Na čím sv. František plakal? Nebylo to nad malým ekonomickým růstem, globálním oteplováním, ekologickými problémy, odmítnání kněžského svěcení žen, protože z pokory zůstal u svěcení jáhenského apod. Jeho plakání má spojitost s hříchy a bludy podle tradičního chápání bible.

Životopis sv. Františka od Tomáše Celana: “Když bylo Františkovo srdce už úplně přeměněno, šel jednoho dne kolem kostela svatého Damiána, který byl skoro rozpadlý a zcela opuštěn. Veden Duchem vstoupil, aby se pomodlil. Pokorně a pln oddanosti poklekl před Ukřižovaným. A tu se mu dostalo nezvyklých osvícení a cítil se docela jinak, než když do kostela vstoupil. Za tohoto stavu k němu promluvil – je to od věků neslýcháno – obraz Ukřižovaného, jehož rty se pohybovaly. Oslovil ho jménem a pravil: “Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.” František se při těch slovech chvěl úžasem a byl jakoby u vytržení. Připravoval se uposlechnout a cele se zaměřoval na tento úkol. Celou svou bytostí prožíval změnu, která se s ním stala. Protože sám pro tuto změnu nenalézal slov, sluší také nám, abychom mlčeli. Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřižovaným. Snad smíme mít zbožně za to, že se od té doby vtiskují jeho duši, i když ještě ne jeho tělu, znamení svatého utrpení. Jak úžasná a pro naši dobu neslýchaná událost! Kdo nad tím nežasne? Viděl někdo něco podobného? Kdo by pochyboval o tom, že František už po cestě domů vypadal jako ukřižovaný: vždyť k němu Kristus neslýchaným zázrakem promluvil ze dřeva kříže, ač František neměl svět ještě plně v opovržení. Od chvíle však, kdy k němu Milovaný promluvil, byla jeho duše jako roztavený vosk. Láska jeho srdce se pak znameními ran zjevila na jeho těle. Od této chvíle se nemohl ubránit pláči a hlasitě želel Kristova utrpení, jako by je měl stále před očima. Všude, kde chodil, se ozýval jeho pláč, a když rozjímal o Kristových mukách, nenechával se utěšit. Když důvěrnému příteli při setkání zjevil příčinu svého žalu, byl přítel tak dojat, že také hořce plakal. František nezapomínal pečovat o ten svatý obraz. Brzy předává knězi peníze na koupi lampy a oleje, aby svatý obraz nebyl bez pocty světla. A pak horlivě pracoval, aby tento kostel opravil.” O Narození Páně: “Se slzami v očích vzpomínal chudou Pannu, která v ten den trpěla takovou bídu. Jednou seděl světec u stolu a jeden bratr vzpomněl chudobu blahoslavené Panny a strádání jejího Syna Ježíše. František ihned vstal od stolu a s pláčem dojedl zbytek chleba na holé zemi. Proto nazýval ctnost chudoby královskou, že na Králi a Královně tak nádherně zářila.”

Sv. Bonaventura, Legenda minor: “Brzy se pro Kristovu lásku – jak jen mohl – všeho zřekl a chudému knězi nabídl peníze na opravu kostela a jako pomoc chudým. Naléhavými prosbami získal od něho dovolení, že smí u něho nějakou dobu prodlévat. Kněz u sebe Františka tedy nechal, ale peníze ze strachu před jeho rodiči odmítl. Pln pohrdání penězi hodil je tedy František do výklenku okna a měl je za prach. Když se pak dozvěděl, že se otec nad jeho jednáním rozčiluje a hněvá, skryl se v temné jeskyni a zde se postil a plakal. Nakonec ho však naplnila duchovní radost a cítil se posílen shůry. S důvěrou v Boha opustil tedy jeskyni a pustil se do města. Když děti viděly, jak je bledý a jak se v chování změnil, domnívaly se, že se pomátl na rozumu. Začaly tedy po něm jako po bláznu házet bláto a vysmívaly se mu. Božího služebníka však nemohlo žádné ponižování vyvést z klidu a odvést od jeho úmyslu. Šel svou cestou, jako by neslyšel.”

O svatých stigmatech svatého Františka: “Z toho, co bylo řečeno o jeho životě, bezprostředně plyne, proč v něm září život kontemplace a jak žil velkou láskou k modlitbě. Proto František, když cítil, že je v těle jako vyhnanec v cizině daleko od Pána (srov. 2 Kor 5,6), když znecitlivěl k pozemským tužbám, snažil se pro lásku k Ježíši Kristu mít v modlitbě Boha vždy přítomného. Modlitba mu byla velikou radostí; cítil se spoluobčanem andělů, ponořen do věčnosti. Rozjímal její tajemství, s velkou touhou vyhledával svého Miláčka, od něhož ho oddělovala jen tenká stěna těla. V činnosti byl stále pod Ježíšovou ochranou. V ničem se nespoléhal na své schopnosti. Stále vzýval Ježíše; aby ho vedl a všemi způsoby, které měl k dispozici, vybízel bratry k modlitbě. Sám byl stále v modlitbě ponořen – ať šel nebo stál, ať pracoval či odpočíval. Všem se zdálo, že se vně i uvnitř zaměstnává modlitbou. Jako by modlitbě nevěnoval jen srdce a tělo, nýbrž i činnost a čas. Mnohdy byl tak zaujat kontemplací, že byl jakoby vytržen ze sebe a smyslů, takže nepozoroval, co se kolem něho děje. Protože se duch člověka v samotě lépe soustřeďuje na nejhlubší věci a objímání Ženicha, utíká před zraky davů, vyhledává osamělá místa, dlí v opuštěných kostelích a modlí se v noci. I když měl hrozné boje s démony, kteří na něho tvrdě dotírali a snažili se zabránit mu v modlitbě, obdivuhodně nad nimi vítězil a zůstával v klidu. A tehdy naplňoval les vzdechy. Několikrát ho bratři slyšeli, jak úpěnlivě prosil Boha za hříšníky a jak hlasitě plakal, jako by před sebou viděl utrpení Páně. Jednou v noci ho bratři viděli, jak se modlí s rukama rozpjatýma do tvaru kříže, celý se vznášel nad zemí a světlý oblak ozařoval jeho tělo a všecko kolem. Jako by se světlo linulo z jeho zářivé duše. Tam se mu otevřela tajemství Boží moudrosti. Tam se naučil věcem, které napsal do řehole a nejsvětější Závěti, i tomu, co nařizoval bratřím, aby zachovávali.”
Perugijská legenda: “V té době, kdy nikdo nebyl přijat do řádu bez dovolení svatého Františka, přišel synáček jednoho šlechtice z Lukky s mnohými jinými mladíky a chtěli vstoupit do řádu. František byl tehdy churavý v paláci assiského biskupa. Když se všichni představili blaženému Františkovi, onen šlechtic se před ním sklonil a prosil ho s velikým pláčem o přijetí. Blažený František na něho pohlédl a řekl: “Ty ubohý a smyslný člověče! Proč lžeš Duchu Svatému i mně? Pláčeš tělem, a nikoliv duší.” Jakmile to dořekl, přihnali se na koni příbuzní toho mladíka, aby ho chytili a odvedli. On pak, když uslyšel řehtání ořů, vyhlédl z okna a hned sběhl k nim, a jak předvídal blažený František, vrátil se s nimi domů.”

List všem věrným křesťanům: “O umírajícím, který nekoná pokání. Tělo je nemocné, smrt se blíží, přicházejí příbuzní a přátelé a říkají: “Dej si věci do pořádku.” Hleďte, jeho žena a děti, příbuzní a přátelé dělají, jako kdyby plakali. On zdvihne oči, vidí je plakat, ozve se v něm nedobré hnutí, a on rozvažuje ve svém nitru a řekne: “Hleďte, duši i tělo a vše, co mi patří, dávám do vašich rukou.” Opravdu, tenhle člověk je zlořečený, že svěřuje a odevzdává svou duši i tělo do takových rukou. Proto říká Pán ústy proroka: “Zlořečený člověk, který se spoléhá na člověka.”