému.“

Pantaleon odpověděl: „Kde skutky jsou na očích, tam ustoupit musí slovo a domněnka. Pravda je nade všecko. Bůh, kterého já ctím, stvořil nebe i zemi, křísil mrtvé k životu novému, vracel slepým zrak a uzdravoval malomocné i jiné neduživce pouhým všemohoucím slovem Svým. Bohové, které vy ctíte, nikdy nevykonali věcí takových. Dej sem přivést člověka nemocí nezhojitelnou sklíčeného a rozkaž lékařům a kněžím pohanským, aby bohy své vzývali a já pak vzývat budu Boha pravého a přesvědčíš se o tom, že ničím nejsou modly vaše a že všemohoucí je pravý Bůh, jemuž já se klaním.“ Na rozkaz císaře přiveden člověk mrtvicí raněný. Modláři nadarmo prosili hned tu, hned jinou modlu, aby uzdravila ­ nemocného. Potom přistoupil křesťanský lékař Pantaleon, modlil se důvěrně k Bohu, dotknul se ruky nemocného a zvolal: „Ve jménu Ježíše Krista budiž zdráv!“ A hned dokonale zdráv byl člověk ten bídný. Císař žasnul, divili se kněží pohanští, a Pantaleon děkoval Bohu, že modlitbu jeho ráčil vyslyšet a jméno křesťanské oslavit. Avšak úžas pohanských kněží rychle obrátil se v zuřivý hněv proti Pantaleonovi. Všemožně popuzovali císaře proti němu a proti všem křesťanům mluvíce, že náboženství otců brzo upadne v posměch, nebude-li se bránit víře křesťanské a neodstraní-li se šiřitelé její. Ještě jedenkráte snažil se císař Galerius, aby Pantaleona skvělými sliby a děsnými hrozbami od Krista odvrátil a k pohanské modloslužbě přivedl. Když pak namáhání jeho bylo marné, rozhněval se, dal Pantaleona rozmanitým způsobem trýznit a mučit a konečně mečem odpravit spolu se stařičkým knězem Hermolaem a jinými dvěma křesťany, Hermipem a Hermikrátem léta Páně 303.”