Neděle XV. po Duchu Svatém s evangeliem Luk 7:11-16 o vzkříšení mládence v Naiumu spojuje kázání podle tridentského katechismu s článkem víry o těla vzkříšení:
I, 12 otázka 2: Proč zmrtvýchvstání lidí nazvali apoštolové „těla vzkříšení?“ Je třeba si především povšimnout, že v tomto článku o zmrtvýchvstání lidí je řeč o vzkříšení těla. To zajisté bez příčiny se nestalo. Chtěli tím apoštolové poučit, aby když nutně se předpokládá, že je duše nesmrtelná, se někdo se nedomýšlel, že snad s tělem zhyne i duše. O tom, že oboje zase k životu přijde na mnoha místech písma svatého se mluví. S vírou o nesmrtelností duše děje se v tomto článku zmínka jen o těla vzkříšení. Ačkoliv pak v písmech svatých tělo často znamená člověka celého, jako když Izaiáš 40,6: „Všeliké tělo je jako tráva” a sv. Jan 1,14: „Slovo tělem učiněno je“, tak na tomto místě slovo to jen samotné tělo znamená. Z toho poznat máme, že ze dvou částí, těla a duše, z nichž člověk je, jenom jedna, totiž tělo, porušení bere a v prach země, z něhož je vzato, se rozpadne. Duše pak zůstává nezmařená. Poněvadž však nikdo, jediné leč umře, k životu nazpět povolán nebývá, proto o vzkříšení duše nemůže vlastně řeč být. O těle stala se zde zmínka také proto, aby se vyvrátilo kacířství Hymenaeovo a Filetovo, jež za časů sv. Pavla povstalo 2 Tim. 2, 17, kteří učili, že, když se v písmě řeč o vzkříšení, má se to brát ne o tělesném, ale o duchovním vzkříšení, jimž ze smrti hříchů povstáváme k životu spravedlivému. Těmito slovy vyvrací se onen blud jasně a pravé těla vzkříšení se potvrzuje.

Otázka 3: Na jakých hlavních důvodech spočívá učení o pravém těla vzkříšení? To budiž péče duchovního pastýře, aby pravdu tuto objasnil příklady ze starého a nového zákona i ze všech dějin církevních. Již v starém zákoně byli někteří od Eliáše a Elisea, jiní pak mimo ty, jež Kristus Pán z mrtvých v život povolal, od svatých apoštolů a jiných svatých z mrtvých vzkříšeni. Toto tak mnohých vzkříšení potvrzuje učení tohoto článku. Jako zajisté o těchto mnohých věříme, že byli vzkříšeni, podobně třeba věřit, že jednou všichni zase k životu povoláni budeme. Hlavní užitek, co z takovýchto zázraků vzít si máme, je ten, abychom pevnou víru tomuto článku dali. Mimo to je mnoho svědectví, jež se snadno duchovním pastýřům naskytnou, když jen poněkud s písmem svatým se obírají. Zřejmější místa ze starého zákona jsou výroky Jobovy 19, 26.: „Zase oblečen budu koží svou, a v těle svém uzřím Boha;“ a Danielovy 12, 2: „Z těch, kteří spí v prachu země, procitnou jedni k životu věčnému, druzí ku pohanění ustavičnému.“ Z nového zákona sem patří to, co svatý Matouš zaznamenal z rozmluvy, kterou měl Spasitel se saduceji Mat. 22,23-29: přišli k němu saduceové, kteří tvrdí, že není vzkříšení..Ježíš jim odpověděl: „Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc a co evangelisté vyprávějí o posledním soudu. Sem též náleží, co Apoštol slovy zřetelnými vykládá v listu ke Korintským píše 1 Kor. 15,12: “Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není?” a k 1 Thessalonickým 4, 13: “Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději”
Kterými podobenstvími se tato pravda dotvrzuje? Ale jakkoli víra nás o tom co nejvíce ujišťuje, velmi však prospěšné to bude, příklady a důvody ukázat, že to, co víra k věřeni předkládá, na odpor není přirozenosti ani rozumu lidskému. Proto Apoštol na otázku, kterak vstanou mrtví, takto odpověděl 1 Kor. 15, 36.42.: „Nemoudrý, co ty rozsíváš‚ nebývá oživeno, léč by nejprve zemřelo. A co rozsíváš, nerozsíváš tělo, které bude, ale holé zrno, buďto pšenice nebo kterékoliv jiné. Bůh pak dává jemu tělo, jak chce;“ a něco dále praví: „zasévá se tělo v porušení, vstane v neporušitelnosti.” A k tomuto podobenství mohla by se přidat jiná, jak to činí svatý Řehoř Moral.lib. 14. c. 65: „Sluneční světlo každodenně jako umírající očím našim mizí a opět jako vzkříšené se vrací, i stromy živou zeleň ztrácejí a opět jako vkříšené se oživují, a semena práchnivějící hynou, ale opět klíčící vzcházejí.“

Otázka 5: Důvody, kterými se ta pravda dokazuje. Důkazy, které spisovatelé církevní uvádějí, mohou zajisté dostačit k utvrzení této pravdy. Nejprve proto, když duše nesmrtelné jsou a jsou částí člověka a k tělu lidskému přirozenou příchylnost mají. Z toho musili bychom soudit, že by to bylo proti přirozenosti, aby od těl odděleny na věky zůstaly. Poněvadž však, co přirozenosti odporuje a jí násilí činí, trvalým být nemůže: proto příslušné se jeví, aby se duše s tělem opět spojily. Z toho následuje, že bude těla vzkříšení. Tohoto dokazování způsobu sám Spasitel náš užíval Mat. 22, 8, když se hádal se saduceji a z nesmrtelnosti duše uzavíral na zmrtvýchvstání těl. Za druhé pak, poněvadž zlým tresty a dobrým odměny od Boha nejsprayedlivějšího uloženy jsou, avšak velmi mnozí umírají, než si uložené tresty odbyli, dobří pak z velké části odcházejí z tohoto světa, aniž by zakusili odměnu svých ctností, proto je zapotřebí, aby opět duše s těly se spojily, tak aby i těla, jichž člověk užíval za společníky ve všem jednání svém, spolu s duší za nepravosti nebo za skutky dobré obdržela tresty nebo odměny. Tento důkaz velmi důkladně rozebral svatý Jan Zlatoústý ve své první homilii k lidu Antiocheiskému. Proto Apoštol, když o vzkříšení mluví, dokládá 1 Kor. 16, 19: „Jestliže pak toliko v tomto životě naději máme v Kristu, bídnější jsme než všichni lidé.” Tato slova ovšem nikdo nemůže vztahovat na bídnost samotné duše, která je nesmrtelná a mohla by v životě budoucím užívat věčné blaženosti, i kdyby těla nevstala z mrtvých, ale jimi rozumět dlužno celého člověka. Kdyby zajisté tělu za jeho práce nedostalo se zasloužené odměny, to by věru ti, kteří jako apoštolé v tomto životě vytrpěli tolik soužení a utrpení, byli ze všech nejbídnější. Témuž mnohem zřejměji učí Apoštol a píše k Thessalonickým 2 Thes. 1, 4 - 8 „Chlubíme se vám i v církvích Božích pro vaši trpělivost a víru ‚ i ve všech protivenstvích vašich a souženích, která snášíte na důkaz spravedlivého soudu Božího, abyste hodni byli království Božího, pro než i trpíte. Poněvadž spravedlivé je u Boha, odplatit soužením těm, kteří vás sužují a vám, kteří soužení jste, odplatit odpočinutím s námi při zjevení Pána Ježíše s nebe s anděly moci jeho, jenž v plameni ohně uvede pomstu na ty, kteří neznají Boha a kteří neposlouchají evangelia Pána našeho Ježíše Krista.“ K tomu přidej i to, že nemohou lidé, dokud duše zůstává oddělena od těla, dosáhnout blaženosti úplné a všemi radostmi dovršené. Neboť jako každý díl od celku odloučený, je nedokonalý, podobně i duše, není-li s tělem spojena. A z toho jde, že nezbytnou potřebou je vzkříšení těl, aby duši k svrchované blaženosti ničeho nescházelo. Těmito a jinými podobnými důvody může pastýř duchovní tento Článek věřícím vyložit.”

Katechismus Řím 1992 č.996: “Hned od počátku narážela křesťanská víra ve vzkříšení na nepochopení a odpor. (Skt 4,33) „V žádném jiném bodě nenaráží křesťanská víra na takový odpor jako v otázce vzkříšení těla.(sv. Augustin, výklad žaůmu 88)“ Dost snadno se přijímá, že život lidské osoby pokračuje po smrti duchovním způsobem. Avšak jak věřit, že by toto tělo, jehož smrtelnost je tak zřejmá, mohlo vstát k věčnému životu?
Č. 1000: “Ono „jak“ přesahuje možnosti naší představivosti a našeho rozumu; je přístupné jen ve víře. Avšak naše účast na eucharistii nám dává již předem okoušet proměnění našeho těla Kristovým působením: „Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláváno Boží požehnání, ale je eucharistií složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské, tak naše těla, která přijímají eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení” (sv. Irenej, Adverses haereses 4,18, 4-5).“

Na 10. září připadá v tradiční liturgii svátek Mikuláše Tolentinského. V jeho životopise máme k článku o vzkříšení těla, že vzkřísil k životu tři mrtvé. https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Tolentinsk%C3%BD#/media/Soubor:Pietro_e_giuliano_da_rimini,_storie_di_s._nicola_del_cappellone_di_s._nicola,_1320-25_ca.,_resurrezione_della_giovinetta_di_fermo_01.jpg Jeho kanonizační proces obsahoval zprávy o 301 zázracích. Některé jsou shodné se zázraky svatého Mikuláše z Myry, k jehož hrobu konali jeho bezdětní rodiče pouť a po vyslyšení mu dali jméno Mikuláš. Do kláštera augustiniánů vstoupil po kázání na slova augustiniána, který citoval z 1. listu apoštola Jana 2,15.-17: “Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Vždyť všechno, co je ve světě: žádost těla, žádost očí a honosný způsob života, není z Otce, ale ze světa. Svět však pomíjí a s ním i jeho žádost. Kdo však koná, co chce Bůh, zůstává navěky.” Měl zjevení Panny Marie a byl jejím dobrým ctitelem. Příkladně přijal před smrtí Tělo Páně jako viatikum, pokrm na cestu do věčnosti se slovy: „Žádám si chleba nebeského, abych na cestě do věčnosti neumdlel. Bůh je můj pomocník a nebudu se bát.“ Zemřel 1305 ve věku 60 roků v Tolentinu. V městě Tolentinu ži třicet let v klášteře po předchozím řivotě v dalších devíti klášterech. Při otevření jeho hrobu 1345 bylo shledáno jeho tělo neporušené. Za účelem relikvií při snaze o oddělení ruky začalo jeho tělo krvácet. To se opakovalo i několikrát v dalších staletích. Za svatého prohlášen Evženem IV. 1446. Osoby (včetně pokoncilních papežů) vřazované do NOM liturgie ve svých životopisech vykazují obvykle méně přesvědčivosti (např. počty zázraků na jejich přímluvu) než tento a jiní vyřazení svatí dřívější liturgie.