Neděle XIII. po Duchu Svatém s evangeliem Luk. 17,11-10 o uzdravení malomocných volajících Ježíši mistře, smiluj se nad námi. Toto je tridentským katechismem zvoleno ke kázání o vzbuzování lítosti.
II, 5 otázka 35: Jakým způsobem získat lítost dokonalou?
I. Velmi mnoho také přispěje k roznícení mysli věřících, když duchovní předloží nějaký způsob, jakým se každý může k lítosti povznést. Nechť tedy napomíná, aby všichni svědomí své často zpytovali a pozorovali, zda dodrželi, co je přikázáno od Boha nebo zákony církevními.
II. A když někdo nějakým hříchem provinění pozná, ihned ať na sebe sám žaluje a na kolenou Boha za odpuštění prosí. S tím ať žádá, aby mu popřáno bylo času k vyzpovídání a dostiučinění, obzvláště pak aby pomocí milosti Boží podporován příště stejných hříchů více nepáchal, kterých nyní převelice lituje.
III. Mimo to budiž pečováno, aby se ve věřících vzňala nejvyšší k hříchu nenávist, jednak proto, že je hřích na nejvýš ohavný a ošklivý, jednak, že na nás nejtěžší ztráty a nehody uvaluje. Milostí Boží, od něhož jsme největší dobrodiní přijali a daleko větších jsme očekávati a dosáhnout mohli, nás zbavuje. Nejvyšších bolesti muky navždy trvající nám připravuje a ve věčnou smrt nás uvrhuje. Až potud o lítosti: nyní přejdeme k zpovědi, jež je druhou pokání stranou.”

Katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 má část o lítosti s nadpisem: “Bez lítosti není odpuštění.” První otázkou k tématu lítosti je: Která část svátosti pokání je nejpotřebnější? Nejpotřebnější část svátosti pokání je lítost, poněvadž bez lítosti nemůžeme dosáhnou nikdy odpuštění hříchů.
Jaká lítost nestačí k odpuštění hříchů? K odpuštění hříchů nestačí lítost, při které nemyslíme na Boha; takové lítosti říkáme přirozená. K odpuštění hříchů je nutná lítost nadpřirozená.
Není lítost jako lítost. Hleď, abys měl vždy lítost dokonalou. Čím větší bude tvoje lítost, tím větší bude odpuštění u Boha, a to nejen odpuštění hříchů, ale také odpuštění větší části časných trestů za hříchy.

Katechismus Řím 1992 č. 1451: Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. 1452: “Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné.” 1453: “Lítost nazývaná „nedokonalá“ [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.” Všechna tři místa odkazují na tridentský koncil.

Důvod proč lidé nechodí ke svaté zpovědi je v tom, že nemají lítost nad svými hříchy, které skutečně mají. Jsou ovšem i lidé, co chodí ke svaté zpovědi bez patřičné lítosti. O nich káže farář arský sv. Jan Vianney: “Rozhřešení patří odmítnout těm, u kterých není vidět žádná lítost. Zkušenost totiž říká, že na velkolepé sliby a rozhodnutí se nedá v žádném případě spoléhat.”

Tomáš Kempenský v Následování Krista V,10: “Bohužel bývá lidem vlažným, lidem bez kázně, mnohdy vhod, mohou-li odkládat sv. zpověď, ba přejí si, aby mohli oddálit i sv. přijímání, a to jen proto, aby nebyli nuceni nad sebou bdít.”
Sv. František Saleský píše v knize, O lásce k Bohu IX: “Nad chybou, které jsme se dopustili, se máme rmoutit lítostí silnou, uvážlivou, vytrvalou a klidnou, avšak nikoli rozčilenou, neklidnou a malomyslnou.”