Neděle XIX. po Duchu Svatém s evangeliem Mat. 22,1-14 o králi, co vystrojil svému synovi svatbu, na kterou hosté nechtěli přijít. K tomu tridentský katechismus o muži a ženě v manželství vstupující:
II,8 otázka 13: V jakém úmyslu muž a žena mají ve sňatek vcházet? Ale z jakých příčin muž a žena v manželství vstupovat mají, ať je vyloženo. První je sama ta rozličného pohlaví pudem přirozeným daná touha po společenství, spojená s nadějí společné pomoci, aby jeden druhého silou podporován, mohl lehčeji snášet protivenství tohoto života a slabosti starého věku přetrvat. Druhá příčina je žádost rozplozování, ne tak proto, aby byli dědici statků a bohatství, jako aby se vychovali vyznavači pravé víry a náboženství. Tato věc nejvíce svatým patriarchům ležela na srdci, když si ženy brali. To z písem svatých zřejmě vysvítá. Proto, když poučoval anděl Tobiáše, jak by mohl odolat moci zlého ducha, praví Tob, 6. 16, 17, 22: „Povím tobě‚ kteří jsou ti, nad nimiž ďábel má moc. Ti zajisté, kteří v manželství tak vcházejí, že Boha od sebe i od své mysli odlučují a své chlípnosti tak hovějí, jako kůň a mezek, v nichž není rozumu. Nad takovými má ďábel moc.“ A potom dokládá: „Vezmeš pannu s bázní Boží a milostí, synů více než chlípností veden, abys v semeni Abrahamově požehnání v synech došel.” A toto byla také jediná příčina, proč Bůh na počátku manželství ustanovil. Odtud pochází, že je to zločin nejhroznější, když manželé jistými léky bud početí zmařují aneb plod vypuzují. To za bezbožný úklad vražednický považovat se musí.

Otázka 14: Proč po hříchu bylo ustanoveno manželství? Třetí příčina, která po pádu prvních rodičů přibyla k ostatním, když totiž člověk pozbyl spravedlnosti, v níž byl stvořen a jeho žádostivost se pravému rozumu počala vzpírat, je ta, aby, kdo je si vědom křehkosti své a boje s tělem svým nechce snášet, měl v manželství prostředek, uvarovat se hříchu chlípnosti. O tom píše Apoštol 1 Kor. 7,2: „Pro uvarování se smilství měj každý svou manželku a každá měj svého muže!“ A brzy na to, když řekl, že někdy mají se zdržet obcování manželského, aby se věnovali modlitbě, připojuje: „A pak zase se k témuž navraťte, aby vás nepokoušel satan pro nezdrželivost vaši.” To jsou příčiny, z nichž některou má sobě každý za úděl zvolit, kdo chce svatě a zbožně vstoupit v sňatek manželský, jak se to sluší synům svatých. A když k těmto důvodům přibudou ještě jiné, jimiž lidé při uzavírání sňatku vedeni bývají, a pro něž hledají ženu, které před druhou dávají přednost, jako přání zanechat po sobě dědice nebo bohatství, krása, vznešenost rodu, podobnost mravů, tak takových důvodů nemůže se zajisté zakazovat, poněvadž nejsou na odpor svátosti sňatku manželského. Neboť ani v písmě svatém nehaní se Jakub praotec, že Rácheli, jejíž krásou byl zaujat, před Leou přednost dával. Toto budiž učeno o manželství, pokud je spojení přirozené.

Otázka 15: Proč Kristus manželství povznesl důstojností svátosti?
I. Pokud jde o svátost, bude zapotřebí vyložit, že je povaha jeho mnohem vznešenější a k daleko vyššímu cíli míří. Jako manželství přirozeným spojením na počátku založeno k rozplozování pokolení lidského, tak je mu potom udělena důstojnost svátosti, aby se rozplozoval a vychovával lid k úctě a službě pravého Boha a Spasitele našeho Krista.
II. Neboť chtěl Kristus Pán nejužší toto spojení, v které on vstoupil s Církví a své nekonečné lásky nějaké znamení a podobenství dát. Toto převznešené tajemství nám především vysvětlil muže a ženy svatým sňatkem. A že se toto velmi přiměřeně stalo, poznat lze z toho, že ze všech svazků pozemských žádné lidi mezi sebou více neváže, jako sňatek manželský. Muž a žena největší k sobě poutáni jsou láskou a náklonností a odtud pochází, že nám písmo svaté Božské Krista a Církve spojení často před oči staví v podobenství svazku manželského.

Otázka 16: Jak je manželství pravou zákona Kristova svátostí. To, že manželství je svátost, Církev svědectvím apoštolů utvrzená, vždycky věřila a za jisté a dokázané měla. Píše se k Efeským 6, 28-32: „Muži mají milovat manželky své, jako svá těla. Kdo miluje manželku svou‚ sebe samého miluje. Žádný zajisté nikdy těla svého nemá v nenávisti, ale krmí a chová je, jako Kristus Církev. Jsme údové těla jeho, z masa jeho a z kostí jeho. Proto opustí člověk otce i matku svou a přidrží se manželky své, a budou dva v jednom těle. Tajemství toto (sacramentum) veliké je, ale já pravím v Kristu a v Církvi.“ Slova: „Tajemství toto veliké je” vztahovat náleží na manželství. Nemůže být nikým zpochybněno, poněvadž spojením muže a ženy ustanovitelem je Bůh a je svatým znamením nejsvětějšího svazku, kterým Kristus ve spojení je s Církví.

Otázka 17: Jak ze slov svatého Pavla lze dokázat, že manželství je svátost? To, že toto je pravý a vlastní smysl dokazují svatí Otcové, kteří toto místo vykládali a to i svatý sněm Tridentský Sess. 24. de Matr, na zač. a can. 1 vysvětlil. Je patrné, že muže s Kristem, ženu s Církví Apoštol porovnává. Muž, Efes. 6,23-25, je hlava ženy, jako je Kristus hlava Církve a za tou příčinou má muž milovat ženu a naopak žena má milovat a poddána být muži, neboť Kristus miloval Církev a dal sebe samého za ni.” A zase, jak učí Apoštol, Církev poddána je Kristu. Ale že se také milost v této svátosti naznačuje i uděluje a v čem nejvíce podstata svátosti záleží, dosvěčují tato svatého sněmu slova: „Milost pak, která přirozenou lásku zdokonaluje a nerozlučnou sjednocenost utvrzuje a manžely posvěcuje, sám Kristus, posvátných svátostí ustanovitel a dokonavatel, svým utrpením nám zasloužil. Budiž tedy vyučováno, že milost této svátosti působí, aby muž a žena, páskou lásky spojeni, jeden v blahu druhého nalézal svého uspokojení a cizích a nedovolených milování a souložení nevyhledával. Tak aby bylo Žid. 13,4 „manželství ve všem poctivé a lože neposkvrněné.”

Otázka 18: Jak velice manželství podle evangelia se liší od manželství zákona přirozeného a Mojžíšova? Ale jak mnoho svátost manželství předčí sňatky manželské, v které se vcházelo před zákonem anebo po něm, odtud lze poznat, že, ačkoliv pohané tušili, jakoby Božského něco obsahovalo manželství a za tou příčinou se domnívali, že divoké souložení je proti zákonu přirozenému a smilství, cizoložství a jiné vilnosti projevy trestuhodné, přece však jejich sňatky naprosto žádné moci svátostné v sobě neměly. U židů daleko svědomitěji zachovávat v obyčeji mívali zákony manželské, a proto není pochyb, že jejich sňatky větší svatost do sebe měly. Neboť když obdrželi zaslíbení, že jednou Genes. 22, 18 v semeni Abrahamově požehnáni budou všickni národy, proto právem zdálo se to u nich povinnosti veliké lásky, plodit syny a rozmnožovat potomstvo lidu vyvoleného, z něhož co do přirozenosti lidské původ mít měl Kristus Pán, Spasitel náš. Ale i tyto sňatky byly bez pravé povahy svátosti.

Otázka 19: Manželství v zákoně přirozeném po hříchu ani v zákoně Mojžíšově nezachovalo původní důstojnost, již mělo od Boha.
I. Hledíme-li na zákon přirozený po hříchu anebo na zákon Mojžíšův snadno poznáme, jak manželství vypadlo z důstojnosti a počestnosti prvního svého počátku. Neboť dokud vládl zákon přirozený, víme o mnohých ze starých Otců, že měli více žen. Potom pak v zákoně Mojžíšově bylo dovoleno, byla-li k tomu příčina, dáti lístek zapuzení Deut. 24, 1, a tak rozloučit manželství. Obojí toto zákonem evangelia Mat. 19. 9 je zrušeno a manželství v prvotní stav opět uvedeno.
II. Mnohoženství odporuje přirozenosti sňatku manželského (ačkoliv někteří ti z dávných Otců nesmí se odsuzovat, že ne bez dopuštění Božího více žen pojali), to Kristus Pán potvrdil slovy Mat 19,5: „Proto opustí člověk otce a matku, a přidrží se ženy, a budou dva v těle jednom.“ A pak dokládá: „Proto již nejsou dva, ale jedno tělo.“
III. Těmito slovy zřetelně řekl, že manželství tak je ustanoveno od Boha, aby se omezovalo spojením jen dvou a ne více osob. Tomu i na jiném místě zcela zřejmě učí Mark. 10, 11: „Kdokoli propustil manželku svou a jinou by pojal, cizoložství se s ní dopouští. A jestliže by žena propustila muže svého a za jiného se vdala, cizoloží.“ Neboť kdyby mohl muž mít více žen, žádná naprosto neviděla by se příčina, proč by se mnohem více musil z cizoložství vinit ten, kdo by mimo ženu, kterou doma má, ještě jinou pojal, než ten, kdo první propustil a s jinou se oddává.
IV. A za touto příčinou se, jak víme stává, že nevěřící když dle zákona a obyčeje národa svého více manželek pojal, obrátí-li se k pravému náboženství, velí mu Církev všecky ostatní opustit, a jenom první mít za pravou a řádnou manželku.

Otázka 20: Svazek manželský rozvedením nemůže býti roztržen.
I. Krista Pána výrokem jasně se dokazuje, že svazek manželství žádným rozvedením zrušen být nemůže. Neboť kdyby žena po svém zapuzení svého k muži úvazku zproštěna byla, mohla by pak bez hříchu cizoložství vdát se za jiného muže. Avšak Pán zřejmě prohlašuje Luk. 16, 18: „Každý, kdo by propustil manželku svou a jinou by pojal cizoloží.“ Z toho je patrné, že svazek manželský žádným jiným způsobem nepřestává, než smrtí. To potvrzuje též Apoštol 1 Kor. 7,39: „Žena vázána je zákonem, dokud muž její živ je. Pokud umřel muž její, svobodná je, nechť se vdá za koho chce, toliko v Pánu” a jinde píše: „Těm, kteří jsou v manželství, přikazuji ne já, ale Pán, aby žena od muže neodcházela. Pokud by odešla, ať zůstane nevdaná‚ anebo ať se zase smíří s mužem svým,
II. Této však volby, aby totiž buď nevdaná zůstala, anebo s mužem svým se smířila, ponechává Apoštol jen takové ženě, která muže opustila pro zákonitou příčinu. Nedovoluje Církev svatá muži a ženě, aby jeden od druhého odcházel, leč z nejvážnějších příčin.

Otázka 21: Jak je to užitečné, že se manželství nikterak nesmí rozloučit? Ale aby se někomu příliš tvrdým nezdál být zákon manželství, protože žádným způsobem nikdy nemůže rozloučen být, budiž poukázáno na užitky, které s ním spojeny jsou. Nejprve zajisté mají lidé z toho poznat, že při uzavírání manželství více na ctnost a podobnost mravů přísluší hledět, než na bohatství a krásu. A že toto celé společnosti lidské přemnoho prospívá, nikdo nemůže brát v pochybnost. Mimo to kdyby rozvedením manželství úplně se rozlučovalo, sotva by kdy scházelo lidem příčin k nesvárům, které by se jim naskytly od starého nepřítele pokoje a cudnosti. Nyní však, když věřící u sebe rozváží, že, byť i od společného stolu a obcováni manželského rozděleni byli, přece však svazkem manželským vázáni zůstávají, a že jim všecka naděje odňata je jinou manželku mít, tím se stane, že si zvyknou v hněvu a různicích být zdrželivější. A když přece jsou roz­vedení a stane se, že nemohou na dlouho snést touhu po manželu, tu snadno, pomocí přátel smířeni, opět se navrátí k společnému životu.

Otázka 22: Kdo lístkem zapuzení od sebe odděleni jsou, ti mohou se opět sejít. Ale na tomto místě nesmějí duchovní pastýři opomenout spasitelného napomenutí svatého Augustina, který, aby ukázal věřícím, že se nemají mnoho zdráhat, aby se s manželkami, jež pro cizoložství propustili, opět smířili a je přijali, kdyby provinění svého litovaly, takto praví de adult. II, 6 a 9: „Proč muž věřící nepřijal by ženy‚ kterou přijímá Církev? Anebo proč by žena neodpustila muži cizoložníku, ale kajícímu‚ jemuž i Kristus odpustil.” Neboť když písmo „bláznem a bezbožným“ nazývá toho „kdo chová cizoložnici” Přísl. 18, 22,” tak je řeč o takové, která, když se prohřešila, toho nelituje a od počaté ohavnosti nechce upustit. Z toho všeho tedy je patrno, že sňatky věřících dokonalostí a vznešeností daleko předčí manželství pohanů i židů.

Shodně s tridentskkým katechismem II. Vatikánský koncil učí v konstituci Gaudium et spes 47: “Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství. Křesťané spolu se všemi, kteří si váží tohoto společenství, upřímně vítají různé formy pomoci, kterými se dnes podporuje a v životě pěstuje toto společenství lásky a jimiž se pomáhá manželům a rodičům v jejich vznešeném úkolu. Doufají, že to přinese ještě lepší výsledky, a snaží se k tomu přispět. Důstojnost této instituce však není všude stejně zřejmá, protože ji zatemňuje mnohoženství, nákaza rozvodovosti, takzvaná volná láska a jiné deformace. Dále se manželská láska často znesvěcuje sobectvím, rozkošnictvím a nedovolenými zásahy proti plození.”

Závazným biblickým a tradičním vzorem nauky o manželství a rodině byla, je a zůstane Rodina Nazaretská. Na tuto rodinu se obracíme Ježíši, Maria, Josefe zachraňte duše, aby nežili v bludech a hříších o manželském a rodinném životě skrze nebiblické a netradiční pojetí manželství a rodiny!

Pius XII. v encyklixe Ingruentium malorum (Tváří v tvář blížícím se zlům) 15.9. 1951: ”12. Ale především v lůně rodiny si přejeme, aby byl zvyk svatého růžence všude přijat, nábožensky zachován a stále intenzivněji praktikován. Marně se hledá lék na kolísavý osud občanského života, pokud rodina, princip a základ lidského společenství, není utvářena podle vzoru evangelia.”