Lumen in coelo - Světlo na nebesích je papežské heslo Lva XIII. Lidé, co mají raději tmu než světlo (viz Jan 3,19) nemohou Lva XIII. ocenit. Aby bylo více Kristova světla píše 22. listopadu 1902 Lev XIII. encykliku Quae ad Nos Kardinálu Skrbenskému, arcibiskupovi pražskému, a ostatním arcibiskupům a biskupům Čech a Moravy. V úvodu a konci máme:
“Zprávy, které k nám denně přicházejí o stavu vašich diecézí a o odchodu velkého počtu lidí z obřadů a praktik katolicismu, Nám způsobují velký zármutek a smutek…Kromě toho si nepřejeme nechat si ujít tuto příležitost, aniž bychom vám znovu co nejusilovněji nedoporučili, abyste se postarali o úplné vykořenění fanatického zanícení, které způsobuje, že svaté duchovenstvo mezi vámi je rozpolceno; rozděluje to a vyčerpává síly těch, jejichž jednota je nyní velmi potřebná, zvláště pro obranu víry. Kéž vás v těchto úkolech provází pomoc Boží milosti. Na znamení Naší lásky přijměte apoštolské požehnání, které nejláskyplněji v Pánu udělujeme vám a vašemu stádu.”

Lev XIII. napsal 12 encyklik o svatém růženci jako prostředku nápravy špatného a cestě k dobrému křesťanskému životu. Nezmiňuje v žádné Lurdy. Podobně Pius XI. a XII. ve svých encyklikách nepřipomínají církevně uznaná místa mariánských zjevení zjevení vybízejících k modlitbě růžence Lurdy a Fatimu. K šíření svatého růžence není rozumné připomínat církevně schválené Fatimu a Lurdy více než papežské encykliky. Tím méně je správné šířit růženec skrze zjevení neschválená.

Lev XIII., Supremi apostolatus officio 1. září 1883: “2. Vždy bylo zvykem katolíků v nebezpečí a v těžkých dobách utíkat se k Marii a hledat pokoj v její mateřské dobrotě. Ukazuje se, že katolická církev vždy a spravedlivě vkládala veškerou svou naději a důvěru v Matku Boží. A skutečně Neposkvrněná Panna, vyvolená, aby byla Matkou Boží, a tím s Ním spojena v díle spásy člověka, má u svého Syna větší přízeň a moc, než jaké kdy získal nebo kdy mohl získat kterýkoli člověk nebo andělský tvor. A protože je jejím největším potěšením poskytovat svou pomoc a útěchu těm, kdo ji hledají, nelze pochybovat o tom, že by se rozhodla a dokonce se starala o to, aby přijala záměry všeobecné církve.
3. Tato oddanost, tak velká a tak jistá, ke vznešené Královně nebes, nikdy nezářila tak oslnivě, jako když se zdálo, že bojujícíí Boží církev je ohrožena násilím hereze šířené v cizině nebo neúnosnou morálkou, zkažeností nebo útoky mocných nepřátel. Starověké i moderní dějiny a posvátné spisy církve svědčí o veřejných i soukromých prosbách adresovaných Matce Boží a o pomoci, kterou na oplátku poskytla a o pokoji a míru, který získala od Boha. Odtud její proslulé tituly pomocnice, utěšitelky, mocné vládkyně, vítězky a dárce míru. A mezi nimi je zvláště třeba připomínat známý titul odvozený od růžence, kterým byly slavnostně zachovány základní výhody, které získala pro celé křesťanstvo. Není mezi vámi nikdo, ctihodní bratři, kdo by si nepamatoval, jak velké potíže a žal trpěla svatá Boží církev od albigenských heretiků, kteří vzešli ze sekty dřívějších manichejců. Ti zaplnili jih Francie a další části latinského světa se svými zhoubnými omyly a všude nesli hrůzu ze svých paží a široko daleko se snažili vládnout zabíjením a zmarem. Náš milosrdný Bůh, jak víte, postavil proti těmto nejstrašnějším nepřátelům nejsvětějšího muže, slavného otce a zakladatele dominikánského řádu. Velký v bezúhonnosti své nauky, ve svém příkladu ctnosti a ve své apoštolské práci neohroženě útočil na nepřátele katolické církve, nikoli silou zbraní, ale zcela důvěřoval té pobožnosti, kterou jako první zavedl pod jménem svatého růžence. On a jeho žáci ji šířily po celé délce a šířce země. Ve skutečnosti, veden božskou inspirací a milostí, předvídal, že tato oddanost, jako nejmocnější válečná zbraň, bude prostředkem, jak zahnat nepřítele na útěk a zmást jeho troufalost a šílenou bezbožnost. Takový byl skutečně její výsledek. Díky této nové metodě modlitby – když byla přijata a řádně prováděna, jak ji ustanovil Svatý otec sv. Dominik, se začala vracet zbožnost. Víra, jednota, plány a prostředky heretiků se rozpadaly na kusy. Mnoho bludařů se také vrátilo na cestu spásy a hněv bezbožných byl zadržen pažemi těch katolíků, kteří se rozhodli odrazit jejich násilí.
4. Účinnost a síla této oddanosti se také podivuhodně projevila v šestnáctém století, kdy obrovské síly Turků hrozily uvalit na téměř celou Evropu jho pověr a barbarství. Tehdy nejvyšší pontifik, sv. Pius V., pro probuzení nálady společné obrany všech křesťanských knížat, usiloval především s největší horlivostí získat pro křesťanstvo přízeň nejmocnější Matky Boží. Vznešený příklad nabídnutý nebi a zemi v oněch dobách kolem něj shromáždil všechny mysli a srdce té doby. A tak Kristovi věrní válečníci, připravení obětovat svůj život a krev za záchranu své víry a své země, neohroženě postupovali vstříc svému nepříteli poblíž Korintského zálivu, zatímco ti, kteří se nemohli zúčastnit, vytvořili zbožnou skupinu prosebníků, kteří Marii vzývali a jednotně ji znovu a znovu zdravili slovy růžence a úpěnlivě ji prosili, aby dopřála vítězství jejich společníkům zapojeným do bitvy. Naše Svrchovaná Paní jim pomoc poskytla. V námořní bitvě u Echinádských ostrovů dosáhlo křesťanské loďstvo velkolepého vítězství bez velkých ztrát, v němž byli nepřátelé poraženi s velkými ztrátami. A právě k uchování památky na toto velké dobrodiní, které bylo takto uděleno, si tentýž nejsvětější papež přál, aby svátek ke cti Panny Marie Vítězné oslavil výročí tak památného zápasu, svátku, který Řehoř XIII. učinil zasvěceným pod názvem „Svatý růženec“. Podobně významné úspěchy byly v minulém století dosaženy nad Turky v Temešváru v Panonii a na Korfu, V obou případech se tato shodovala se svátky Panny Marie a se závěrem veřejných pobožností růžence. A to vedlo našeho předchůdce Klementa XI. ve své vděčnosti k rozhodnutí, že Blahoslavená Matka Boží má být každým rokem zvláště uctívána v růženci celou církví.
5. Protože je tedy jasně patrné, že tato forma modlitby je zvláště milá Blahoslavené Panně a že je zvláště vhodná jako prostředek obrany pro církev a všechny křesťany, není nijak divné, že několik dalších Našich předchůdců si dali za cíl upřednostňovat a zvyšovat jeho šíření svými vysokými doporučeními. Tak Urban IV svědčil, že „každý den růženec získával čerstvé dobrodiní pro křesťanství“. Sixtus IV. prohlásil, že tento způsob modlitby „přispívá ke cti Boha a Nejsvětější Panny a je vhodný k odvrácení hrozících nebezpečí“. Lev X., že “byl ustanoven, aby se postavilo hráz zhoubným bludařům a bludům.” Julius III. jej nazval „slávou Církve“. Stejně tak i sv. Pius V., že „s rozšířením této pobožnosti začaly být meditace věřících rozněcovány, jejich modlitby vroucnější a stali se náhle jinými lidmi. Temnota hereze se rozplynula a světlo katolické víry opět zazářilo.” Nakonec Řehoř XIII. prohlásil, že „růženec byl ustanoven svatým Dominikem, aby uklidnil Boží hněv a vyprosil přímluvu Blahoslavené Panny Marie“.
6. Pohnuti těmito myšlenkami a příklady našich předchůdců jsme z podobných důvodů považovali za nejvhodnější zavést jeho slavnostní modlení a snažit se přijmout modlitby adresované Nejsvětější Panně v modlitbě růžence, a tak získat od jejího syna Ježíše Krista podobnou pomoc proti současným nebezpečím. Máte před očima, ctihodní bratři, zkoušky, kterým je Církev denně vystavována. Křesťanská zbožnost, veřejná morálka, ba dokonce víra samotná, nejvyšší dobro a počátek všech ostatních ctností, to vše je denně ohrožováno těmi největšími nebezpečími.
7. Nejste pouhými diváky obtížnosti situace, ale vaše dobročinnost, stejně jako ta naše, je silně zraněna, neboť je to jeden z nejbolestnějších pohledů vidět tolik duší, vykoupených Kristovou krví, vytržených ze spasení vírem věku omylů a sražených do propasti věčné smrti. Naše potřeba Boží pomoci je dnes stejně velká, jako když velký Dominik zavedl užívání Mariina růžence jako balzámu na rány svých současníků.”

Superiore anno 30. srpna 1884: “Pro nás, zatížené břemenem takových a tak velkých zkoušek a zla, vyznáváme, že pohled na takovou intenzitu otevřené zbožnosti a víry byl velkou útěchou. Dokonce nám dodává novou odvahu čelit, je-li to Boží vůle, ještě větším zkouškám. Vskutku, z ducha modlitby, který je vylit na dům Davidův a obyvatele Jeruzaléma, máme pevnou naději, že se Bůh nakonec nechá dojmout a slituje se nad stavem své Církve a vyslyší modlitby přicházející k Němu skrze ni, kterou si vyvolil, aby byla udělovatelkou všech nebeských milostí.”

Quod auctoritate 22.12. 1885: “To, co jsme my, apoštolskou autoritou, více než jednou nařídili, aby byl v celém křesťanském světě zachováván mimořádný jubilejní rok a aby byly otevřeny poklady nebeských darů, jejichž rozdělování je v naší moci věřícím, které jsme se s přízní Boží rozhodli pro následující rok. Výhody tohoto kroku neuniknou vám, ctihodní bratři, kteří jste tak obeznámeni s duchem doby a náladou doby, ale nyní existuje zvláštní důvod, kvůli kterému se naše rozhodnutí zdá být více než obvykle příhodné. Vzhledem k tomu, že jsme v naší nedávné encyklice poukázali na to, jak důležité je, aby se státy co nejvíce přizpůsobily pravdě a křesťanskému ideálu, snadno pochopíme, jak vhodné je, abychom nyní vynaložili veškeré úsilí vzbudit muže nebo je přivést zpět k praktikování křesťanských ctností. Neboť stát je tím, čím jej tvoří životy lidí. A stejně jako dokonalost lodi nebo domu závisí na dobré kvalitě a správném seřízení jejich součástí, tak pokud jednotliví občané nevedou dobrý život, stát se nemůže držet na cestě ctnosti a bez ztráty. Civilní vláda a věci, které tvoří veřejný život země, vznikají a zanikají jednáním lidí. A mužům se téměř vždy podaří vtisknout obraz svých názorů a svého života do svých veřejných institucí. Aby se tedy Naše učení vnořilo do myslí lidí a co je skvělé, skutečně řídilo jejich každodenní život, je třeba se pokusit přimět je, aby mysleli a jednali jako křesťané, a to nejen na veřejnosti, ale i v soukromí.
2. A v této věci je úsilí o to potřebnější, protože nebezpečí je všude plno. Velké ctnosti našich předků do značné míry zmizely. Nejnásilnější vášně si vyžádaly volnější požitek. Názorové šílenství, které nezná zábrany, nebo alespoň žádné účinné zábrany, se každým dnem rozšiřuje. Z těch, jejichž zásady jsou zdravé, je mnoho těch, kteří se kvůli nemístné bázlivosti bojí a nemají odvahu ani směle vyslovit své názory, tím méně je převést do činů. Všude ty nejhorší příklady ovlivňují veřejnou morálku. Zlé společnosti, které jsme my sami již dříve odsuzovali, zkušení ve všech zlých uměních, se ze všech sil snaží lidi svést na scestí, a pokud je to možné, odvést je od Boha, jejich povinnosti a křesťanství.”

Vi è ben noto 20.9. 1887: “Víte, jak klademe do současných nebezpečí naši důvěru ve Slavnou Pannu svatého Růžence, pro bezpečnost a prospěch křesťanstva a pro mír a pokoj Církve. Pamatujíce si, že ve chvílích velkých zkoušek se pastýři a lidé vždy s plnou důvěrou uchýlili k vznešené Matce Boží, v jejíchž rukou jsou všechny milosti, a je také jisté, že oddanost Panny Marie Růžencové je pro potřeby lidí nejvhodnější. V těchto časech jsme toužili všude oživit tuto oddanost a šířit ji široko daleko mezi věřící světa. Již mnohokrát jsme, když jsme doporučovali zbožnou praxi zasvěcování října k uctění Panny Marie, poukazovali na své důvody a naději, v níž tak činíme a na formy, které je třeba dodržovat. Celá Církev, poslušná Našim tužbám, vždy odpovídala zvláštními projevy oddanosti a nyní se připravuje věnovat Marii po celý měsíc každodenní hold oddanosti, která je jí tak drahá. V takovém zbožném soupeření Itálie nezůstala pozadu, protože oddanost Panně Marii je v této zemi hluboce a široce zakořeněna. Nepochybujeme o tom, že i letos dá Itálie slavný příklad lásky k vznešené Matce Boží a dá Nám nové důvody k útěše a naději. Nemůžeme však udělat nic jiného, než se k vám, ctihodní bratři, obrátit s několika slovy napomenutí, aby se zvláštní a obnovenou horlivostí měsíc zasvěcený Nejsvětější Panně Růžencové mohl být posvěcen v každé italské diecézi.”

Octobri mense 22. září 1891: “Naše otcovská péče nás vybízí, abychom Boha, Dárce všech dobrých darů, prosili nejen o ducha modlitby, ale také ducha svatého pokání za všechny syny církve. A zatímco činíme tuto nanejvýš upřímnou prosbu, nabádáme všechny a každého k horlivé praxi obou těchto ctností dohromady. Modlitba tak posiluje duši, posiluje ji k ušlechtilému úsilí, vede ji k božským věcem a pokání nám umožňuje překonat sami sebe, zvláště svá těla – nejzavilejší nepřátele rozumu a evangelijního zákona. A je velmi jasné, že tyto ctnosti se navzájem dobře spojují, vzájemně si pomáhají a mají stejný cíl, totiž odpoutat člověka narozeného pro nebe od pomíjivých předmětů a pozvednout ho k nebeskému vztahu s Bohem. Na druhé straně mysl vzrušená vášněmi a vyčerpaná rozkoší je necitlivá k rozkoším nebeských věcí a činí chladné a nedbalé modlitby zcela nehodné, aby je Bůh přijal. Máme před očima příklady pokání svatých mužů, jejichž modlitby a prosby byly Bohu nejmilejší a dokonce dosáhly zázraků. Řídili a vytrvale podřizovali svou mysl, srdce a vůli Bohu. S největší radostí a pokorou přijali Kristovo učení a učení Jeho Církve. Jejich jedinečnou touhou bylo pokročit ve vědě o Bohu. Ani jejich činy neměly jiný cíl než vzrůst Jeho slávy. Nejpřísněji omezovali své vášně, zacházeli se svým tělem hrubě a drsně, zdržovali se i dovolených rozkoší z lásky ke ctnosti. A proto zaslouženě mohli říci s apoštolem Pavlem, že naše vlast je v nebi.
Odtud mocná účinnost jejich modliteb při usmiřování a prosbě k Božímu Majestátu. Je jasné, že ne každý je povinen nebo schopen těchto výšin dosáhnout; nicméně každý by měl napravit svůj život a morálku v jeho vlastní míře k uspokojení Boží spravedlnosti, neboť odměna za ctnost je zaručena těm, kdo v tomto životě snášeli dobrovolné utrpení. Navíc, když jsou v mystickém těle Kristově, kterým je církev, všechny údy sjednoceny a vzkvétají, má to podle svatého Pavla za následek, že radost nebo bolest jednoho údu sdílejí všichni ostatní, takže pokud jeden z bratří v Kristu trpí na mysli nebo na těle, ostatní mu přicházejí na pomoc a pomáhají mu, pokud na nich záleží. Členové jsou k sobě navzájem starostliví, a pokud jeden člen trpí, trpí všichni členové v soucitu, a pokud se jeden člen raduje, radují se i všichni ostatní. Ale vy jste tělo Kristovo, údy jednoho těla.
Ale v tomto znázornění lásky, podle příkladu Krista, který v nezměrné své lásce vydal svůj život, aby nás vykoupil z hříchu a zaplatil na sobě tresty, které měli trpět druzí. Je velké pouto dokonalosti, kterou jsou věřící úzce spojeni s nebeskými občany a s Bohem. Především skutky svatého pokání jsou tak četné a rozmanité a mají široký rozsahu. Každý je může často vykonávat s veselou a připravenou vůlí bez vážného nebo bolestivého úsilí.”

Magnae Dei Matris 8. září 1892 čl.18: “Nebude to pak přehnané říci, že v těch místech, rodinách a národech, kde si Růženec Panny Marie uchová svoji starobylou úctu, ztráty víry skrze nevědomost a zhoubné omyly se není třeba obávat.”

Laetitiae sanctae 8. září 1893: “3. Jsme totiž přesvědčeni, že růženec, je-li používán zbožně, prospěje nejen jednotlivci, ale i celé společnosti. Je nespravedlnost, když se popírá, že při plnění povinností Nejvyššího apoštolátu jsme se snažili – jak Bůh pomáhá abychom vždy budeme pracovat – podporovat občanskou prosperitu lidstva. Opakovaně jsme napomínali ty, kteří jsou obdařeni vládní mocí, aby nevytvářeli ani neprováděli zákony jinak, než v souladu se spravedlností Božské mysli. Na druhé straně jsme neustále prosili občany, kteří se vyznačovali géniem, průmyslem, rodinou nebo bohatstvím, aby se spojili ve společné radě a jednání, aby chránili a podporovali vše, co by směřovalo k síle a blahu komunity. Za současného stavu věcí působí příliš mnoho příčin, které uvolňují pouta veřejného pořádku a odvádějí lidi od zdravých zásad života a chování.
4. Zdá se nám, že hlavní místo při uskutečňování tohoto degradačního pohybu společnosti mají tři vlivy. Jsou to za prvé nechuť k jednoduchému a pracnému životu; za druhé, odpor k utrpení jakéhokoli druhu; za třetí, zapomnění budoucího života.
Tyto úvahy vysvětlí to, co jsme již uvedli o plodných výhodách, které lze získat z používání růžence, a o léčivé síle, kterou tato zbožnost má na zla věku a smrtelné vředy společnosti. Tyto výhody, jak si snadno představíme, budou zajištěny ve vyšší a plnější míře těmi, kdo se sdružují v posvátném bratrstvu růžence, a které tak více než ostatní spojuje zvláštní a bratrské pouto oddanosti Nejsvětější Panně. V tomto bratrstvu, schváleném římskými papeži a obdařeném jimi o odpustky a výsady, mají vlastní vládu a váhu, pořádají svá setkání ve stanovených časech a mají dostatek prostředků k vedení svatého života a k práci pro lidské dobro komunity. Jsou to, abych tak řekl, prapory, které bojují v Kristově bitvě, vyzbrojené Jeho posvátnými tajemstvími a pod praporem a vedením Nebeské královny. Jak věrně je její přímluva vykonávána jako odpověď na jejich modlitby, procesí a slavnosti, je zapsáno v celé zkušenosti církve ne méně než v nádheře vítězství Lepanta.
17. Je tedy žádoucí, aby obnovená horlivost byla vyvolána při zakládání, rozšiřování a řízení těchto bratrstev, a to nejen ze strany synů svatého Dominika, k nimž na základě jejich řádu část tohoto apoštolátu patří, ale všem, kdo jsou pověřeni péčí o duše, s pozorností v těch místech, kde ještě nebylo kanonicky založeno bratrstvo. Zvláště nám leží na srdci, aby ti, kdo se věnují posvátnému poli misií, ať už přinášejí evangelium barbarským národům v zahraničí, nebo ho šířili mezi křesťanskými národy doma, hleděli na toto dílo především jako na své vlastní. Pokud z toho učiní předmět svého kázání, nemůžeme pochybovat o tom, že bude velký počet Kristových věřících, kteří se ochotně přihlásí do Bratrstva a budou se vážně snažit využívat těch duchovních výhod, jichž máme a v nichž spočívá samotný význam a motiv růžence. Ostatní věřící obdrží od bratrstev příklad větší úcty k praktikování růžence a budou tak povzbuzeni, aby z něj sklízeli, jak si srdečně přejeme, hojné ovoce pro spásu duší.”

Iucunda Semper Expectatione 8.9. 1894: “Naše modlitby mohou vystoupit k Němu jako sladká vůně, chválená modlitbami Panny. A je to On, kdo ji, veskrze vlídný, zve: “Ať mi tvůj hlas zní v uších, neboť tvůj hlas je sladký.” Z tohoto důvodu opakovaně oslavujeme slavné tituly její služby Prostřednice. Zdravíme ji, která nalezla přízeň u Boha a která byla od Něho zjevně naplněna milostí, aby její nadbytek přetékal na všechny lidi. Ji, spojenou s Pánem nejdůvěrnějším ze všech spojení. Ona, která byla požehnána mezi ženami a která „jediná sňala kletbu a nesla požehnání“ (sv. Tomáš) a plod jejího lůna, ten šťastný plod, v němž jsou požehnány všechny národy země. Nakonec ji vzýváme jako Matku Boží. A jaké milosti od ní smíme slíbit sobě, hříšníkům, v životě a v agónii konce, na základě tak vznešené důstojnosti?”

Adiutricem populi 5.9. 1895: “Proto říkáme, že růženec je zdaleka nejlepší modlitba, kterou se před ní můžeme dovolávat věci našich oddělených bratří. Poskytnout příznivé slyšení náležitě patří k jejímu úřadu duchovní Matky. Maria totiž neporodila – ani nemohla – ty, kdo jsou z Krista, než v jedné a stejné víře a v jedné lásce. Neboť „Může být Kristus rozdělen?“ Všichni musí žít Kristův život v organické jednotě, aby „přinášeli ovoce Bohu“ v jednom těle. Každý z těch zástupů, které neštěstí nešťastných událostí ukradlo této jednotě, se tedy musí znovu narodit Kristu téže Matky, kterou Bůh obdařil nikdy neutuchající plodností, aby zrodila svatý lid. A tato Marie ze své strany to touží udělat. Ozdobena námi girlandami své oblíbené modlitby, získá svými prosbami hojnou pomoc od Ducha, který oživuje. Dej Bůh, aby odmítli nevyhovět planoucí touze své milosrdné Matky, ale naopak naslouchali, jako lidé dobré vůle, s náležitým ohledem na svou věčnou spásu, hlasu, jemně přesvědčivému, který volá jim: “Děti moje, z nichž znovu rodím, dokud se ve vás neutvoří Kristus.”
28. Vzhledem k tomu, jakou moc má růženec Panny Marie, několik z našich předchůdců věnovalo zvláštní péči šíření zbožnosti po zemích Východu – zejména Evžen IV. v konstituci „Advesperascente“ vydané v roce 1439 a později Inocent XII. a Klement XI. Jejich autoritou byla Řádu kazatelů udělena privilegia širokého rozsahu ve prospěch tohoto projektu. Očekávané výsledky se dostavily díky energické aktivitě bratří tohoto řádu, výsledek, o kterém svědčí mnoho jasných záznamů, ačkoliv čas a nepřízeň osudu od té doby kladly velké překážky na cestě k dalšímu pokroku. Přesto i dnes ta samá horlivost pro růžencovou pobožnost, kterou jsme citovali na začátku tohoto dopisu, stále naplňuje srdce velkého počtu lidí v těchto zemích – skutečnost, která, jak věříme, bude stejně užitečná pro uskutečnění Našich nadějí, jak tomu bylo dříve. při jejich výchově.”

Fidentem Piumque 20. září roku 1896: “Forma modlitby, o které se zmiňujeme, získala zvláštní název „Růženec“, jako by svým uspořádáním reprezentovala sladkost růží a půvab girlandy. To se nejvíce hodí pro metodu uctívání Panny, která je právem chápána jako Mystická růže ráje a která jako Královna vesmíru v ní září korunou hvězd. Takže už svým jménem se zdá, že předznamenává a je předzvěstí nebeských radostí a girland, které nabízí těm, kdo jsou jí oddáni. To je jasné, vezmeme-li v úvahu povahu růžence Panny Marie. Neexistuje žádná povinnost, ke které Kristus a Jeho apoštolové důrazněji vybízeli jak předpisem, tak příkladem, než povinnost modlitby a prosby k Všemohoucímu Bohu. Otcové a věrozvěsti v pozdějších dobách učili, že jde o tak vážnou věc, že pokud ji lidé zanedbávají, marně doufají ve věčnou spásu. Každý, kdo se modlí, nachází dveře otevřené pro prosbu, jak ze samotné podstaty modlitby, tak ze zaslíbení Kristových. A všichni víme, že modlitba má svůj hlavní účinek na dvou hlavních okolnostech: vytrvalosti a spojení mnoha lidí za jedním cílem. To první je označeno v těch Kristových pozváních tak plných dobroty: ptejte se, hledejte, klepejte (Mat. 7, 7), stejně jako laskavý otec touží vyhovět přáním svých dětí, ale také vyžaduje, aby byl neustále žádán jimi a jak by unaven jejich modlitbami připoutal jejich srdce těsněji k sobě. Druhé podmínce Náš Pán vydal svědectví více než jednou: Jestliže dva z vás shodnou se na zemi o cokoli, oč budou žádat, učiní jim to můj Otec, který je v nebesích. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich (Mat. 18, 20). Odtud pochází ono Tertullianovo: Shromážděme se do shromáždění, abychom mohli, jak má být, vytvořit skupinu a prosit Boha (Apologet. c. xxxix). Takové úsilí je Bohu milé a památná jsou slova Akvinského: Není možné, aby modlitby mnoha nebyly vyslyšeny, je-li jedna modlitba vytvořena jakoby z mnoha proseb. (V Evang. Matt. c. 17). Obě tyto vlastnosti jsou v růženci nápadné. Neboť, abychom byli struční, opakováním stejných modliteb usilovně prosíme našeho Nebeského Otce o Království Jeho milosti a slávy. Znovu a znovu prosíme Panenskou Matku, aby nám hříšníkům pomáhala svými modlitbami, a to jak během celého našeho života, tak zvláště v té poslední chvíli, která je odrazovým můstkem do věčnosti. Také růžencová formule je skvěle přizpůsobena společné modlitbě, takže ne nadarmo byla nazvána „Mariánský žaltář“. A ten starý zvyk našich předků by měl být zachován nebo obnoven, podle něhož křesťanské rodiny, ať už ve městě nebo na venkově, dle náboženského zvyku na sklonku dne, když jejich práce končila, shromažďovat se před naší Paní a střídavě recitovat růženec. Potěšena touto věrnou a jednomyslnou poctou, byla jim stále nablízku jako milující matka obklopená svými dětmi a rozdávala jim požehnání domácího pokoje, předchuť nebeského pokoje. S ohledem na účinnost veřejné modlitby jsme mimo jiné čas od času psali o růženci a mluvili takto: „Naším přáním je, aby se v hlavním kostele každé diecéze recitoval každý den a ve farních kostelech každý svátek (Apoštolský list Salutaris Ille, 24. , 1883). Ať se to děje neustále a zbožně. S radostí také pozorujte zvyk rozšířený při dalších slavnostních příležitostech, veřejné pobožnosti a při poutích do uctívaných svatyní, jejichž četnost se stále zvyšuje. Toto spojení modlitby a chvály k Marii Sami jsme nejsilněji zažili – a Naše srdce se raduje, když si to připomínáme – když jsme v určitých časech pontificátu byli přítomni ve vatikánské bazilice, obklopeni velkými davy všech tříd, kteří se s námi sjednotili v mysli, hlasu a naději a zbožně vzývala tajemstvími a modlitbami růžence Pannu Marii, která je nejmocnější patronkou katolického lidu.”

Augustissimae Virginis 12.9. 1897: “Také my, ctihodní bratři, pohnuti příkladem našich předchůdců, vás upřímně nabádáme a vybízíme, jak jsme to tak často činili, abyste věnovali zvláštní péči tomuto posvátnému boji, aby se vaším úsilím mohly denně nabírat nové síly na každou stranu. Prostřednictvím vás a vašich duchovních, kteří se starají o duše, dejte lidem vědět a náležitě ocenit účinnost tohoto bratrstva a jeho užitečnost pro spásu člověka. Prosíme, aby se v naší době opět stala oblíbená krásná oddanost naší Nejsvětější Matce, zvaná „živý růženec“. S radostí jsme požehnali této oddanosti a velmi si přejeme, abyste vytrvale a usilovně podporovali její růst. Vážíme si nejsilnější naděje, že tyto modlitby a chvály, které neustále stoupají ze rtů a srdcí tak velkého zástupu, budou nejúčinnější, když se vznáší v noci a ve dne v různých zemích země a spojují harmonii společné modlitby s meditací o božských tajemstvích. V dávných dobách byl tento věčný proud chvály a modlitby předpovězen v těch inspirovaných slovech, jimiž Ozias ve své písni oslovil Juditu: „Požehnaná jsi, dcero, od Pána, Boha Nejvyššího, nade všechny ženy na zemi. .. protože dnes tak vyvýšil tvé jméno, že tvá chvála nevyjde z lidských úst.” A všechen lid Izraele ho oslavoval těmito slovy: „Buď, tak se stane!“ (Judith 13, 23, 24, 26).”

Diuturni temporis 5. září 1898: “Našim ctihodným bratřím, patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a dalším místním ordinářům majícím pokoj a společenství s Apoštolským stolcem.Ctihodní bratři, zdraví a apoštolské požehnání.
Když se ohlédneme za dlouhým časovým úsekem, který jsme z Boží vůle prošli v Nejvyšším pontifikátu, nemůžeme než uznat, že jsme i přes naše nedostatky požívali nejjedinečnější ochrany Boží prozřetelnosti. To, jak věříme, je třeba přičíst především sjednoceným, a proto nejúčinnějším modlitbám, které od pradávna za sv. Petra, tak nyní i pro nás samotné, jsou neustále konány univerzální církví. Proto především vzdáváme hluboké díky Bohu, Dárci všech dobrých věcí, a budeme pokračovat tak dlouho, dokud život vydrží, abychom v mysli a v srdci chovali vděčnost za každou přízeň. A dále nám přichází na mysl sladká vzpomínka na mateřskou ochranu vznešené Královny nebes a tuto vzpomínku také budeme opatrovat a uchovávat nedotčenou, stále jí děkovat a hlásat její výsady. Z ní, jako z vydatného pramene, se odvozují proudy nebeských milostí. „V její ruce jsou poklady milosrdenství Páně“ (sv. Jan Damašský, Kázání I. o narození přesvaté Bohorodičky). „Bůh si přeje, aby byla počátkem všech dobrých věcí“ (Sv. Irenej, Contra Valen., J. iii., kap. 33). V lásce této něžné matky, kterou jsme se neustále snažili opatrovat a den za dnem v ní růst, s důvěrou doufáme, že můžeme ukončit svůj život.
2. Dlouho jsme toužili zajistit blaho lidského rodu zvýšením oddanosti Nejsvětější Panně, jako v mocné citadele, a nikdy jsme nepřestávali podporovat neustálé používání růžence mezi křesťany tím, že každý rok zveřejňujeme od 1. září 1883 encykliku na toto téma, kromě častého vydávání dekretů, jak známo. A nyní, když Nám Bůh ve své milosrdné Prozřetelnosti letos opět dopřál, abychom viděli blížící se měsíc říjen, který jsme již zasvětili naší Nebeské Královně pod názvem růženec, zdržíme se toho, abychom vás znovu oslovovali. Shrneme-li v několika slovech vše, co jsme dosud pro propagaci této formy modlitby udělali, završíme naši práci ještě novým dokumentem, ve kterém se stále může objevit Naše vroucí touha a horlivost pro tuto formu oddanosti Marii. Jasněji horlivost věřících může být podněcována k zbožnému a neustálému používání této zbožné praxe.
3. Poháněni jsme neustálou touhou, aby byli křesťané vždy přesvědčeni o účinnosti a důstojnosti růžence Panny Marie. Nejprve jsme poukázali na to, že původ této formy modlitby je spíše božský než lidský, což ukazuje být obdivuhodnou girlandou utkanou z Andělského pozdravu spolu s modlitbou Páně spojenou s meditací. Tato forma modlitby byla nejmocnější a zvláště účinná pro dosažení věčného života. Neboť kromě zvláštní dokonalosti modliteb poskytuje mocnou ochranu víře a nápadné vzory ctnosti v tajemstvích navržených k rozjímání. Ukázali jsme také, jak snadná je oddanost a jak se hodí k lidem, a nabídli jsme naprosto dokonalý vzor domácího života v meditaci o Svaté rodině v Nazaretě a jak proto křesťanstvo zažilo její blahodárné účinky.
4. Z těchto důvodů jsme vždy opakovaně podporovali modlitbu posvátného růžence a snažili jsme se zvýšit jeho důstojnost slavnostnějším kultem, čímž jsme navázali na kroky našich předchůdců. Papež Sixtus V., blahé paměti, schválil starodávný zvyk modlitby růžence. Řehoř XIII. zavedl pod tímto názvem den, který Klement VIII. potom vložil do martyrologiq a Klement XI. rozšířil na Církev. Benedikt XIII. vložili svátek do římského breviáře a my sami, na věčné svědectví o své náklonnosti k této pobožnosti, jsme přikázali, aby se slavnost s jejím názvem slavila v Církvi jako duplex druhé třídy a zasvěcen této pobožnosti byl celý měsíc říjen. Nakonec jsme nařídili přidat k loretánským litaniím invokaci „Královna posvátného růžence“ jako předzvěst vítězství v našem současném boji.
5. Zbývá dodat, že velká hodnota a užitečnost růžence plyne z množství privilegií a laskavostí, které jej zdobí, a zejména z bohatých pokladů odpustků, které jsou k němu připojeny. Je zřejmé, jak velkou výhodou všech, kdo usilují o věčné spasení, je získání těchto výhod. Jde totiž o to, dosáhnout buď úplného nebo částečného prominutí dluhu dočasného trestu, který i po odpuštění viny musí být zaplacen buď v tomto životě, nebo v příštím. Skutečně obrovský je poklad získaný zásluhami Krista, Jeho Matky a svatých, o kterém náš předchůdce Klement VI. tak výstižně použil slova Knihy moudrosti: „Ona je věčná pokladnice, kterou ti, kdo ji používají, se stávají přáteli Božími“ (Moudrost 7, 14). Římští papežové s využitím této nejvyšší moci, kterou jim Bůh udělil, otevřeli nejhojnější prameny těchto milostí členům sdružení svatého růžence a těm, kdo se modlí růženec. Proto jsme se s vírou, že Koruna Mariina se bude těmito výsadami a odpustky oslnivě lesknout jako ozdoba nejvzácnějších drahokamů, rozhodli uskutečnit to, o čem jsme již dlouho uvažovali, totiž vydání Ustanovení o právech, výsadách a odpustcích, kterých se těší členové Růžencové pospolitosti. Toto naše Ustanovení chce být svědectvím naší lásky k nejvznešenější Matce Boží a zároveň povzbuzením pro všechny věřící a odměnou za jejich zbožnost, aby v poslední hodině života mohli nechat si pomoci její pomocí a sladce odpočívat v jejím objetí. Toto požehnání srdečně vyprošujeme od Všemohoucího Boha prostřednictvím Královny nejsvětějšího růžence a jako upřímný příslib Božích požehnání. Ctihodní bratři, vašemu duchovenstvu a lidu svěřenému do vaší péče, rádi udělujeme apoštolské požehnání.”

Při potvrzení liturgického svátku Panny Marie Růžencové v r. 1883 papež Lev XIII. přidal do litanií invokaci “Královno posvátného růžence.”

Sv. Pius X. nenapsal encykliku o růženci slovy, ale svým životem, o němž řekl: “Chudý jsem se narodil, chudobně jsem žil a chudobně jsem zemřel.” Svatý papež Pius X. ve vlastnoručně psaném dopise otci Costanzovi Becchimu, dominikánovi, který v roce 1900 obnovil ve Florencii společenství živého růžence, píše, že růženec „je modlitba par excellence“. Ve své závěti doporučuje růženec jako „modlitbu, která je ze všech nejkrásnější, nejbohatší na milosti a která se nejsvětější Panně nejvíc líbí!“.

Na ukončení sv. růžence se modlí: “Ať podle těchto tajemství dokážeme žit.” Chudobu připomíná Narození a smrt Páně v růženci. Podle sv. Ludvíka z Montfortu: “Obětujeme Ti, Pane Ježíši, tento třetí desátek ke cti Tvého narození v betlémské stáji a prosíme Tě skrze toto Tajemství a na přímluvu Tvé svaté Matky o odpoutání se od věcí světa, pohrdání bohatstvím a lásku k chudobě. Amen.” Po skončení desátku: “Kéž milost tajemství Narození Páně sestoupí do našich duší. Amen.”

Ingravescentibus malis (V narůstajícím zlu) je poslední vydaná encyklika papeže Pia XI. 29.9. 1937, kde je: “…mezi různými modlitbami, s nimiž se s užitkem obracíme na panenskou Bohorodičku, zvláštní a význačné místo zaujímá mariánský růženec. Tento způsob modlitby, jenž bývá zván „žaltářem Svaté Panny”, nebo „breviářem evangelia a křesťanského života”, takto zhuštěně popisuje a důrazně doporučuje Náš předchůdce blahé paměti Lev XIII.: „Obdivuhodná modlitba, utkaná z pozdravení andělského, z vložené modlitby Páně, velmi vzácná modlitba, spojená s rozjímáním, modlitba nesmírně nám pomáhající především k tomu, abychom dosáhli života věčného” (Acta Leonis, 1898, vol. XVIII. pp. 154, 155).”

Pius XII. v encyklice Ingruentium malorum (Tváří v tvář blížícím se zlům) 15.9. 1951: “Proto si vroucně přejeme, ctihodní bratři, aby všichni věřící následujíce váš příklad a vaše povzbuzení snažně odpověděli na naši otcovskou výzvu a spojili tak svá srdce a své hlasy se stejným žárem lásky. Jestliže zla a útoky bezbožných narůstají, stejně tak musí zbožnost všech dobrých lidí růst a stát se ještě mocnější. Ať usilují o to, že si od naší láskyplné Matky vyprosí, a to zvláště skrze tuto formu modlitby, aby se lepší časy navrátily brzo do Církve i společnosti.”
Pius XII. v Humani generis článek 20: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: „Kdo vás slyší, mne slyší (Lk 10,16).“
To, že se máš modlit svatý růženec ti skrze papežské encykliky řekl Pán Ježíš!