Mosty se staví, aby spojili různé břehy. Karlův most nás spojuje se středověkem. Začal se stavět roku 1357 za krále Karla IV. a dokončen byl po jeho smrti roku 1402. Karlův most nás spojuje s dobou barokní svou sochařskou výzdobou. Toto doplnění sochami je v souladu s úctou ke svatý Karla IV. Sv. Ivo, vzor právníků a Luitarga s mystickým životem patří mezi méně známé a jsou nejvíce připomenti v následujích řádcích. Svatost je mostem k nebesům. Karlův most nám připomíná svatost těchto osob:
Na 1. pilíři Sv. Ivo. Dárce právnická fakulta. František Ekert, Církev vítězná, sv. Ivo: “Bohabojni manželé urozeného rodu v Ker-Martinu v Bretoňsku dostali r. 1253. synáčka, jemuž na křtu svatém dali jméno Ivo. O výchovu jeho pečovali velmi svědomitě, zvláště pak matka vedla ho k Bohu a životu ctnostnému a říkala mu často: „Buď tak živ, aby si se stal svatým.“ Slova ta zapamatoval si Ivo a měl je až do smrti za heslo. Nadaný jinoch byl ve čtrnáctém roce věku svého poslán na vysoké školy do Paříže, kde po deset let studoval pilně filosofii, bohosloví a církevní právo. Dorůstal a bděl bedlivě nad sebou a varoval se všech podezřelých společností, modlil se horlivě a cvičil se ve skutcich křesťanské lásky. Potom odešel do Orleansu studovat právo občanské. Slova matčina „Svatým býti máš!“ zněla mu ustavičně v duši a zachovala mu na studiích poklad nevinnosti a nábožnosti neporušeným. Aby se zachránil od mravní nákazy, vyhýbal se Ivo co možná světu, trval nejraději sám ve své komůrce a posiloval duši svou. častým přijímáním svatých svátosti proti všem pokušením. Dokončil s výtečným prospěchem studie, byl v Rennesu posvěcen na kněze. Od té doby žil ještě přísněji. Odříkal se masitých pokrmů i vína a požíval ve dny postní jen chleba a vody, spával na hrubé rohožce maje pod hlavou knihu neb kámen, nosil spodní žíněné roucho, rozjimal v Písmě svatém a prodlužoval modlitby svoje. Pro svou učenosť, bohabojnosť a nábožnost byl mladý kněz Ivo záhy ustanoven od arcijáhna Renneského správcem či oficiálem duchovního soudu diecézního. V úřadě tom nastala mu nad míru rozsáhlá a obtížná činnost. Ve středověku příslušely všecky rozepře mezi duchovními, žaloby nekněží proti duchovenstvu i řeholníkům, věci manželské, závěti, přísahy, spory o desátky, záležitosti vdov a sirotků i jiné sporné věci pod pravomoc soudů duchovnich. Ivo byl tudíž v tomto úřadě soudcem, obhájcem, zástupcem a prostředníkem v rozličných poměrech života občanského. Znal dokonale práva a jednal povždy spravedlivě, jsa však přítel míru, snažil se sporné strany raději dobrotou srovnati, než aby dle znění zákonů proti nim vystupoval. Nepřijimaje osob byl jakožto soudce ku všem nestranný, zamítal nabízené dary a úplatky a ujímal se s velikou horlivosti a láskou zvlášť lidí nevinně pronásledovaných a opuštěných, nedopouštěl, aby bohatí a mocní páni jim ubližovali. Sirotkové, vdovy a chudí lidé utíkali se k němu jako k otci a on dopomáhal jim ochotně ku právu proti utiskovatelům. Byl nezištným právním rádcem a prostředníkem všech, kdo k němu o radu se obraceli. Takového spravedlivého a dobrotivého soudce milovali ovšem lidé šlechetní a svěřovali mu rádi úřad rozhodčího ve sporných záležitostech svých, a jen podvodníci a násilníci nenáviděli ho. Ivo nedal se ovšem touto nenávisti mýlit a měl na paměti Boha. Spravoval úřad svůj vždy spravedlivě na prospěch lidí nevinně pronásledovaných Kdykoli vynášel na soudu rozsudek, plakával vzpominaje na budouci soud Boží. Když byl požádán, aby nějaké pře se ujal, snažil se nejprve vyzvědět, zda ta pře je spravedlivá, a nepřijal ji, pokud se nepřesvědčil, že jde tu o věc poctivou. Pře chudých vdov a sirotků vedl zdarma, a když pře ty u jiného soudu se projednávaly, shledával stranám těm ochotně a dobrovolně všechny právní prostředky, jichž třeba bylo. Ač úředními povinnostmi zodpovědného úřadu svého zanesen byl, neopomíjel Ivo pečovati úzkostlivě také o vlastní spasení svoje. Byl urozený, učený, duchaplný, světem slavený, zámožný a tělesně sličný, zůstal však stále pokorným, zbožným a mravně neposkvrněným. I jemu bylo ovšem podstupovati těžké zápasy proti nesčíslným pokušením světa, těla a ďábla. On však přemáhal je vítězně s milosti Boží a vlastním přičiněním. Kdykoli pokoušela se o něho pýcha, jal se rozjimat, že všecky vědomosti a výborné vlastnosti jeho jsou nezaslouženým darem Božím. Když svět a tělo lákaly ho, modlival se a uvažoval, že bylo by nedůstojné, aby stal se mrzkým otrokem nízkých chtičů, a že povinnosti jeho je, aby pohrdaje světem hleděl lidi ziskati pro nebe. Jakožto soudce byl si stále toho vědom, že soudi na mistě nejvýš spravedlivého Boha, a jak na zemi usoudí, tak že i na věčnosti jemu usouzeno bude. Jmění svého užíval na prospěch chudých a chrámů Páně. Takovou měrou přemáhal pokorou pýchu, čistotou tělesnost a štědrotou lakotu. Po letech povolal biskup Treguirský Iva k sobě a učinil ho správcem duchovního soudu své diecéze. Ivo zastával v Treguiru úřad svůj horlivě, časem však nabažil se namáhavých a rozčilujících povinnosti právnických a zatoužil po klidu, aby mohl výhradně sloužit Bohu a starat se o spasení duše své. I ustanovil ho biskup farářem v obci Trezdreku, a po osmi letech svěřil mu duchovní správu v Losaneku. Tu působil Ivo na vinici Páně až do smrti. A byl věrným pastýřem stáda svého, dávaje mu životem svým krásný příklad bohabojnosti a nábožnosti, a pečuje o to, aby neztratil ani jediné z ovci sobě svěřených. Modlil se ustavičně za svěřence svoje, stranil se zbytečných schůzek, odíval se prostě, spokojoval se chudičkou stravou, konal s dojemnou zbožnosti služby Boží a hlásal s neodolatelnou výmluvnosti slovo Boží. Snažil se osadníkům svým býti všim. Duchovním vůdcem, rádcem, těšitelem, podporou a ochráncem. Znal všecky osadníky svoje dle jmen i povah jejich a uměl s každým jednati tak, že ho získal. Chodival do domů svých svěřenců, dohlédat, zda v nich bázeň Boží panuje, vyučoval děti a čeledíny povinnostem křesťanským, tišil nesváry, napomínal hřišníky a zatvrzelé k pokání, a kdykoli nemohl svými slovy usmířit rozvaděné strany a polepšit zbloudilce, obětoval za ně mši sv. Hojných důchodů svě fary užíval Ivo na skutky křesťanského milosrdenství, a kromě toho odpíral si jakéhokoli pohodlí, aby uspořil na chudě. Dům jeho byl útočištěm žebráků, sirotků a mrzáků, jež laskavě přijímal, krmil a šatil. Nejednou myl jim nohy a převazoval rány. Aby o chuďasy ty lépe postaráno bylo, vystavěl a nadal jim v obci své rozsáhlý špitální dům, jejž sám spravoval. Tomuto ústavu věnoval potom skoro všecky důchody svoje, a mimo to živil i celé chudé rodiny v osadě své. Aby mohl tím více chudým dávat, chodil vždycky pěšky. Po žních ponechával si jen tolik, kolik pro svůj dům nezbytně potřeboval, ostatek pak odkládal pro špitál a jiné dobročinné účely. Jednou radil mu kdosi, aby obili svoje nechal ležet v obilnici, že po čase prodá je dráže Ivo odpověděl: „Kdo vi, zdali po čase budu ještě živ.“ Po několika měsících pochlubil se mu lakotný člověk ten, že čekal opatrně, až ceny obilí stoupnou, a že vyzískal tim celé pětiny ceny jeho. Ivo, jenž obili svoje zatím rozdal, řekl mu: „Já ale získal jsem stokráte vice, že jsem nečekal.“ Tuto štědrou dobročinnost odměňoval mu Bůh podivuhodným způsobem. Jsa z míry dobrotivý nemíval Ivo častěji žádných zásob pro svůj dům. Vypravuje se, že jednou, v čas hladu, rozkázal poslední bochnik chleba rozkrájet a rozdat chudým, když pak kaplan jeho tomu odporoval, rozkrojil bochnik ten, dal polovici kaplanu a druhou polovici poslal žebrákům, sám sobě neponechal ničeho. A znenadání poslala mu hned potom jedna osadnice tři chleby, které, když je krájel, neubývaly a postačovaly pro dům jeho i pro chudinu na delší čas. V postě r. 1303. pocítil Ivo, že dnů života jeho je na mále. Ačkoli pak tělesně chřadl, nepopřával si žádného pohodlí živ byl obvyklým způsobem svým chudě a přísně. Připravil se k svaté smrti dokonal v Pánu dne 19. května téhož roku, a byl slavně pohřben ve stoličném chrámě T’reguirském. Lid oplakával tohoto výtečného pastýře a papež Klement VI. prohlásil jej r 1347. za svatého. Sv. Ivo, nezištný, spravedlivý soudce a dobrotivý obhajce vdov, sirotků a chudých, je patronem právníků. Slavný Karlův most v Praze ozdoben je sochou tohoto světce, kterou zřidila tomuto patronu svému r. 1711. právnická fakulta vysokého učení Pražského. Pomník ten stoji na jižní straně prvního mostního pilíře před staroměstskou mostní věží. Tu zobrazen je sv. Ivo jakožto ochránce chudých, jimž pomoc nabízí. Na levici jeho sedl vdova s nemluvňátkem a za ní spíná sirotek ruce ku prosbě. V pozadí prosí stařec o zastání. Světec maje v pravici knihu, vztahuje levici nad těmito ubožáky a sklání soustrastně hlavu svou k nim. Na pravici jeho zobrazena je postava značícl spravedlnost, má oči zavázány a třímá meč k potrestání zlých. Na podstavci zobrazen je sv. Ivo jako kněz mši sv. sloužící. Pěkný pomník ten zhotovil sochař Matěj Braun. Kéž by všickni soudcové a právníci řídili se vždy příkladem sv. Ivona! „Toto praví Hospodin: Učiňte soud a spravedlnost, a vysvobozujte utištěného násilím z ruky násilníka, a příchozího, a sirotka a vdovy nezarmucujte, ani jich neutiskujte neprávně, a krve nevinné nevylévejte na místě tomto.“ (Jer. 22, 3.) „Milujte spravedlnost vy, jenž soudite zemi.“ (Moudr. 1, I.) „Zlořečený, kdo převrací soud příchozího, sirotka a vdovy.“ (5. Mojž. 27, 19).”

Panna Maria a sv. Bernard od Matěje Václava Jäckela z roku 1709. Dar cisterciáckého kláštera v Oseku. Sousoší znázorňuje Pannu Marii s Jezulátkem, k ní vzhlíží řádový svatý Bernard. Symboly Ježíšova utrpení odkazují na to, o čem sv. Bernard psal. Původně měly sochy u úst nápisy Ave Maria - Zdrávas Maria a Salus - Zdáv buď. Ave a salus se opakují na podstavci.

Na 2. pilíři sv. Barbora, Markéta a Alžběta od Jana Brokoffa se synem Ferdinanda Maxmiliánem. Dárce císařský rada J. V. Obytecký. Barbora se svátostí oltářní je patronka umírajících. Pod v latině k Panně Marii: Oroduj za nás nyní a v hodinu smrti naší. Po boku sv. Markéta s drakem a Alžběta obdarovávající chudého. Markéta A Barbora jsou jména manželky a matky donátora.
Panna Maria, sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský od Matěje Václava Jäckela z roku 1708. Dárce dominikáni u sv. Jiljí.Sousoší znázorňuje korunovanou Madonu s Ježíškem stojící na měsíci, pes s pochodní a zeměkoulí odkazující na psy Boží pravou vírou osvěcující svět. Sv. Dominiku chybí svatý růženec jak jej dříve měl. Sv. Tomáš Akvinský a knihou s latinským nápisem: “Dobře jsi psal” , jako schválení jeho spisů od Panny Marie.

Na 3. pilíři Pieta, Umučení Krista od Emanuela Maxe z roku 1859. Donátor bratrstvo Pražské paní. původní Pieta Jan Brokoff, rok 1695–1696, dnes ve dvoře Nemocnice Pod Petřínem. Sousoší zobrazuje Pannu Marii držící Ježíšovo tělo, Marii Magdalénu líbající mu ruku a Jana Evangelistu stojícího před křížem. Brokoffova Pieta s dvěma anděly byla první barokní kamennou sochou na mostě.
Kalvárie. Bronzové původně zlacené tělo Krista (Wolf Ernst Brohn asi 1628 koupeno 1657 v Drážďanech, mramorový sokl z roku 1681, zlacený hebrejský nápis z roku 1696, kamenný pahorek s bronz. nápisovými deskami (Jan Jiří Heermann) a křížem se zlacením z roku 1707, postranní pískovcové sochy Emanuela Maxe z roku 1861. Kříž zde stával už od dob Karla IV. a byl několikrát vyměněn. Nynější Kristus na kříži je nejstarší dochovaná socha na mostě. Okolo ukřižovaného je hebrejský nápis Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin zástupů (קדוש קדוש קדוש יהוה צבאות), Iz 6, 3

Na 4. pilíři sv. Josef s Ježíšem od Josefa Maxe z roku 1854. Donátor měšťan Josef Bergmann. Původně socha sv. Josefa Jana Brokoffa 1706. Josef drží lilii a jednu nohu má na trámu jako tesař. Ježíš levou rukou drží svitek, pravou žehná. Starší socha byla poničena střelbou v roce 1848.
Sv. Anna od Matěje Václava Jäckela z roku 1707 od hraběte Rudolfa Lissau na Stránově. Kopie z roku 1999 od Vojtěcha Adamce a Martina Pokorného. Světice drží na ruce Ježíška s královským jablkem k němuž natahuje ruku Panna Maria.

Na 5. pilíři sv. František Xaverský od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1711. Dar teologická a filosofická fakulty. Spoluzakladatel jezuitského řádu a Apoštol Dálného východu ukazuje na v levé ruce pozvednutý kříž indickému náčelníkovi, který pokleká a žádá o křest. Po Františkově levici klečí dva chlapci. Dílo bylo strženo povodní v roce 1890. 1906 sestavil Č. Vosmík kopii.
Sv. Cyril a Metoděj od prof. Karla Dvořáka 1928–1938. Dar ministerstva školství. Původně sousoší sv. Ignác z Loyoly Ferdinand Maxmilián Brokoff z roku 1711. Vůle neobnovovat sochu zakladatele jezuitů ukazuje jak se místo úcty svatých jitří emoce

Na 6. pilíři sv. Kryštof od Emanuela Maxe z roku 1857. Ze sbírka primátora V. Vaňky. Obrovitý Kryštof se opírá o hůl a přenáší dítě-Ježíše přes řeku. Velký mramorový pomník Karla VI., který zde roku 1720 zamýšlel hrabě Špork a navrhl M. B. Braun, nebyl realizován.
Sv. Jan Křtitel od Josefa Maxe, rok 1855. Donátor J. N. Gemerich z Neuberka. Původně Křest Krista, Jan Brokoff, rok 1706, donátor radní J. B. Neumann z Neuburku. Původní rozsáhlé sousoší zobrazuje Jana, jak křtí Krista, nad nimi se na oblacích vznáší Bůh Otec a sokl byl doprovázen anděli. Poškozeno při revoluci v roce 1848.

Na 7. pilíři sv. František Borgiáš od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1710. Dárce purkrabí František Coletto. Kopie z roku 2017 od Jiřího Kačera. Na podstavci lebka připomíná mrtvé tělo císařovny Isabely, při jehož spatření dospěl k duchovnímu obrácení. O tomto díle se traduje, že autor dlouho hledal model pro anděla stojícího vpravo na podstavci. Jednoho dne spatřil v kostele sv. Tomáše neobyčejně půvabnou dívku s nevinnou tváří. Domluvil se s rodiči, že mu dívka bude stát modelem, ale ona druhý den zemřela. Dokončení podle náčrtu dívky připisoval pomoci sv. Františka Borgiáše.
Sv. Norbert, Václav a Zikmund od Josefa Maxe z roku 1853. Donátor strahovský opat Jeroným Josef Zeidler. Původně sv. Norbert mezi bl. Adrianem a Jakubem, Jan Brokoff, rok 1708. Později sv. Norbert mezi anděli, Ignác Platzer, rok 1765. Zakladatel premonstrátů s monstrancí. Po stranách zemští patroni kníže Václav s praporem a burgundský král Zikmund s korunou a mečem. Nápis na soklu informuje, že premonstráti zde postavili už třetí sousoší.

Na 8. pilíři sv. Ludmila se sv. Václavem od Matyáše Bernarda Brauna po roce 1720. Kopie Jiřího Kačera z roku 1999, Původně sv. Václav mezi dvěma anděly, Ottavio Mosto, mezi 1695 a 1701, donátor císařský rada V. Markvart z Hrádku. Sv. Ludmila učí svého malého vnuka Václava číst z knihy. Původní sousoší sv. Václava rytíře-vítěze mezi dvěma anděly bylo z prvních na mostě, po protějším Janu Nepomuckém a Pietě. Poškodila ho pak povodeň v roce 1784 a bylo nahrazeno dnešní Ludmilou, která původně stávala na hradčanské rampě u tehdy rušené kaple Panny Marie Einsiedelnské (dnes Kajetánka).
Sv. Jan Nepomucký. Dřevěný model pro odlitek Jan Brokoff, rok 1682 odlil J. V. Herold roku 1683. Dárce Matěj Vunšvic. První a jediná bronzová socha svatého na mostě představuje mučedníka zpovědního tajemství. Byla vztyčena k třísetletému výročí jeho shození z mostu. Postava ruce svírá krucifix a palmový list, symboly následování utrpení Krista. Kolem hlavy pět hvězd, které symbolizují světla, která se objevila nad utonulým. Tato podoba sochy, v hlavních rysech dána již Rauchmüllerovou skicou, se stala ikonografickým vzorem pro vyobrazení světce v českých zemích i jinde v Evropě a zámoří. Na podstavci věnovací nápis a kopie reliéfů krále Václava přihlížejícího zpovědi královny a svržení Jana z mostu.

Na 9. pilíři sv. František Serafinský od Emanuela Maxe, rok 1855. Donátor Fr. Libštejnský z Kolovrat. Původně snad od František Preiss z roku 1708. Dnátor Václav V. ze Šternberka. Postaveno na paměť záchrany Františka Josefa I. před atentátem roku 1853. Původní socha sv. Františka je ve výklenku před kapucínským kostelem sv. Josefa, andělé v jeho nádvoří.
Sv. Antonín Paduánský od Jana Oldřicha Mayera z roku 1707. Daroval purkrabský rada Krištof M. Wittauer. Františkánský světec s Ježíškem.

Na 10. pilíři sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1712. Sv. Vincent křísí mrtvého. Před ním je kajícník a na levici člověk ducha zlého zbavený. Na podstavci vytesán je obraz vzkříšení těl na konci světa a poprsí Žida a mohamedánského Saracena. Nápis v podstavci: pomník tento nákladem hraběte Roméda Jana Thuna r. 1712 zhotoven byl od Ferdinanda Brokofa na počest sv. Vincentu a sv. Prokopu. Pod sochou sv. Vincence je nápis:„Vzkřísil 40 lidí, obrátil 100.000 hříšníků, přivedl 8.000 Saracenů na víru katolickou a 2.500 Židů ku Kristu.”. Vpravo Prokop stojí na ďáblovi, kterého přemohl s nápisem: Zkrotil 70 démonů.
Sv. Juda Tadeáš od Jana Oldřicha Mayera z roku 1708. Donátor F. Sezima Mitrovský z Nemyšle. Socha znázorňuje apoštola držícího evangelium a kyj, kterým ho pohané zabili.

Na 11. pilíři sv. Mikuláš Tolentinský od Jeronýma Kohla z roku 1708. Donátor augustiniáni u sv. Tomáše. Kopie J. Jiříkovský, r. 1970. Socha zobrazuje augustiniánkého světce s lilií podávajícího požehnaný chléb, kterým činil zázraky, sytil a léčil, jak je vytesáno na podstavci.
Sv. Augustin od Jeronýma Kohla z roku 1708. Donátor augustiniáni u sv. Tomáše. Kopie od J. Dušek, rok 1971. Socha znázorňuje hlavního patrona augustiniánů s planoucím srdcem v ruce, symbolem náboženské horlivosti. Nejproslulejší teolog šlape po knihách kacířů (Mani, Pelagius, Donát), jejichž učení potíral. U nohou dítě s mušlí, kterou dříve přelije moře, než Augustin pochopí záhadu sv. Trojice.

Na 12. pilíři sv. Luitgarda od Matyáše Bernarda Brauna z rok 1710. Dar opat Evžen Tyttla Plasy. Kopie B. Rak a J. Novák, rok 1995. Slepá řeholnice sv. Luitgarda, k níž se Kristus sklání z Kříže a jednou rukou ji tiskne, aby se napila z rány v jeho boku. https://www.klastervyssibrod.cz/_d/01/struct/Luitgarda-z-Tongern.htm: “Úrodná krajina Brabantska, kde se Luitgarda roku 1182 narodila v Tongeren, byla až do vestfálského míru součástí německých zemí. Dnes patří vlast této svaté cisterciačky a jedné z prvních ctitelek Největějšího srdce Páně k belgické provincii Limburg. Mezi částečně lidovými životopisy vyniká latinský životopis „Vita Luitgardis„ od Tomáše z Cantimpré z roku 1270, který se dochoval v jednom výpravnějším a v jednom stručnějším podání. Tomáš byl augustiánským řeholním kanovníkem, avšak rozhodl se roku 1232 vstoupit do nového dominikánského řádu. Po roce 1248 prošel dalšími teologickými studii v Kolíně, kde tehdy vyučoval sv. Albert Velký, a kde byl také Tomáš Akvinský. Pisatelské dílo Tomáše z Cantimpré jej vymezuje jako nadaného teologa, svatopisce a přírodovědce. Jako mladý kněz našel Tomáš roku 1230 u Luitgardy dobrou radu v jedné obtížné záležitosti svědomí. Od té doby s ní vedl duchovní rozhovory. To, co mu přitom ze svého života svěřila, se v něm čím dál tím více spojovalo se záměrem dovést mnoho duší k větší lásce ke Kristu. Jeho popis je svědectvím náboženské kultury 13. století. Vyzdvihoval takové události v Luitgardině bytí, v nichž vystupují na světlo teologické pravdy. Protože Luitgarda byla mysticky omilostněnou ženou, nesmíme se divit, že Tomáš její zážitky s Kristem líčí jako „rozhovory s Kristem.“ Heroické následky, které si Luitgarda brala ze svých vizí pro svůj životní postoj, mohou platit jakožto důkaz jejich pravosti. Přirozenost a nadpřirozenost se v Luitgardě spojovaly čím dál tím více, až nakonec žila jen ke slávě Boží a ke spáse duší svých bližních.

Luitgardino mládí a povolání. Luitgarda byla dcerou světáckého měšťanského otce a nábožensky smýšlející šlechtické matky. Jí může Luitgarda děkovat za vzdělání u benediktinek kláštera sv. Kateřiny u St. Troud v době, kdy ještě neexistovaly žádné veřejné školy. Tam Luitgarda žila vícero roků jako žačka. Během této doby už pociťovala volání Pána. Dříve však než se mohla rozhodnout k noviciátu, musela se vypořádat s nabídkou pozemské lásky. Jeden mladík si získal oblibu jejího otce a tak s ní započal známost. V této situaci se projevilo v Luitgardě rozpoložení k bezprostřednímu zakoušení Boha. Uprostřed rozhovoru zahlédla svého Pána, Ježíše Krista, v lidské podobě. Kristus jí ukázal svou ránu v boku a pravil : „Pohleď sem, co a jak máš udělat, v rozjímání mých ran ti slibuji tu nejčistší líbeznost“. Luitgarda byla tím hluboce zasažena. Vyšla bez odkladu v ústrety tomuto volání Pána natolik, jako kdyby už nevnímala, co má domluvené se svým partnerem. Když za nějakou dobu poté navštívila svou sestru, pokusil se jí po cestě unést jeden rytíř. Ona mu však unikla a uprchla zpátky do St. Troud. Tehdy požádala benediktinky o přijetí a složila roku 1200 své sliby.

V komunitě u sv. Kateřiny panovala poněkud uvolněnější kázeň, jak bylo tehdy běžné v mnoha jiných benediktinských klášterech. Konaly se sice v domě Božím ještě za noci vigilie a konala se také sedmkrát denně chórová modlitba, která se tehdy modlila nebo zpívala latinsky. O něco méně vážně se bral naproti tomu pokyn Řehole, aby se zbytek dne trávil střídavě tělesnou prací a duchovní četbou. Zbožné povídání si mezi sebou či s hosty bylo zřejmě u mnišek obvyklé. Vnitřní vedení Duchem svatým poučilo Luitgardu už vzápětí o tom, že může zakoušet milující přítomnost Boží jen při věrném zachovávání řehole. Proto se snažila vyhýbat nepotřebnému klábosení a smysluplně využívat čas určený pro práci. Méně horlivé sestry toto posuzovaly jako svévoli a tak musela zpočátku trpět pod jejich kritikou. S postupem doby si však spolusestry všimly toho, že Bůh propůjčil Luitgardě dar uzdravovat menší choroby přikládáním rukou. Proto k ní přicházely s důvěrou při tělesných obtížích a vedly k tomu i světské lidi, aby se v takových situacích na ni obraceli. Luitgarda byla ochotná pomáhat všem. Brzy však postřehla, že mnohé malé obtíže byly jen záminkou vtáhnout ji do bezduchého klábosení. Zatímco pak byla na chórové modlitbě a musela se při své nedostatečné znalosti latiny velmi snažit udržet pozornost, vyvstávalo to, co slyšela, znovu na povrch. Tím poznala, že nebyla povolána k tomuto druhu služby nemocným. Bůh jí spíše určil k tomu, aby působila v samotě, kajícnosti a mlčení k jeho cti a ke spáse duší. Proto Boha prosila, aby jí místo léčitelské schopnosti dal lepší porozumění smyslu žalmů, a Bůh jí v této prosbě vyhověl. Jak se Luitgarda pak zaradovala, když najednou dospěla k patřičnému porozumění při modlitbě i zpěvu.

Po určité době však vyvstal v jejím svědomí určitý neklid. Luitgarda přišla na to, že poznání samo nestačí, pakliže přístup k Božímu srdci závisí na odevzdanosti vlastního srdce. Tak došlo v jednom z vidění k živoucímu a neustávajícímu spojení mezi ní a srdcem Ježíšovým. Luitgarda se darovala Pánu úplně tím, že jej prosila: „Přijmi, milý mistře, mé srdce tak, že láska Tvého srdce bude sjednocena s láskou srdce mého a své srdce budu mít už jen ve Tvém.“ Od té doby rostla Luitgardina připravenost k sebeovládání. Když jednou krátce poté procitla na noční signál k vigiliím a třásla se horečkou a zimnicí, měla nejprve za prozíravější nejít v tomto stavu do studeného kostela na chórovou modlitbu. V tom uslyšela, jak jí Ježíš Kristus nabádá rychle vstát, aby konala smíření za lidi, kteří právě v tuto hodinu těžce hřeší. Spěšně se zvedla a chvátala do kostela. U vchodu zahlédla Pána. Visel živý na kříži a jeho rána v boku byla otevřená. Svou pravici přivinul Luitgardu k sobě a přitiskl její ústa na své srdce, z něhož vytékal mohutný proud duchovní síly a blaženosti. Milost, již Spasitel zasloužil svým utrpením a umíráním lidem, zakusila Luitgarda v tomto okamžiku jako sílu, která měla utvářet celý její další život.

Od tohoto vidění, které později umělci tak rádi barvitě zobrazovali, se Luitgarda vnitřně otevřela vlití Ducha svatého. Vzorem jí v tom byl svatý apoštol Jan, poněvadž směl při poslední večeři odpočívat na Ježíšově srdci a jeho evangelium je důkazem mimořádného porozumění víry. V jednom vidění uviděla Luitgarda apoštola Jana v podobě orla, který byl proniknut a zalit nadpřirozeným světlem. O toto světlo se s ní Jan podělil tím, že se k ní přiblížil a dotknul se jejích úst svým obličejem. Od té doby měla i Luitgarda neobyčejné porozumění víry, takže mohla nadále přesně vykládat nejvyšší teologické pravdy svou prostou řečí. S tímto porozuměním vzrostlo i její odhodlání podniknout změny, jež poznala jako potřebné. Slyšela totiž, že některé kláštery se začaly držet Řehole svatého Benedikta tak důsledně, jako to žili mniši kláštera Citeaux založeného roku 1098. V blízkém klášteře Herkenrode se už tento způsob života ujmul a v něco vzdálenějším klášteře Awirs (Aywieres) byl právě zaváděn. Zatímco však Luitgarda r. 1205 zvažovala, že přestoupí do společenství cisterciaček, byla zvolena v klášteře sv. Kateřiny převorkou. Navzdory své lásce k spolusestrám trvala Luitgarda na svém předsevzetí. Poněvadž od nich nemohla požadovat, aby přijaly cisterciácký způsob života, připravovala potajmu svůj klášterní přestup. Kvůli svému postupu prosila Boha, aby odškodnil celou komunitu bohatými milostmi. Tomáš z Cantimpré si všímá, že jí to Pán viditelně udělil, protože tento klášter zažil v následujících letech duchovní i materiální rozmach.

Luitgarda jako cisterciačka. Po intenzivní modlitbě a podle rady učeného kazatele Jana z Lieru šla Luitgarda do Awirs. Tam se mělo rozhodnout po určité zkušební době o přijetí této komunity do Cisterciáckého řádu. Svobodného souhlasu sester s náročnými zvyky Citeaux bylo k tomu zapotřebí. Také se muselo s pomocí několika opatů ověřit, zda bylo zajištěno živobytí sester a zda mimo klauzurních budov stojí nebo může být zřízen kostel a potřebné hospodářské budovy. Také se měl celý areál zabezpečit dokola zdí, aby sestry mohly žít v odloučenosti kláštera, tzv. klauzuře. V Awirs nalezli cisterciáčtí opaté sice horlivou komunitu, naproti tomu se však místní poměry jevily neuspokojivé. V každém případě však byl klášter roku 1210 přeložen do Lillois u Nivelles a téhož roku přijat do Řádu. Roku 1217 dostaly sestry ještě lepší nabídku blízko Bruselu v Couture-Saint-Germain. Tak klášter tam byl přeložen pod dosavadním jménem „Naše paní z Aywieres„.

V Cisterciáckém řádu určovaly den chórová modlitba, tělesná práce a duchovní četba a styk s vnějším světem byl omezen. Cisterciáci se věnovali mýcení a zemědělství. Cisterciačky byly zřejmě aktivní především ve spřádání vlny, protože řeholní hábity bylo třeba vyrobit ze svépomocí zpracované ovčí vlny. K tomu se přidávalo pěstování zeleniny a léčivých bylin. Ovládaly umění připravovat z léčivek různé směsi a masti. Tím se léčily nejen nemocné spolusestry, nýbrž se tyto prostředky podávaly i lidem, kteří hledali pomoc na klášterní vrátnici. Kdo měl jisté základní vzdělání a potřebnou zručnost, byl poslán do skriptoria k opisování knih, které byly třeba pro duchovní četbu a chórovou bohoslužbu. Luitgarda se samozřejmě podílela na každé práci, jež jí abatyše přidělila. Také se snažila postřehnout v Písmu svatém život a nauku Pána. Během některých činností mohla přemítat o tom, co slyšela či četla, protože v Cisterciáckém řádu bylo klášterní mlčení tak dodržováno, jak to ukládá sv. Benedikt ve své Řeholi. Ve věci chórové modlitby se Luitgarda držela jeho pokynu „Mějte na paměti, jak se musíme chovat před Boží tváří a Jeho anděly, a stůjme při zpěvu žalmů tak, aby naše srdce bylo v souladu s našimi slovy.“ Právě tato horlivost jí zapříčinila duchovní zkoušku. Neboť čím více odrážela každou myšlenku, která plně neodpovídala smylu slov modlitby, tím více se jí drala na mysl rozptýlení. Nic nepomáhalo, když pak nato soukromě oficium opakovala, pokoušejíc se o intenzivnější koncentraci. Luitgarda přednesla nakonec spolusestrám svou svízel a prosila je o přímluvu. Měla tísnivý pocit, že s ní Bůh není spokojen. Ve skutečnosti přispívala tato duchovní nedostatečnost k očištění jejího srdce. Učila se tak znova a znova přistupovat ke svým slabostem pokorně, trpělivě a odevzdaně. V důvěře v Boží pomoc usilovala Luitgarda nadále o modlitbu, při které především srdce přilnulo pokojně a neměně k Bohu. Pak také díky útěše udělené od Pána Luitgarda zakusila, že Pán její duchovní úsilí schvaluje a přijímá tak, jak je.

Čím dál tím více byla pak Luitgarda připravena k zástupné smírné oběti. Jednoho dne se jí zjevila Matka Boží a řekla jí bolestným hlasem: „Hle, můj Syn je znovu křižován bludaři a špatnými křesťany. Znova plivají do Jeho tváře. Proto čiň pokání, posti se po sedm let a zmírni Boží hněv, který teď těžce doléhá na celou zemi.“ V jižní Francii tehdy působili pobloudilí albigenští. Byla to jedna ze skupin Katarů, tj. čistých, jak se sami nazývali, kázali sebespasení, pohrdali všemi přírodními hodnotami a odmítali proto také manželství. Pro vtělení Kristovo neměli pražádné pochopení. Svatou mešní oběť a svátosti Církve označovali za zbytečné skutky hříšných kněží. Tím způsobili Církvi velké škody. Kazatelští bratři svatého Dominika se sice namáhali tento blud zneškodnit teologií křesťanského vidění světa, ale jejich úspěch závisel na dobrovolném zadostiučinění Bohu zasvěcených duší. Tak přišlo k tomu, že Luitgarda navzdory více než skromnému zaopatření v Cisterciáckém řádu začala svůj první sedmiletý půst o chlebě a pivě. Její zprvu ustaraná abatyše poznala podle neschopnosti Luitgardy požít něco jiného, že tento půst odpovídá Boží vůli. Tato smírná oběť nezůstala bez účinku, neboť kázání dominikánů pročišťovalo lid a lid se čím dál tím více odkláněl od vlivu albigenských.

Luitgardino přání patřit na Krista bylo tak velké, že toužila po brzkém konci života. Pán ji však poučil v jednom dalším vidění, že přitom nehledá ještě dosti spásu svých bližních. Zjevil se jí jako muž bolesti a stěžoval si jí, že jeho utrpení a umírání za mnohé lidi bude marné, když se nebude důrazně modlit za jejich obrácení. Od té doby už Luitgarda nemyslela při modlitbě na sebe, nýbrž úpěnlivě prosila všemi silami o spásu všech skrze utrpení Krista Vykupitele. Kvůli svému povolání k tiché smírné oběti se Luitgarda zdráhala převzít řízení kláštera. Rádi by jí toto řízení v nové fundaci nebo i ve vlastní komunitě svěřili, musela by se jen naučit francouzštinu obvyklou v západních Flandrech. Toto pobízení však Luitgardu přivedlo do duševní nouze, s níž se utíkala ke svaté Panně Marii. Její modlitba obsahovala prosbu, aby byla neschopná naučit se francouzštině, což jí Matka boží skutečně až do konce života udělila. Kdyby její přání po životě ve skrytosti neodpovídalo Boží vůli, bylo by takové vyslyšení modlitby nemyslitelné. Nespočet lidí, který žil v době Luitgardy, našel u ní pomoc a radu. Pomáhala jim svou modlitbou a kajícími skutky překonat těžká pokušení, udělat správná rozhodnutí ve svědomí, obrátit se z prostřednosti k náboženskému nasazení. V obtížných případech měla její modlitba a kající nasazení moc dokonce i nad démonickými vlivy. Za zemřelé vykonávala smíření a modlila za ukončení jejich očišťování na onom světě.

Mnozí lidé stejného smýšlení patřili k jejímu okruhu přátel. Tak měla Luitgarda vztahy s vévodkyní Marií z Brabantu a s blahoslavenou Marií z Oignies. Tato druhá Marie byla nejmarkantnější postavou z tehdy začínajícího bekyňství, po které získal Jakub z Vitry papežské požehnání. Jako biskup z Akkony napsal jednou Luitgardě z Palestiny dopis. Také blahoslavený Jordán Saský, nástupce svatého dominika, byl s Luitgardou ve spojení. Poté, co přestála první kající období, byla Luitgarda uvedena jedním zjevením Páně k jednomu opět sedmiletému půstu za všechny hříšníky světa. Protože se její zdraví stalo křehčím, jedla nyní kromě chleba ještě zeleninu. Téměř denně zakoušela nyní během mše stále hlubší uvedení do svého poslání obětovat se spolu s Ježíšem za hříšníky. Pohlížela na Něj, jak předkládá svému nebeskému Otci své rány a slyšela Kristova slova jí určená: „Nevidíš, jak se neustále obětuji Otci za mé hříšníky? Tímto způsobem se i ty zcela obětuj za mé hříšníky a tak odvracej hněv, který si zaslouží jako odplatu.“ Třetí půst, který Luitgarda začala roku 1239 nebo 1240 a vydržela až do své smrti, obětovala za tehdejší pronásledování Církve. Její životopis podává zprávu, že Kristus jí k tomu vybízel tím, že si stěžoval na nouzi, která vyvstává Církvi z boje se světskou mocí.

Během jejích posledních 11 let života, v nichž Luitgarda měla opět dar uzdravování druhých, byla sama zcela slepá a toužila čím dál tím více po světle věčném. Chtěla být smrtí navždy spojena s Pánem. Vedena jedním oblažujícím viděním Kříže Krista se Luitgarda připravovala po dobu jednoho roku na svůj odchod. Kristus od ní žádal tři duchovní cvičení: Díkuvzdání za všechna přijatá dobrodiní, stupňovanou modlitbu až do vyčerpanosti za hříšníky a vyloučení každé jiné tužby nežli sjednocení s Ním. 12. června 1246 v době nešpor Luitgarda zesnula. Mezi spolusestrami, které podle řádových obyčejů omývaly Luitgardino tělo byla jedna sestra s ochrnutou rukou. Tato sestra se zcela při této službě uzdravila. To byl jen jeden z mnoha zázraků, které dosvědčují definitivní Luitgardino sjednocení s Pánem. Mnoho lidí se k ní utíká i dnes ve svých potřebách. Putují k její schránce s ostatky ve farním kostele Bas-Ittre. Ve Flandrech je Luitgarda uctívána jako zemská patronka. „Bratrstvo svaté Luitgardy“, založené v roce 1946, se snaží zprostředkovávat duchovní dědictví této světice.”
Sv. Kajetán od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1709. Dárce klášter theatinů u kostela v Nerudově ulici,
Spoluzakladatel řádu theatinů s latinským nápisem: Hledejte nejdříve království Boží a jeho spravedlnost a ostatní vám bude přidáno, Mt 6, 33. Okřídlené hořící srdce je Kajetánův atribut, symbolizující náboženskou horoucnost.

Na 13. pilíři sv. Vojtěch od Ferdinanda Maxmiliána a Michala Jana Josefa Brokoffa z Roku 1709. Donátor radní Marek B. Joaninelli. Druhý pražský biskup s evangeliem, které hlásal v Uhrách a Prusům. Kovová berla a veslo, mučednický atribut, dnes chybějí.
Sv. Filip Benicius od Michala Bernarda Mandela z rok 1714. Donátor řád servitů na Novém Městě u kostela Na Slupi z odkazu Jana Adama kn. Lichtenštejna. Odložená tiára připomíná jeho odmítnutí papežského úřadu. Statický postoj kontrastuje s dynamickým pojetím soch Karlova mostu.

Na 14. pilíři sv. Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan od Ferninanda Maxmiliíána Brokoffa z roku 1714. Donátor František Josef Thun. Zakladatelé řádu trinitářů vykupujících křesťany z muslimského zajetí a český poustevník. Ivanem. Úpící křesťany hlídá pes a muslim. Nad vězením je sv. Felix rozvazující pouta vězni a jelen s červeno-modrým křížkem mezi parohy jehož zjevení inspirovalo světce k založení řádu. Sv. Jan v pravé ruce s biretem a knihou, v levé s penězi na vykupování zajatců a uvolněnými pouty. Vpravo od něj poustevník Ivan s křížkem a laň zastřelená knížetem Bořivojem, která ho živila svým mlékem. Výjev původně vrcholil kovovým Božím okem. Sousoší vystavěnou příležitosti pětistého výročí smrti sv. Jana, zakladatele řádu. Sousoší poškozeno 2011 vandalem.
Svatý Vít od Ferninanda Maxmiliíána Brokoffa z roku 1714. Dárce Matěj Vojtěch Macht z Löwenmachtu děkan vyšehradské kapituly.Socha mladého římského mučedníka a českého zemského patrona.

Na 15. pilíři Sv. Václav od Josefa Kamila Böhma z roku 1858. Donátor Klárův ústav slepců. Socha představuje knížete v rytířském brnění, s praporem a štítem s orlicí, jak se modlí za český národ. Na podstavci je oroduj za nás.
Sv. Kosma a Damián se Salvátorem od Jana Oldřicha Mayera z rok 1709. Dar od lékařské fakulty.
Uprostřed stojí na oblacích Kristus-spasitel světa s křížem, na něm nápis: “V tomto kříži je naše uzdravení.” Po stranách jsou patroni lékařství, syrští bratři-lékaři a nápis: “Ježíši Kristu, lékaři světa.”