Zdá se, že se dnes lidé za své hříchy nestydí. Nápravou je číst o opaku, jak učí učitel Církve sv. Bernard:
“Nevím, zda v lidských mravech lze nalézt nad stydlivosť něco spanilejšího. Stydlivost je okrasou každému věku, nejjasněji a nejkrásněji stkví se ale milost stydlivosti ve věku mladistvém. Což jen je libeznějšího nad stydlivost cudného mládence? Jak krásně třpytí se tento drahý kámen na tváři jeho! Stud je věrný posel pěkných nadějí a bezpečný hlasatel ušlechtilé mysli. Stydlivosť je kárajicí metlou tomu, komu nastává pokušení. Ona udržuje v kázni lehká hnuti i skutky útlého věku, a dusi žádosti prudší. Což jiného bránikaždému nestydatému slovu a zamezuje všeliké hanebné řeči, než stydlivost? Ona je sestra zdrželivosti a je neklamným znamením holubičí prostoty. Je i rukojmím nevinnosti. Stydlivost je jasnou svitilnou čistému srdci, tak že nic nepočestného a hanebného nemůže do něho se vloudit, aby ihned zpozorováno nebylo. Stydlivost přemáhá, co je zlé, chrání nevinnost a cti svědomí. Háji dobré pověst a krášlí život. Ona je sídlem sily, prvorozenou z ctnosti, slávou lidské přirozenosti, ozdobou počestnosti. Tvář rdici se stydlivostí je libezně půvabna a krásna. Opravdu,
stydlivost je duši lidské výborným ostnem, neboť i člověk, jenž snad neostýchal by se zlé páchat, stydí se aspoň být při zlém skutku dopaden.”