Neděle XXI. po Duchu Svatém. Evangelium sv. Matouše 18,23-35, kde je zaplať, co jsi dlužen atd. K tomu má tridentský katechismus o podmínce odpuštění, kterou je i náhrada škody a o příkázání “Nepokradeš.”
IV,14 Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.
Otázka 1: Z utrpení Kristova prýští odpuštění všech hříchů našich. Ačkoliv jsou mnohé věci, jež nám ukazují nekonečnou moc Boží, spojenou se stejnou moudrostí a dobrotivostí, tak že, kamkoli obrátíme oči a mysl, všude se nám naskytují nejpatrnější znamení nevystihlé moci a dobrotivosti: přece zajisté nic není, co by svrchovanou lásku a divuplnou milostivost Boží k nám více objasňovalo, jako nepochopitelné tajemství utrpení Pána Ježíše Krista, z něhož vyprýštil stále tekoucí pramen k obmývání skvrn hříchů, jímž s Boží pomocí a milostí přejeme si být obmyti a očištěni, když se modlíme: „Odpust nám naše viny.”

Otázka 2: Co obsahuje tato pátá prosba? Obsahuje pak tato prosba souhrn těch dobrodiní, jimiž skrze Ježíše Krista obdarováno je pokolení lidské. To dosvědčuje Izaiáš 27,9: „Odpuštěna bude nepravost Jakubova, a to bude všechen užitek, aby sňat byl hřích jeho.“ To i David dokazuje a blahoslaví ty, kteří mohli dosáhnout spasitelného toho užitku v žalmu 31,1: „Blahoslaveni ti, jimž odpuštěny jsou nepravosti.” Proto mají duchovní pastýři bedlivě a pilně rozebírat a vykládat této prosby obsah, která jak vidíme mnoho pomáhá k dosažení života nebeského.

Otázka 3: Zde již není tentýž způsob prosby, jaký byl při předešlých. Počínáme zde pak nový způsob modlení. Neboť doposud prosili jsme Boha nejenom za věcné a duchovní statky, ale i za pomíjející výhody, jež se i na život vezdejší vztahují. Nyní však prosíme za odvrácení zlého od duše i těla, tohoto i věcného života.

Otázka 4: Čeho se žádá na tom, kdo chce si vyprosit odpuštění hříchů? Ale poněvadž k dosažení toho, zač prosíme, se požaduje pravého žádání způsob, vidí se za potřebné povědět, jaké mysli uspořádání být mají ti, kdo k Bohu v té věci modlit se chtějí. Připomenou tedy duchovní lidu věřícímu nejprve, že musí ten, kdo k této prosbě chce přistoupit, hřích svůj sám uznat, potom bolestí a lítostí nad ním pohnout být, pak musí zcela být o tom přesvědčen, že Bůh je nakloněn hříšníkům odpustit. Jsou-li tak, jak jsme řekli, na duši připraveni a uspořádáni, aby snad z trpkého rozpomínání a poznávání hříchů nepovstalo zoufání nad odpuštěním, jaké druhdy zachvátilo ducha Kainova a Jidášova, kteří Boha pokládali toliko za soudce a mstitele, ne také za dobrotivého a milosrdného. Proto při této prosbě takové mysli uspořádání mít máme, abychom lítostně na hříchy vzpomínajíce k Bohu jako k Otci se utíkali, ne jako k soudci, žádajíce, aby s námi naložil ne podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství svého.

Otázka 5: Jakými důvody bývá člověk přiveden k poznání hříchů? Snadno pak dáme se k tomu přivést, abychom uznali hříšnost svou, když samého Boha slyšíme v písmech svalých nás pro tu příčinu napomínajícího. Neboť tak psáno u Davida žalm 13,3: „Všickni se odchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou. Není‚ kdo by činil dobré, ani jednoho,” V témž smyslu Šalomoun Kaz. 7,21: „Není Člověka spravedlivého na zemi, který by vždy činil dobré a nikdy nezhřešil.Sem náleží též „Kdo může říci, Přísl. 20, 9, čisté je srdce mé, čist jsem od hříchů.” Totéž i od svatého Jana napsáno je, aby odstrašeni byli lidé od vychloubání 1 Jan. 1, 8: „Ŕekneme-li, že nemáme hříchu, sami se svádíme, a není v nás pravdy.” A u Jeremiáše 2,35: „Řekla jsi: Bez hříchu a nevinná jsem já a proto nechť se odvrátí prchlivost tvá ode mne. A já v soud vejdu s tebou, proto žes řekla: Nezhřešila jsem.” A všecky jejich výroky tentýž Kristus Pán, jenž ústy jejich mluvil, touto předepsanou prosbou potvrdil, v níž nám velí hříšnost svou vyznávat. Neboť jinak to vykládat zapověděl sněm Milevitský II cap. 8 těmi slovy: „Ustanoveno je, kdyby někdo řekl, že ona slova modlitby Páně: Odpusť nám naše viny, lidé svatí říkají jen z pokory, ne pravdivě, ten aby byl vyobcován.“ Neboť kdo by snesl toho, jenž v modlitbě lhal a to ne Iidem, ale Bohu, a sice ústy říkal, že žádá odpuštění, v srdci však by tvrdil, že nemá viny, jež by mu měla se odpustit?

Otázka 6: Jakým způsobem se v duši vzbudí nad hříchem poznaným hluboká bolest a pravá lítost?
I. Ale při nutném tom hříchů rozpomínání nepostačí, jen zběžně se na ně upamatovat, nýbrž nezbytnou potřebou je, aby rozpomenutí to bolestné bylo, aby srdce bodalo, ducha rmoutilo a žalost vlévalo. Proto s pilností rozeberou faráři tento předmět, aby věřící posluchači nejenom na nepravosti a neřesti své se rozpomenuli, nýbrž aby se rozpomenuli s hořkostí a bolestí, a tak uvnitř v srdci hryzáni, obrátili se k Bohu Otci, od něho snažně prosíce, aby vyplenil pozůstávající ostny hříchů.
II. A nejen šerednost hříchů ať hledí předložit očím lidu věřícího, nýbrž i nehodnost a ohavnost lidskou, která ač je jen tělo hnijící a ošklivost svrchovaná, opovažujeme se víře nepodobným způsobem nevystihlou onu Boží velebnost a nevypravitelnou vznešenost urážet, obzvláště, když od něho stvořeni, vykoupeni, nesčíslnými a největšími dobrodiními obdarováni jsme.

III,8, ptázka 7: Čím hlavně můžeme změřit těžkou vinu krádeže? A jak těžký hřích je krádež, sama moc a řád přirozenosti dostatečně ukazuje. Je proti spravedlnosti, která každému dává, co jeho je. Neboť rozdělení a výměry statků, již od počátku právem národů ustanovené a také zákony lidskými i Božskými stvrzené, musí v platnosti zůstat, aby totiž, nechceme-li společnost lidskou zničit, každý to držel, co mu právem připadlo. Praví Apoštol 1 Kor. 6,10: „Ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani zlo činící, ani utrhači královstvím Božím vládnout nebudou.“ Ostatně bezbožnost a velikost nepravosti této mnoho jiných věcí dokazuje, jež z krádeže vyplývají. Neboť mnohé opovážlivé a lehkovážné činí se o mnohých lidech úsudky, rozněcuje se nenávist, podnikají se nepřátelství a stává se mnohdy nevinných lidí odsouzení.

Otázka 8: Odcizené věci nevyhnutelně třeba nahradit.
I. A co máme říci o té nutnosti, jež Bohem uložena je každému, aby nahradil, komu něco odcizil? Praví svatý Augustin ep. 153. 6: „Neodpouští se hřích, dokud se nenavrátila věc odcizená.“ A jakou obtíž má toto nahrazování, když si kdo zvykl z cizího se obohacovat, to mimo to, co každý z obyčejů lidských i z vlastního pocitu může odsoudit, lze poznat z výroku proroka Habakuka 2,6: „Běda tomu, kdo shromažďuje, co mu nepatří – na jak dlouho? – a zatěžuje se zástavami!“
II. Zástavami nazývá zde držení věcí cizích, z něhož těžko dovedou se lidé vyznat a vyprostit. Je krádeží mnoho rodů, že je velmi těžko je vypočítat, Proto postačí mluvit o těch dvou, o krádeži a loupeži, k nim jako k pramenům dají se nazpět svést všechny, o nichž bude řeč. Aby tedy věřící lid od této bezbožné nepravosti byl odvrácen a odstrašen, na to vynaloží duchovní pastýř všechnu péči a pilnost. Ale nyní ještě dále promluvme o částech tohoto druhu.

Otázka 9: Které jsou hlavni způsoby krádeže, a kdo mezi zloděje mají se počitat? Zloději jsou také ti, kdo ukradené věci kupují, anebo nějakým způsobem nalezené, vydobyté nebo přivlastněné si podržují. Svatý Augustin: „Nalezl-li jsi a nevrátil jsi, ukradl jsi.” Když však vlastník věci nikterak nemůže býti vypátrán, buď ta věc obrácena k potřebám chudých. Kdo pak nemůže k tomu být přiveden, aby navrátil, tím patrně dokazuje, že by odevšad všechno ukradl, kdyby mohl. Týmž hříchem se proviňují, kteří při kupování a prodávání užívají lstí a klamných řečí. Jejich podvody trestat bude Bůh. Horší a bezbožnější v tomto krádeže způsobu jsou ti, kteří falešné a zkažené zboží prodávají za pravé a neporušené, aneb vahou, měrou, počtem a loktem ošizují kupující. Stojí psáno v páté knize Mojžíšově Deut. 25. 13: „Nebudeš mít v pytlíku rozličných závaží” a v třetí knize Mojžíšově Levit. 19, 35: „Nečiňte nic nepravého v soudu, v loktu‚ ve váze, v míře. Váha spravedlivá a rovná ať jsou závaží, spravedlivý korec a spravedlivý žejdlík.“ A na jiném místě Přísl. 20,23: „Ohavností je Hospodinu závaží dvojí a váha falešná není dobrá.” Zjevně krádež je to také od dělníků a řemeslníků, kteří se celé a úplné mzdy domáhají na těch, kterým práci spravedlivou a povinnou nevykonali. Aniž pak se vyjímají ze zlodějů nevěrní služebníci pánů a věcí hlídači, ano ti jsou ještě trestu hodnější, než ostatní zloději, před nimiž se zamyká, poněvadž před zlodějským služebníkem nemůže se v dómě nic ukrýt a uzamknout. Mimo to krádež páchají, kteří vymyšlenými a nastrojenými řečmi anebo klamnou lživostí peníze vymámí, jejichž hřích je tím větší, jelikož krádež lží dovršují. Také ti se počítají mezi zloděje, kteří pro soukromou anebo veřejnou službu placeni, nic anebo málo se přičiňují a povinnosti té zanedbávají, ale mzdy a platu přece užívají. Ostatní množství krádeží, vymyšlených od zkoumavé lakomosti, která všecky cesty peněz zná, probírat, bylo by dlouhé a, jak řečeno, velmi těžké.

Otázka 10: Které jsou druhy loupeží a kdo je lupičem? Nyní tedy o loupežích, jež činí druhy těchto nepravostí pramen, třeba je mluvit, ale dříve nechť duchovní napomene lidu křesťanského, aby pamětlivi byli výroku Apoštolova 1 Tim. 6,9: „Kteří chtějí zbohatnout, upadávají v pokušení a v osidlo ďáblovo.” A nechť nikde nespouštějí z mysli onoho přikázání Mat 7,12: „Cokoli chcete‚ aby vám lidé činili, i vy čiňte jim.“ A na to ať ustavičně vzpomínají Tob. 4,16: „Čeho nechceš, aby od jiného dálo se tobě, hleď abys ty nikdy jiným nečinil.“ Loupež tedy širšího je rozsahu neboť kteří dělníkům povinné mzdy neplatí, jsou lupiči, které svatý Jakub k pokání povzbuzuje těmi slovy Jak. 5.1, 4: „Nuže nyní boháčové‚ plačte kvílíce nad bědami svými, které přijdou na vás.“ A co příčinu pokání připojuje: „Mzda dělníků, kteří žali pole vaše, kterou jste jim zdrželi, křičí, a křik jejich vešel v uši Pána zástupů.“ Tento druh loupeže přísně se zavrhuje v 3. a 5. knize Mojžíšově Lev. 19,13 a Deut. 24,14, u proroka Malachiáše 3,5 a v knize Tobiášově 4,15. V tomto hříchu loupeže nalézají se také ti, kteří, co jsou povinni představeným církve a vrchnostem, cel, daní, desátků a jiných toho způsobu dávek neodvádějí anebo je zpronevěřují a sobě přivlastňuji.

Otázka 11: Lichvařit je páchat loupež, a jak těžký je to hřích. Sem náležejí také lichváři, v loupežích nejhorší a nejkratší, kteří ubohý lid utiskují a do bídy uvrhují lichvou. Je lichvou všecko, co se mimo částku a jistinu půjčenou přijímá, ať jsou to peníze aneb cokoliv jiného, co se penězi může koupit a ocenit. Neboť tak psáno je u Ezechiele 18, 17: „Lichvy a úroku nebude brát.” A u svatého Lukáše Pán praví 6,35: „Půjčujte‚ ničeho nečekejte zpět.“ Vždy i u pohanů platilo to za zločin převelmi těžký a ohavný. Odtud ona průpověd pochází Ambr. de Tob. cap. 14: „Co je lichvařit? Co je člověka zavraždit?“ Neboť kdo lichvu činí, totéž dvakrát prodávají, anebo prodávají něco, co není.

Otázka 12: Loupež páchají prodejní soudcové a ti, kdo věřitele podvádějí. Loupeže se dopouštějí podplacení soudcové, kteří mají soudy prodejné, a penězi nebo dary podmazáni nejspravedlivější pře prostých a chudých převracejí. Pro tento loupeže zločin budou odsouzeni též věřitelů podvodníci a dluhu upíratelé a ti, kteří přijali jistou lhůtu k placení, na svou nebo jiného víru zboží kupují, ale v slovu nestojí. A provinění těchto je tím těžší, poněvadž kupci za příčinou utrpěného podvodu a ošizení všecko dráže prodávají ku veliké škodě obce. O takových patrně platí onen výrok Davidův žalm 36,21: „Vypůjčovat si bude hříšník a nezaplatí.”

Otázka 13: Boháči, kteří přijímáním zástav nuzné utiskují, mezi lupiče se počítají. A co řekneme o těch boháčích, kteří od lidí, kteří platit nemohou, toho, co půjčili, nemilosrdně dobývají, a v zástavu také proti Božímu zákazu berou to, co k zachování těla je nevyhnutelně třeba. Praví Pán Bůh Exod. 22,26: „Jestliže v zástavu od bližního svého vezmeš roucho, před západem slunce zase mu je navrátíš, neboť ten samý je oděv těla jeho, kterým se přikrývá, aniž má jiného, v němž by spal. Bude-li volat ke mně, vyslyším ho, neboť milosrdný jsem.” Takovou tvrdost při dobývání dluhu právem nazveme dráčství ano i loupež.

Otázka 14: Kdo v čas nouze obilí zdražují, jsou lupiči. V počtu těch, jež svatí Otcové lupiči zvou, jsou též ti, kteří v čas nedostatku obilí zadržují, a tak činí, že jejich vinou trh obilní je dražší a lidem obtížnější. To pak i o všech jiných věcech platí k výživě a životu potřebných. Na takové vztahuje se ona kletba Šalomounova Přísl. 11, 36: „Kdo skrývá obilí, zlořečen bude od lidí.” Takové pro jejich bezbožnost napomene, potom přísněji bude kárat duchovní pastýř a obšírně vyloží tresty na ty hříchy uchystané. Tolik o tom, co se zapovídá. Nyní přicházíme k tomu, co se velí. Tu první místo má dostiučinění čili náhrada, neboť August, ep. 153, 6 „hřích se neodpustí, jestliže se nenahradí věc odcizená.”

Otázka 15: O kom musí se soudit, že k náhradě je zavázán? Ale poněvadž nejenom ten, kdo krádež spáchal, povinen je nahradit tomu, jehož okradl, nýbrž mimo to všichni, kdo v krádeži účastenství měli, tímto náhrady zákonem jsou vázáni. Přísluší vysvětlit, kdo jsou ti‚ kteří nemohou ujít této nutnosti dostiučinění čili náhrady. Je pak více takových lidí tříd. Nejprve ti, kteří krást poroučejí. Tito jsou nejenom sami krádeže účastníci a původcové, nýbrž v počtu zlodějů nejhanebnější. Druhá třída, vůlí prvním rovná, mocí slabší, ale na témž zlodějů stupni stojící, je těch, kteří nemohouce poručit, jsou rádcové a pobízejí ke krádežím. Třetí třída je těch, kteří zlodějům přisvědčují. Čtvrtá třída je těch, kteří jsou účastníci krádeží, z nich také zisk berou, může-li se ziskem nazývat to, co je uvrhne do muk věčných. Jestliže nezmoudřejí o těchto mluví David žalm 49,48: “Když jsi viděl zloděje, běžel jsi s ním.” Pátý druh zlodějů jsou ti, kteří mohli krádežím zabránit, nejenom že jim ne­odpírají a nepřekážejí, nýbrž k nim své svolení dávají a je dopouštějí. Šestá třída je těch, kteří s jistotou vědouce, že se krádež stala a kde se stala, věci neoznámí, ale se staví, jakoby o ní nevěděli. Poslední třída pak obsahuje všecky pomocníky, hlídače, ochránce krádeží, a ty, kteří jim útočiště poskytují a obydlí. Tito všichni povinni jsou
náhradu učinit těm, kterým něco je odcizeno. K této nevyhnutelné povinnosti mají se přísně povzbuzovat. Ani tohoto zločinu docela prosti nejsou ti, kdo krádež schvalují a vynášejí. Tuto vinu také mají synové a ženy, kteří otcům a mužům tajně odnímají peníze.

Od 1. října 2020 je zvýšen v ČR limit pro trestní stíhání za krádež a jiné trestné činy z částky 5.000,- Kč na 10.000,- Kč. Přes toto opatření vedoucí k statistickému poklesu trestných činů bylo následně v roce 2022 v Česku registrováno celkem 182 tis. trestných činů, téměř o pětinu více než v předchozím roce. Trestné činy proti majetku tvořili 55 % veškeré registrované kriminality a zaznamenaly nejvyšší meziroční nárůst, a to o téměř 30 %.
Je známa pravda: “Kdo lže, ten i krade.” Nutně platí, že pravda a láska nevítězí nad lží a nenávistí. Mravní úpadek se dá napravit učením katechismu. V měsíci říjnu Církev vybízí více k modlitbě svatého růžence jako prostředku nápravy.