Co je nejdůležitější? Neděle XII. po Duchu Svatém dává odpověď evangeliem sv. Lukáše 16,23-37: Milovat budeš Pána Boha svého, z celého srdce svého…Tridentský katechismu toto spojuje s pojednáním o prvím přikázání Desatera. Probírá 34 otázek. III,2 otázka 1: O prvním přikázání Božím. Co onen úvod znamená a která v něm se uzavírají tajemství?
I. Ať se vynasnaží duchovní pastýř a jak nejvíce možno, k tomu působí, aby věřící lid vždycky na mysli měl slova: „Já jsem Hospodin,Bůh tvůj” z nichž vyrozumí, že zákonodárcem jejich je Stvořitel, který je i učinil i zachovává, aby právem mohli říci žalmen 94,7: „On je Hospodin Bůh náš, a my lid pastvy jeho, a ovce ruky jeho.” A těchto slov časté a důrazné připomínání bude mít tu moc do sebe, že se věřící k plnění zákona ochotnějšími stanou, a že se od hříchů zdržovat budou.
II. Co však následuje: „který jsem vyvedl tebe ze země Egyptské, z domu služebnosti,“ to sice zdá se jenom o Židech platnost mít, z panství egyptského vyvedených, avšak, uvážíme-li vnitřní způsob veškerého spasení, mnohem více vztahuje se to na lid křesťanský. Ten sice ne ze služebnosti egyptské, ale ze země hříchu a z moci Kol. 1,13 temností od Boha vytržen, a do království Syna milování Božího je přenesen. A tohoto dobrodiní velikost když v duchu patřil Jeremiáš, prorokoval Jer. 16,14: „Aj dnové přicházejí, dí Hospodin, a nebude se říkat více: Živ je Hospodin, který vyvedl syny Israelské z země egyptské, ale: Živ je Hospodin, který vyvedl syny Israelské ze země půlnoční a ze všech zemí, do nichž vyvrhl jsem je. Přivedu je zase do země jejich, kterou jsem dal otcům jejich . Já pošlu rybáře mnohé, praví Hospodin, a lovit je budou,“ a co dále následuje. Otec zajisté nejmilostivější skrze Syna svého v jedno shromáždil syny rozptýlené, abychom, nejsouce již jako služebníci hříchu, ale spravedlnosti, Luk. 1,75 „sloužili jemu v svatosti a spravedlnosti před ním po všecky dny své.”

Otázka 2: S jakými myšlenkami mají věřící k poznání těchto přikázání přistupovat? Proto mají věřící všem pokušením jako štít postaviti ono slovo Apoštola Řím. 6,2: „Kteří jsme hříchu zemřeli, kterak v něm ještě živi budeme?“ Již nejsme svoji, ale toho, který pro nás umřel a z mrtvých vstal. On je Pán Bůh náš, jenž si nás krví svou vydobyl. Jak bychom hřešit mohli proti Pánu Bohu svému a jej opět na kříž přibijet? Jsme tedy v pravdě svobodni, a to tou svobodou, kterou nás Kristus osvobodil, jako Řím 6, 19 jsme vydávali údy své v službu nepravosti, tak nyní vydávejme údy své v službu spravedlnosti k posvěcení.

Nebudeš míti Bohů jiných mimo mne. Otázka 3: Co podle obsahu tohoto prvního přikázání plnit a čeho se varovat máme?
I. Přední místo v desateru mají ta přikázání, jež se Boha týkají, zadnější pak místo ta, která bližního. Vyloží duchovní pastýř, to že je proto, poněvadž těch věcí, jež bližnímu činíme, příčinou je Bůh, neboť tehdy podlé zákona Božího bližního milujeme, když jej pro Boha milujeme. A to je na první desce psáno.
II. Potom pak vysvětlí, že v předložených nahoře slovech dvojí se obsahuje přikázání, z nichž první moc rozkazu, druhé moc zákazu do sebe má. Neboť když se říká: „Nebudeš mít Bohů jiných mimo mne v tom je tento smysl: Mně pravému Bohu budeš sloužit, ale jiným, bohům sloužit nebudeš.

Otázka 4: Jak v tomto přikázání víra, naděje a láska obsaženy jsou? V první této části uzavřeno je přikázání víry, naděje a lásky. Neboť z toho, že je Bůh nepohnutelný, nezměnitelný, vždycky týž zůstávající, vyznáváme, že je věrný beze všeho poklesku. A proto třeba, abychom jeho výrokům přisvědčili, jemu všecku víru a důvěru dali. Kdo uvažuje Boží všemohoucnost, jeho milostivost, jeho k dobru náchylnost a ochotu, zda nemusí všech svých nadějí v něm skládat? A jestliže pak rozváží tu hojnost jeho dobrotivosti a lásky na nás vylitou, může-li jeho nemilovati? Odtud ten úvod, odtud ten závěr, kterého při poroučení a rozkazování svém užívá Bůh: „Já jsem Hospodin. “

Otázka 5: Přikázání toto, pokud je záporné, vykládá se. Druhá pak část přikázání: „Nebudeš míti bohů jiných mimo mne;“ užil zákonodárce, ne že by dost vyložena nebyla výpověď tato tvrzením: „Mně jedinému Bohu budeš sloužit.“ Neboť jestliže Bůh je, jediný je, ale pro zaslepenost přemnohých, kteří se kdysi prohlašovali, že slouží pravému Bohu a množství bohů ctili. I mezi Židy přemnozí byli, jimž Eliáš vyčítal, 3 Král. 18,21, že „kulhají na dvě strany.“ To činili i Samaritáni, kteří se klaněli Bohu Izraelskému, i bohům pohanským.

Otázka 6: Jak toto přikázání ze všech největší chápat? Po vyložení toho bude třeba ještě připojit, že je toto přikázání ze všech první a největší, nejen samým pořadem, nýbrž i povahou, hodností a výbornosti. Musi u nás Bůh mít neskončenou měrou větší lásku a vážnost. Je Pán a král. On nás stvořil, on nás řídí, od něho v lůně matky živeni, a odtud na svět vyvedeni jsme, on nám k životu a výživě věcí uděluje potřebných.

Otázka 6: Koho hlavně vinit lze z přestoupení tohoto přikázání? Hřeší pak proti tomuto přikázání, kdo nemají viry, naděje, lásky. Tento hřích je největší rozsahem. Jsou zajisté v tomto počtu ti, kteří v kacířství upadají, protože nevěří tomu, co svatá církev věřit předkládá a přikládají víru snům, hádáním a jiným věcem nejzpozdilejším. Rovněž ti, kteří nad svým spasením zoufají a v Boží dobrotivost nedůvěřují. Ti, co jen na bohatství spoléhají anebo na zdraví těla a sílu svou. Tyto věci všecky obšírněji jsou vyloženy od těch, kteří psali o hříších a nepravostech.

Otázka 6: Tomuto přikázání neodporuje pocta, jež se po přijatém obyčeji církevním svatým vzdává. Ale při vykládání tohoto přikázání náleží důkladně poučit, že uctění a vzývání svatých andělů a blažených duší, které slávy nebeské požívají, aneb i jejich těla svatých popelů pocta, kterou církev katolická vždycky zachovávala, tomuto zákonu není na odpor. Neboť kdo je tak pošetilý, jenž by, kdyby král prohlásil, aby se nikdo za krále nevydával, ani královské obsluhy a pocty se vzdávání nedopouštěl, z toho hned chtěl soudit, že nechce tomu král, aby jeho úředníkům čest se vzdávala? Jestliže pak se někdy praví, že se křesťané andělům klanějí po příkladu svatých starého zákona, přece však neprokazují jim takové pocty, jakou Bohu vzdávají. A čteme-li, že někdy andělé odepírali, aby jim lidé úctu vzdávali, tomu tak rozumět třeba, že to učinili proto, že nechtěli, aby se k nim taková počest měla, jaká samotnému Bohu náleží.

II. Vatikánský koncil má v konstituci Gaudium et spes: “Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.” Tato formulace sama o sobě relativizuje člověka co Boha miluje s člověkem, co Boha nenávidí. Ti, pro něž nebyl tridentský a s ním shodný katechismus jen pouhou teorií, navrhovali, aby koncil odsoudil ateismus. Nedočkali se toho. Přesto platí Jan 1,5: světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.

Tridentský katechismus končí první přikázání otázkou 34: Co znamená: „činící milosrdenství těm, kteří jej milují?“ A co na konci je: „těm, kteří milují mne,“ tím ukazuje se způsob a řád, jak sluší zákon plnit. Nevyhnutelnou věcí je, aby ti, kteří dodržují zákon Boží, s touž láskou a oddaností, kterou se k Bohu nesou, vedeni byli i k jeho poslušnosti. O čemž potom při jednotlivých přikázáních zmínka se učiní.”

To, že pokoncilně jsou věci jen pokažená lze odmítnout vstupní modlitbou 20. neděle NOM liturgie: “Bože, tys připravil všem, kdo tě milují, dary větší, než jsme schopni si představit; vlej nám do srdce vroucí lásku, abychom tě milovali za všech okolností a nade všechno a tak abychom dosáhli toho, že se na nás vyplní tvá zaslíbení převyšující všechny lidské tužby.”