Neděle XVIII. po Duchu Svatém s evangeliem Mat. 9,1-8, kde je jak přinášeli mu ochrnulého ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ K tomu tridentský katechismus připomíná: Jak velice vírou cizí pohnut bývá Bůh k udělení nějakého daru, i když o něj se neprosí a ani na něj nepomyslí. Odtud je, že na křtu sv. děti znovuzrození stávají se účastny, ne přisvědče­ním své mysli, ale vírou kmotrů nebo rodičů.

O kmotrech učí tridentský katechismus toto:
II,2 otázka 25:Proč mimo křtícího k svátosti znovuzrození berou se také kmotři?
I. Kromě udělovatelů, kteří jak již vyloženo, svátost křtu vykonávají, je ještě jiný druh přisluhovatele, kteří se po nejstarším obyčeji církve katolické k udělení svatého a spasitelného obmytí berou. Ti se nyní nazývají kmotři, dříve pak od svatých spisovatelů nazývali opatrovatelé (susceptores), záslibitelé (sponsores) nebo rukojmí (fideiussores). O jejich povinnosti náležitě musí pojednat duchovní pastýř, poněvadž se to týká skoro všech věřících, tak aby lid porozuměl, čeho nejvíce je zapotřebí k řádnému vykonání této služby. Nejprve potřeba vysvětlit, co je příčinou, proč se ke křtu mimo křtícího přibírali také kmotrové a opatrovatelé. Že pak se to stalo plným právem, nahlédne každý, když rozváží, že křest je duchovní znovuzrození, skrze něž se rodíme syny Božími. O tom zajisté mluví sv, Petr takto 1 Petr 2,2: „Jako nyní zrozená nemluvňátka, rozumného‚ bezelstného mléka žádejte.” Jako tedy, když někdo na tento svět přišel, kojné a pěstouna potřebuje, jejichž by pomoci a prací vychován byl, a ve vědomostech a v dobrém umění cvičen, podobně také zapotřebí, aby ti, kdo po křtu svatém počínají životem duchovním žít, něčí víře a opatrnosti svěřeni byli, od něhož by pravidla náboženství křesťanského vzít a v celém způsobu pobožnosti vycvičeni býti mohli, a tak poznenáhlu v Kristu dorůstali, až by se potom s pomocí Boží stali muži dokonalými. A toho je tím více třeba, poněvadž duchovním pastýřům, kteří veřejnou správu duchovní osady své vedou, nezbývá tolik času, aby i soukromou péči o vyučování dětí ve víře na sebe vzít mohli.
II. O tomto starobylém obyčeji překrásné svědectví máme od sv. Dionysia De eecles. Hier, c. 12: „Božským našim vůdcům “ (takto apoštoly nazývá) „to v mysl přišlo, a za dobré se vidělo‚ přijímat dítky podle toho svatého způsobu, že přirození rodiče díté své někomu ve věcech Božských zběhlému, jako pěstounu odevzdali, pod nímž by jako pod duchovním otcem a spasení svatého ochráncem, ostatní věk života dítě trávilo.“ Tentýž náhled stvrzuje i Hyginius.

Otázka 26: Duchovní příbuznost, křtem způsobená, manželství překáží a je ruší. Za tou příčinou velmi moudře ustanovila církev svatá, že nejenom ten, kdo křtí, s pokřtěným, ale i kmotr s tím, jejž na rukou držel, i s jeho vlastními rodiči v příbuznost vcházejí, tak že řádný svazek manželský mezi těmi všemi uzavřit se nemůže, a pokud by byl uzavřen, platnost nemá.

Otázka 27: Co jsou povinnosti kmotrů a čeho se od nich žádá? Mimo to musí být lid poučen o povinnosti kmotrů, neboť v této věci tak nedbale v církvi se jedná, že z celého tohoto zřízení pouhé jen jméno zůstalo a co svatého v něm bylo obsaženo, o tom nezdají se mít lidé ani tušení. Nechť tedy vůbec kmotři vždycky zachovávají v mysli, že především jsou zavázáni, aby duchovní děti své ustavičně měli v péči, a bedlivě je vedli k tomu, co k životu křesťanskému náleží, tak aby v celém životě svém osvědčili se být takovými, jakými je budou při slavném obřadu za ně slibovali. Slyšme, co o té věci píše sv. Dionys, slova kmotrův takto vyjadřuje De eccl. Hierar. e. 2, 2: „Slibuji, že až dítě dospěje k poznání duchovnímu, stálým povzbuzováním svým povedu jej k tomu, aby zlého naprosto se odříkalo, k dobrému se hlásilo a to činilo, jak to přislibuje.” Totéž sv. Augustin v Sermo 163: „Vás především i muže i ženy, kteří jste při křtu svatém dítky na rukou drželi, napomínám, abyste nezapomínali, že jste se stali před Bohem rukojmími za ty, které jste u posvátné studnice křestní vzali na ruce.“ A to zajisté sluší nejvíc, aby kdo povinnost nějakou na sebe vzal bedlivě ji plnit nikdy neumdléval. Kdo druhé­mu se postavil za pěstouna a ochránce, nemá dopustit, aby ten, jehož jednou do své péče a ochrany přijal, byl někdy opuštěn, pokud by viděl, že ochrany a pomoci jeho potřebuje. K čemu by pak duchovní děti své měli povzbuzovat, krátce se vyjádřil svatý Augustin, když o této povinnosti kmotrů mluví: „Mají je napomínat, aby čistotu zachovávali, spravedlnost milovali, v lásce zůstávali, a především mají je naučit vyznání víry a modlitbě Páně, i desateru přikázání a prvním počátkům učení křesťanského.“

Otázka 28: Každý bez rozdílu nemá se připustit za kmotra.
I. Snadno porozumíme, kterým Iidem se toto svaté pěstounství svěřovat nemá. Těm totiž, kdo by to věrně plnit buď nechtěli anebo stále a svědomitě plnit nemohli.
II. Proto mimo rodiče přirozené, kterým nesmí se tato péče svěřit proto, aby tím jasněji ukázalo se, jak veliký je rozdíl mezi vychováním duchovním a tělesným, především kacíři, Židé a nevěřící od tohoto úřadu naprosto vyloučit se musí, poněvadž jejich myšlení a starání vždycky na to jde, aby pravdu víry bludy svými zatemnili a všecku pravou pobožnost křesťanskou vyvrátili.

Otázka 29: Jaký počet kmotrů má být? Je pak sněmem Tridentským Sess. 24. c. 20 určeno, aby při křtu více kmotrů nebylo, než jeden, buď muž anebo žena, aneb na nejvýše jeden a jedna. To dílem proto, že by při mnoha učitelích pořádek kázně a učení v zmatek mohl být uveden a dílem proto, že třeba bylo to domyslet, aby se mezi mnohými nerozmáhalo příbuzenství duchovní, což by bylo na překážku, aby se tím méně řádným manželství svazkem společenství lidí mezi lidmi šířeji umožnilo.

Co je úkol kmotrů? Podle svatého Pia V. lze odpovědět: Naučit pokřtěné znát a žít katechismus. Je v něm část o modlitbě. Z modliteb nám sv. Pius V, připomíná růženec. Stanovil definitivní podobu růžence v roce 1569 a vyzval k této modlitbě. Na paměť vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta 7. X. 1571 přičítaného sv. růženci zavedl s prvním výročím tohoto vítězství 1572 liturgickou památku Panny Marie Růžencové.

Měsíčník apoštolátu a modlitby bratrstev v Čechách, na Moravě a ve Slezku Škola Božského Srdce Páně z roku 1868 má o růženci: “Největší rozšířenosti dosáhl ale sv. růženec v 13. století sv. Dominikem, který i způsob jej se modliti zdokonalil a všeobecnou pobožnosti učinil. V roku 1208 byl sv. Dominik od papeže Innocence IV. do jižní Francie poslán, aby naproti tamnějším kacířům čisté a úplné učení víry a mravů hlásal. Po celých 10 let pracoval neunaveně proti kacířům Albingensům, a přede, jak se zdálo, bez všelikého výsledku. Odhodlán na žádný způsob neupustit od započatého díla, obrátil se v modlitbách vždy vřelejších k Panně Marii a vzýval ji po 3 dní a 3 noci v jednom lese blíže města Toulouse , přikládaje k modlitbám svým ještě mnohé skutky kající. Tu se mu konečně zjevila v převeliké slávě své blahoslavená Panna, a pravila: „Ty víš, milovaný synu! jakých prostředků užíval Bůh, když chtěl vykoupit pokolení lidské. První bylo pozdravení, jež mi anděl Gabriel přinesl. Pak následovala milostiplné narození a svatý život Ježíše Krista. Potom jeho hořké umučení a smrt. Nakonec jeho slavné zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Tím byl svět vykoupen a nebe otevřeno. Toto tajemství života a utrpení Ježíše Krista, uzavřeno v pozdravení andělském a modlitbě Páně, je můj růženec. Ohlašuj tento můj růženec pobloudilým. To bude začátek jejich obrácení.“ Sv. Dominik spěchal docela potěšen ke hlavnímu chrámu v Toulouse. Zvony začaly vyzvánět. Chrám naplňoval se lidem.“ Sv. Dominik vystoupil na kazatelnu a mluvil o přísných soudech Božích, kterým abychme ušli, nejlepší prostředek je sv. růženec, o kterém je ihned poučil. Přítomní kacíři horšili se nad tím, že je chce jako malé dítky „Zdrávas Maria“ a „Otče náš“ učit a hrnuli se z kostela ven. Tu ale zahnala je strašná bouřka a lijavec, který náhle se strhl, zpět do kostela a tak byli přinuceni kazatele dále o růženci poslouchat, který vždy důrazněji a dojemněji mluvil a konečně poklekl před obrazem Panny Marie růženec počal se předmodlivat, a všichni spolu modlící pocítili jeho tajnou moc, tak že kacíři ve velikém počtu k Církví sv. se navrátili. Další účinek sv. růžence v ostatních městech kacířských převýšil všechno očekávání. Lid shromáždil se v celých houfech a modlil se vespolek růženec; kazatelna byla vždy obklíčena zástupy toužících po výkladu tajemství růžencových; se živou vírou a vděčností k Vykupiteli líbali sv. růženec a prolévali slzy a často i do hlasitého pláče se dali, poznavše význam jednotlivých tajemství. Brzo byly kostely malé. Sv. Dominik musel venku a ve všech krajích dojemná svá kázaní konat. Pobožnost růžencová rozšířila se tak hojně, že sotva 50 let po jejím zavedení tisíce kacířů do lůna Církve sv. se vrátili a tisíce cestu hříchu a nešlechetnosti opustili a cestu pokání nastoupili. Všude vcházeli věřící pod prapor sv. růžence; utvořily se Spolky ve vsích a městech a zakrátko bylo sestaveno dobře uspořádané bratrstvo sv. růžence, jehož stanovy papež Urbana IV. r. 1261 ponejprv schválil a potvrdil a mnohými odpustky obdařil, což po něm ještě 25 papežů učinilo, kteří ve zvláštních apoštolských psaních přednost a prospěšnost sv. růžence vysvětlili.”

Sv. Dominik po IV. lateránském koncilu a svatý Pius V. po tridentském koncilu intenzivně propagovali růženec. Jak je tomu s propagací růžence po II. Vatikánském koncilu? Kniha o sv. Dominiku Zvěstování Božího slova vydaná nejprve v Německu vyšla u nás v češtině v roce 1992. Vladimír Koudelka O.P. píše o devíti způsobech modlitby sv. Dominika, ale v celé knize není zmínka o sv. růženci… Jako kontrast k tomuto opomíjení těmi, kdo by měli být v čele těch, kdo ho šíří připomínka výročí 20 let od růžencového roku. V listu Jana Pavla II. 16. října roku 2002: “Kéž se má výzva setká s vaším přijetím! Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolem Longem, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístav v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníků a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“

Jaké místo bude mít svatý růženec a vztah k Panně Marii přemožitelce všech bludů při rokování synodální cesty 4.- 29. října v Římě bude důležité k ovoci, jež vzejde. Svatá růženec a půst je osvědčený prostředek pokání za obrácení hříšníků.