Neděle XI. po Duchu Svatém má podle tridentského katechismus a evangelia sv. Marka 7,31-37 o uzdravení hluchoněmého kázání o obřadu křtu. Jde o otázky, které v katechismu po II. vatikánském koncilu, Řím 1992, jsou řešeny méně důkladně a některé ani nenajdeme. Má toto být vylepšení slavení svátostí? Tridentský katechismus usvědčuje v některých bodech z odklonu od tradičního pojetí. II, 2 otázka 58:
Jaká je moc a užitek obřadů křestních?
I. Zbývá ještě jasně a krátce vyložit, co je třeba přednést o modlitbách, obyčejích a obřadech této svátosti. Neboť co Apoštol 1 Kor. 14,2 o daru jazyků připomenul, že je bez užitku, jestliže, co někdo mluví, věřící nerozumí, totéž skoro říci se může o svatých obyčejích a obřadech. Tyto obrazy a podobenství obsahují ty věcí, které se ve svátosti dějí. Když však věřící lid moci a významu těchto znamení nezná, nemůže se příliš velikého užitku od obřadů očekávat. Přičiňte se tedy duchovní pastýři, aby jim věřící rozuměli a pevného nabyli přesvědčení, že, byť i méně potřebné byly, přece co nejvíce si jich vážit a v náležitě úctě měli.
II. K tomu nás vede i vážnost jejich ustanovitelů, kteří beze všeho odporu byli svatí apoštolé, i účel, za kterým oni užívání obřadů zavedli. Je zajisté zjevné, že se takto svátostí přisluhuje s větší zbožností a svatostí a jako před oči staví ony výborné a vznešené dary, jež v nich jsou obsaženy. Neskončená dobrodiní Boží se věřícím hluboce vtiskují do duše.

Otázka 59: Kolik je obřadů křtu? Všechny obřady a modlitby, jichž při udělování křtu církev používá, na tři části uvést náleží, aby při jejich vykládání od pastýřů jistý mohl zachováván být pořádek a co předneseno od nich bylo, to aby v paměti posluchačů snáze se podrželo. První část je těch, které se konají než se přijde ke křtitelnici. Druhá u křtitelnice a třetí těch, které se přidávají po vykonaném křtu.

Otázka 60: Kdy se voda ke křtu potřebná dle obecného obyčeje má světit? Především tedy voda se musí připravit, které se užívá jako křestní. Světí se totiž voda křestní a přidává se olej tajemného pomazání. Není však dovoleno činit to v každém čase, nýbrž po dávném zvyku očekávají se jisté slavnostně dny, které vším právem se mají za nejslavnější a nejsvětější. V svatvečer těchto dnů světí se voda ke křtu svatému, jako v staré církvi obyčejem bylo stanoveno. Jen o těchto dnech se uděloval křest svatý, jestliže potřeba jiná nevznikla. Ačkoliv církev za tohoto času pro nebezpečenství obecného života neuznává za potřebné, tento obyčej podržela, přece však svěcení vody křestní o těchto slavných dnech Velikonočních a Svatodušních s největší zbožností ještě zachovává.
Obsahová poznámka: pokoncilní svěcení je kratší a olej do křestní vody se nepřidává.

Otázka 61: Proč se křtěntci nepouštějí hned do kostela? Po svěcení vody jiné obřady, které křest předcházejí ať jsou vyloženy. Přinášejí anebo přivádějí se ti, kdo mají býti křtěni ke dveřím kostelním, ale dovnitř vstoupit se jim naprosto zabraňuje, protože jsou nehodni vejít do domu Božího, dokud ze sebe nesvrhli jho služebnosti nejbídnější, a úplně Kristu Pánu a jeho nejspravedlivější vládě se nezaslíbili.

Otázka 62: Proč se po otázce, co žádají, křtěncům dává poučení? Potom se jicb kněz táže, co žádají od církve Boží. Po tomto zjištění nejprve je poučuje o učení víry křesťanské, kterou se křtem mají vyznávat, což se děje podle katechismu. To, že poučování z rozkazu Pána a Spasitele pochází, nemůže nikdo pochybovat. Kristus apoštolům rozkázal Mat. 28,19: „Jděte po všem světě, učte všecky národy, křtěte je ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého a učte je zachovávat všecko‚ co jsem vám přikázal.“ Z toho lze poznat, že se křest nemá udílet, dokud se nevyložily alespoň nejpřednější články našeho náboženství.

Otázka 61: Jak se má dle starého cirkve zřízení vyučovat? K snadnějšímu vyučování složen je katechismus z mnoha otázek. Jestliže tedy ten, jenž se vyučuje, je věku dospělého, na otázky, které se mu činí, sám odpovídá a je-li to nemluvně, kmotr místo něho řádně odpovídá a slavný slib činí.

Změny obřadu křtu po II. vatikánském koncilu se týkají otázek 62-65. Otázka 62: K čemu je exorcismus? Po tom následuje exorcismus, který se koná svatými a zbožnými slovy a modlitbami k tomu cíli, aby ďábel byl zapuzen a jeho moc zlomena a zeslabena.
Obsahová poznámka: Má redukce exorcismu za cíl, aby ďábel byl méně zapuzen a jeho moc méně zlomena a zeslabena?

Otázka 63: Proč se křtěnci do úst sůl dává? Po exorcismu následují jiné obřady, z nichž některé, jsou tajemné, zvláštní a vznešený význam mají. Tak když sůl se dává do úst tomu, kdo se ke křtu přináší, má to znamenat, že obdrží učení víry a dar milosti, aby od hniloby hříchů osvobozeni poznali chutnost dobrých skutků a v pokrmu moudrosti Boží potěšení nalézali.
Obsahová poznámka: Má vynechání obřadu se solí znamenat zatajení obdržení učení víry a daru milosti, aby od hniloby hříchů neosvobozeni nepoznali chutnost dobrých skutků a v pokrmu moudrosti Boží potěšení nenalézali?

Otázka 64: Co znamená znamení kříže na více údech těla činěné? Mimo to znamením kříže se poznamenává čelo, oči, prsa, ramena a uši. Tím vším se dává najevo, že ve svátosti křtu se smysly křtěnce otvírají a posilňují, aby mohl Boha přijmout, jeho přikázání poznat a zachovávat.
Obsahová poznámka: Je redukce znamení kříže proto, aby se ve svátosti křtu smysly křtěnce méně otvírali a posilnili, aby mohl Boha přijmout, jeho přikázání poznat a zachovávat?

Otázka 65: Proč uši a chřípě slinou se potírají? Pak se mu slinou potírají chřípě a uši, a hned na to ke křtu se připouští, aby, jako onen slepý v evangelii Jan 9,6, jemuž Pán blátem oči pomazal velel umýt se vodou v Siloe, tím zraku nabyl, tak i nám bylo naznačeno, že moc svatého obmytí ta je, aby duši přineslo světlo k poznání pravdy nebeské.
Obsahová poznámka: Má odstranění potření slinou naznačit, že moc svatého obmytí nemá duši přinést světlo k poznání pravdy nebeské?

Otázka 66: Co znamená odříkání se satana, které vyslovuje křtěnec spolu s vyznáním víry? Potom přistupují ke křtitelnici a tam jiné opět odbývají se obřady a obyčeje, z nichž lze poznat obsah náboženství křesťanského. Kněz totiž trojí učiní otázku, táže se toho, jenž má být křtěn: „Odříkáš se satana i všech skutků jeho, i vší pýchy jeho? On anebo v jeho jménu kmotr, na každou otázku jednotlivě odpovídá: „Odříkám. Kdo tedy úmysl má Kristu Pánu se zapsat, především svatě a svědomitě musí slíbit, že ďáblu i světu výhost dává a v žádné době se nestane, aby tyto dva nepřátele nejhnusnější v ošklivosti neměl. Potom, již u samé křtitelnice, otázán bývá od kněze těmito slovy: „Věříš v Boha Otce všemohoucího?“ na to odpovídá: „Věřím.“ A tak potom i o ostatních Článcích víry jsa tázán, víru svou slavně a zbožně vyznává. A v tomto dvojím slibu, jak patrno, je celý obsah i učení zákona křesťanského.

Otázka 67: Proč je třeba tázat se toho, jenž má býti již křtěn, chce-li pokřtěn být? Když pak již má křtem přisluhovat, táže se ještě kněz křtěntce zda pokřtěn být chce a když buď sám anebo je-li nemluvně, jeho jménem kmotr přisvědčí, hned jej obmývá vodou spasitelnou ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Jako zajisté člověk ze své vůle hada uposlechl a spravedlivě byl zatracen, tak nechce Pán do počtu svých bojovníků přijímat, než toho kdo dobrovolně se mu zapsat chtěl, aby z vlastní vůle poslušen rozkazů Božích, dosáhl spasení věčného.

Otázka 68: Proč se hlava pokřtěného hned maže křižmem? Když pak křest je vykonán, kněz pomaže pokřtěného křižmem na temeni hlavy, na znamení, že od toho dne s Kristem hlavou spojen je jako úd, a že v jeho tělo je vštípen, a za tou příčinou že se nazývá křesťanem podle Krista, jako Kristus (Pomazaný) od křižma. Co však křižmo znamenává, to učí svatý Ambrož De sacram. 2. 7. a 3 a snadno poznat z toho, co se při tom kněz modlí.

Otázka 69: Co znamená bílé roucho nebo bílý šáteček, jenž se pokřtěnému dává? Pak pokrývá kněz pokřtěného rouchem bílým se slovy: „Přijmi na sebe roucho bílé, které neposkvrněné dones před trůn Pána našeho Ježíše Krista, abys došel Života věčného.“ Dětem pak, jež oděvu neužívají, dává se bílý šáteček. Znamená pak dle učení svatých Otců tento obřad i slávu vzkříšení, k níž se skrze křest rodíme, i skvělost a jasnost, kterou duše od skvrn hříchů obmytá, na křtu bývá okrášlena. Též nevinnosť a čistotu, kterou má pokřtěný zachovávat po celý život svůj.

Otázka 70: Jaký je význam hořící svíce, kterou pokřtěný v ruce drží? Potom dává se mu do ruky hořící svíce na znamení, že víru láskou roznícenou, kterou na křtu přijal, horlivostí v dobrých skutcích má vždycky chovat a rozhojňovat.

Otázka 71: Proč a jaké jméno má se dávat pokřtěným? Naposledy také jméno se dává pokřtěnému, které brát sluší od někoho, jenž pro výtečnou ducha zbožnost a Bohu oddanost povznesen je do počtu svatých. To jistě k tomu přispěje, že každý podobností jména povzbuzen bývá k následování ctnosti a svatosti. Od toho, jehož chce následovat modlitbou prosí a doufá, že mu bude přímluvcem k zachování blaha jak duchovního tak tělesného. Proto pokárání zasluhují, kteří jména pohanů a zvláště takových lidí, kteří jsou ze všech nejbezbožnější, tak pilně vyhledávají a dětem dávají. Z toho lze poznat, jak vysoce cení snahu po dokonalosti křesťanské, když se z památky lidí nešlechetných tak velice radují, že chtějí aby v uši věřících se všech stran zaznívala takováto jména bezbožná.

Otázka 72: Souhrn toho, co o tajemstvích křtu bylo řečeno. Když duchovní pastýři o svátosti křtu toto všecko vyloží, tehdy se ničeho neopominulo, co k poznání tomuto bylo velmi potřebné. Neboť se vysvětlilo, co samo jméno křtu znamená, co je jeho přirozenost a podstata a z kterých částí se skládá. Povědělo se, od koho je ustanoven, kdo jsou přisluhovatelé potřební k udělování této svátosti a kdo se jako vychovatelé ke křtu berou, aby opatrovali slabost pokřtěného. Vyloženo také, komu se křtu uděluje, a jak tito povinni jsou na duchu být uspořádáni. Rovněž moc a účinky křtu. Nakonec obyčeje a obřady, co se zachovávají obšírně vyloženy, pokud toho vytknutý cíl požadoval. Toto všecko vynasnaží se duchovní hlavně za tou příčinou přednášet, aby věřící ustavičně podrželi na mysli a na starosti, aby v těch věcech, jež na křtu svatě a zbožně slíbili, věrnost zachovali, vedouce život takový, jaký se srovnává s nejsvětějším vyznáváním jména křesťanského.

Tridentský koncilu byl oproti II. Vatikánskému koncilu pastoračně úspěšnější. Platí to o počtu křtů, plnění křestního slibu a přijímání dalších svátostí. Např. svěcení vody s vypouštění slov při svěcení soli a možnost světit vodu i bez přidání soli je novinka pokoncilních úprav. Nevede k tomu, aby křesťané byli více solí země.

O soli z evangelia sv. Matouše 5,13: “Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.” Z evangelia sv. Marka 9,49-50: “Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá věc, ztratí-li však sůl slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě, a tak budete žít mezi sebou v pokoji.“
Komentář profesora Františka Sušila: “Nesčíslné výklady o větách těchto vyneseny byly, ale pomíjíme je mlčením k pravému toliko přihlížejíce. Jako dříve Pán slova prorockého užil k vylíčení muk věčných, tak nyní užívá slov zákona a naráží na příkaz v třetí knize Mojžíšově (Lev. 2, 13), co odsouzence oběti božské spravedlnosti vystavuje. Přikazuje se na dotčeném Starého Zákona místě, aby každá oběť solila se u oltáře. I odsouzenci, jakožto oběti Boží spravedlnosti (Jes. 34, 6.) osolení budou, ale ohněm věčným, jenž nezhasíná, nýbrž věčně trvá a tudy povahu soli na sebe přijímá, trápence od konečné zkázy ochraňující a k dalším nekonečným mukám zachovávající. Ten je smysl slov každý, jenž totiž přijde do ohně pekelného, ohněm solen bude. Při čemž je nějaká narážka na Lev. 6, 12. Oheň oltáře stále hořet bude, jakoby pravil: oběti spravedlnosti věčně na oltáři Božího soudu hořet budou. Ale co slova následující znamenají? Totiž: A všeliká oběť soli bude osolena. Nejlépe O solení ohněm s Maldonátem držet částici spojivou a za částicí porovnací, jak Prov. 25, 3. a jinde se přichází, tak že a stojí místo jak, takovým způsobem: Každý bude ohněm solen, jak každá oběť soli solena bývá podle předpisu zákona. Výklad tento obmezuje věty Páně o soli na lidi v pekle, o nichž předešlo v. 48. n. Jiní věty ty obšírněji berou a ke všemu potahují, co Pán předešle od v. 43—48. o sebezáporu pro ujití pekla mluvil. Dí Pán: Nemůže člověk ujít pekla, leč obětí se stane a osolen bude očistným ohněm sebezáporu; a tu se stává obětí bohulibou. Sv. Béda: “Ten je obětí Páně, jenž tělo a ducha od nepravostí očišťuje a ohněm lásky Ducha Sv. posvěcuje.” Podle toho napsal apoštol (Rom. 12,1): “Prosím vás, vydávejte těla svá v oběť živou a líbeznosti a lásky Boží.” Zanedbal-li kdo sebe zapírat a ve hříších si hověl, bude osolen ohněm pekla, ohněm spravedlnosti Boží a stává se obětí trestu Božího či žertvou spravedlnosti Boží. Buď tak, buď onak se Bohu obětovat náleží. Od oné soli, jíž oběti spravedlnosti Boží soleny budou, přechází Pán na jiný význam soli a ukazuje, jaké soli žádat mají, jako dříve ukázal, čeho se varovat mají. Praví ohledem onoho mezi apoštoly o přednost vzniklého sporu: Dobrá je sůl; když ale se sůl odsolí a bezsolí se, čím ji opravíte? Průpověď to ze zkušenosti vzata, kterou Pán tudíž obrací na apoštoly a sice podle dvojího symbolického významu, který do sebe má sůl, ona z jedné strany moudrost Mat. 5, 13, z druhé strany spojení a tudy přízeň a pokoj značí, Num. 18, 19. Dí tedy Pán: Mějte sůl v sobě tj. pravou moudrost, jenž neprohlédá k marnostem, nýbrž k bytelným věcem a mějte sůl i v sobě také co symbol a znak spojení a svornosti. Mějte pokoj mezi sebou, nehádejte se o přednost, taková hádka nemoudrá je a pokoj ruší. Pěkně Pán mluví, napřed klade mějte sůl v sobě, potom klade pokoj mezi sebou, tj. s jinými. Pokoj vnější z pravé moudrosti a zbožnosti niterné vycházet je povinen. Podobně sv. Ignatius Mag. n. 10. Osolte se v Christu, aby nezhynul nikdo z vás. A sv. Jakub 3, 13: “Kdo moudrý je mezi vámi, ukazuj bytnost moudrosti své v tichosti či v pokoji; pakli sváry jsou u vás, není tam moudrost s nebe.” Odtud přechází sv. Marek k nauce o nerozlučitelnosti svazku manželského.