Neděle XVII. po Duchu Svatém s evangeliem Mat 22,34-46 a otázkou: “Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“
O nejdůležitějším přikázání lásky k Bohu, bližnímu a sobě je o XII. neděli po Duchu Sv. https://tradice.net/2023/08/2023-08-20/#gsc.tab=0 . Tridentský katechismus při zaměření na hlavní přikázání lásky řeší rovněž další otázky z Mat 22,41-46: Co myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?“ „Jak pak ho může David z podnětu Ducha nazývat Pánem?”
K tomu má tridentský katechismus: I,4 Otázka 10: Kterými především obrazy a proroctvími nastíněno je tajemství početí a narození Krista. Když tedy tak veliká a tak mnohá jsou tajemství podivuhodného tohoto početí a narození, s Božskou prozřetelností srovnává se, aby se ona řečená tajemství mnoha obrazy a předpověďmi sdělovala. Proto svatí učitelé Církve tomu porozuměli, že se sem vztahují mnohé věci, které na mnoha místech písma svatého čteme. Především brána svatyně, kterou Ezechiel 44, 2 zavřenou viděl. Též: „Kámen s hory bez rukou, lidských utržený,“ jak je u Daniele 2,34, „který učiněn je horou velikou a naplnil celou zemi.“ Potom Num. 17, 8: „Aronův prut, který jediný mezi pruty knížat ze sebe pupence vypustil,“ a „keř, Exod. 3, 2, jejž viděl Mojžíš, že hoří a neshořel.“ Mnohými slovy vypsal svatý evangelista Lukáš příběh narození Kristova, o této věci však nemáme čeho více povědět, protože čtení toto faráři je známo.

I,3 Otázka 8 a 9 Syna jeho jediného. V jakém smyslu máme věřit a vyznávat, že Ježíš Kristus je jediný Syn Boží.
I. Těmito slovy hlubší tajemství o Ježíši předkládají se k věření a rozjímání věřícím, totiž že Syn Boží je pravý Bůh, tak jako Otec, jenž jej od věčnosti zplodil. Mimo to vyznáváme, že je druhou osobou v Božské Trojici, druhým dvěma dokonale rovný. Nic zajisté nerovného a nepodobného nesmí v Božských osobách být aneb se myslit a jednu u všech bytnost, vůli a moc uznáváme. To je zřejmé z mnoha výpovědí písma svatého a nejjasněji před oči se staví v onom svědectví svatého Jana Jan 1, 1: „Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh byl Slovo.”
II. Avšak, když slyšíme, že Ježíš Syn Boží je, nesmíme nic pozemského nebo smrtelného o jeho rodu myslet. Pravé ono rození, kterým ode vší věčnosti Otec Syna zplodil, které rozumem vystihnout a dokonale porozumět nikterak nemůžeme, povinni jsme pevně věřit a s největší zbožností mysli ctít. S údivem nad velebností tajemství žasneme a s Prorokem zvolat máme Iz. 53,8: „Rod jeho kdo vypoví.” To tedy věřit třeba, že Syn stejné je přirozenosti, stejné moci a moudrosti s Otcem, jak to ve vyznání Nicenském šířeji vyznáváme: „A v Ježíše Krista Syna jeho jednorozeného z Otce zrozeného před všemi věky‚ Boha z Boha, světlo z světla, Boha pravého z Boha pravého‚ zplozeného, nikoliv učiněného, soupodstatného Otci, skrze něhož všecky věci učiněny jsou.
III. Ze všech pak podobenství, která se k vysvětlení způsobu věčného onoho zplození uvozují, zdá se to hlouběji do věci vnikat, které se od myšlení ducha našeho bere. Proto svatý Jan Syna jeho Slovem jmenuje. Neboť jako mysl naše sebe sama poněkud poznává a sobě vytvoří si obraz, jejž „slovem“ bohovědci nazvali podobně i Bůh, pokud však věci lidské s Božskými se srovnat mohou, sám sebe poznávaje, Slovo věčné zplozuje. Avšak lépe je rozjímat, co víra předkládá a s upřímným srdcem věřit a vyznávat, že Ježíš Kristus pravý Bůh a pravý člověk je, zplozen ovšem jako Bůh z Otce přede všemi věky věků a jako Člověk narozen v čase z matky Marie Panny.
IV. A ačkoliv dvojí jeho narození uznáváme, to že jeden je Syn, věříme. On zajisté jedna je osoba, které božská i lidská přirozenost přísluší.

Shodné účení o Mesiáši jak je má tridentský katechismus je u sv. Cyril Jeruzalémského v katechezi: “Kdyby Kristus Bůh – a tím také je – nepřijal lidskou přirozenost, nebyli bychom zachráněni. Uctívejme ho jako Boha a věřme, že se stal člověkem. Rovněž tak není ku prospěchu mluvit o něm jen jako o pouhém člověku, který není také Bohem. Stejně tak nepřináší spásu, jestliže se nebere vážně vedle božství i lidství. Vyznejme přítomnost Krále a Lékaře.”

Jako pouhého člověka uznávají Ježíše nekřesťané, ale není to k duchovnímu prospěchu vzhledem ke spáse.