Proč řešit otázku, zda to je tradiční? Odpověď dává katechismus. Římský z roku 1992 takto: „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova“, v němž putující Církev jako v zrcadle nazírá na Boha, zdroj všeho svého bohatství.” Odpověď má odkaz na Dei verbum čl. 10 II. Vatikánského koncilu. Je oltář čelem k lidu a mše sv. pouze v národním jazyce tradiční? Ano, je to tradice se zavedením misálu Pavla VI. v roce 1970. Do toho roku tento způsob žádnou tradici neměl. Z hlediska časového s jeho staletími je převaha ve prospěch nesloužení čelem k lidu a s jazykem latinským jednoznačná.

To máme být proti papeži? Nejde o to být proti papeží jako protestanté, ale pokud a protože je v rozporu s katolickou vírou, kterou má z titulu úřadu držet. Pavel VI. souhlasil, aby II. Vatikánský koncil vymezil možnosti papeže a řekl, co ani papež nesmí v konstituci Dei verbum článku DV 10 takto: „Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ Pokud papež a kdokoli jiný není v souladu s tradicí, Písmem svatým a učitelským úřadem Církve, který nezačal ani nekončí s papežem, co jej aktuálně na zemi zastává, je bludař.

V článku 53 konstituce o liturgii II. VK je: “Ať jsou obnoveny „přímluvy“ – „společná modlitba“, „modlitba věřících“ – po evangeliu a homilii, především o nedělích a zasvěcených svátcích. Tak se budou s účastí lidu konat prosby za svatou církev, za ty, kdo vládnou, za ty, které tísní různé těžkosti, za všechny lidi a za spásu celého světa. (4)((4/Srov. 1 Tim 2,1-2.))”. Přímluvy a umístění homilie jsou shodné a pozdravení pokoje jinde a jinak než NOM v Apologii sv. Justina. Katechismus Řím z roku 1992 č. 1345: “Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka o základní linii průběhu slavení eucharistie. Ta zůstala beze změn až do našich dnů ve všech starobylých liturgiích. Justin píše kolem roku 155 pohanskému císaři Antonínu Piovi (138-161), aby mu vysvětlil, co dělají křesťané: „V den nazývaný „Den slunce“ se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak města, tak venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby jak za sebe …, tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, si zasloužili být shledáni spravedlivými v našem životě a v našich skutcích a věrni přikázáním a dosáhli tak věčné spásy. Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením (pokoje). Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vína smíšeného s vodou. On jej vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého a dlouze pronáší díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho tyto dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechen přítomný lid zvolá: „Amen.“ Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nimiž byla vyřčena slova díků, a donesou je nepřítomným.“

Praxe konat mši sv. bez přímluv, kázat přede mší sv. a bez pozdravení pokoje má jinou tradici než sv. Justin, svědek blízký doby apoštolské a její tradice.

Málo ohledu na tradici prozrazhuje chování dětí při mši svaté: hlučení, křičení, běhání, konzumace jídla, hraní atd. Má to již svou tradici, která je jiná než tradice, kdy se do kostela nevodily děti, co nedokázaly být potichu. Duchovní elitou starověku jsou pouštní otcové. Patří mezi ně Izák thébský. Řekl: „Nevoďte sem děti, poněvadž ve Skétis se vyprázdnily kvůli dětem čtyři kostely.“

Rovina bavení a zábavy proniká nejen liturgii. Církev otevřená světu se může poučit z Titaniku, na jehož palubě se tancovalo když do něj silně tekla voda… Najdeme v tradici, že Církev organizovala plesy? Nenajdeme a opak je v kázání patrona kněží sv. Jana Vianneye: “Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu. Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“

V kanonizačním spise sv. Dominika, proces Boloňa č. 32 čteme: “Doma nebo na cestách chtěl vždy mluvit o Bohu nebo o spáse lidí. Nikdy jsem neslyšel, že by řekl zbytečné nebo dokonce špatné slovo, nebo něco, co by sloužilo jen zábavě.” Věrný duchovní syn sv. Dominika sv. Tomáš Aḱvinský v Summě teologické, II-II ot. 168 připouští hry: “Hra je užitečná pro odpočinek a potěšení, potěšení však a odpočinek se nehledají pro sebe.” Touhu po hrách velice mírní slovy sv. Ambrože I. O povinostech: “Pán praví: Běda vám, kteří se smějete, neboť budete plakat. Považuji tedy za nepřípustné nejen nevázané, nýbrž také všechny žerty.” A sv. Jan Zlatoústý 6. hom. k Mat.: “Nedává Bůh hry, nýbrž ďábel. Poslyš, co kdysi hrající utrpěli. Sedl lid, aby jedl a pil, a vstali ke hrám.”

To, zda bude průběh synody od 30. září 2023 ve Vatikánu tradiční bude důležitý bod rozhodující pro její přijatelnost. K předejítí zmatku je nutno si ujasnit, co pod pojmem tradice chápeme a jaké tradice uznáváme. Zda jsou katolické. Pokud by na synodě bylo rozhodnuto odsoudit sloužení mše svaté čelem k lidu a jen v národním jazyce jako netradiční, tak to bude pravdivé a podle II. Vatikánského koncilu, který latinu ponechal jako hlavní bohoslužebný jazyk a oltář čelem k lidu nezmínil. Netradiční pojetí manželství a rodiny v rozporu s biblí a tradicí nemůže učit ani papež, ale má povinnost tradičně a biblicky zastávat učitelský úřad Církve v souladu se svými předchůdci, jak je výše v DV 10 II.VK.