Neděle IX. po svatém Duchu. Evangelium svatého Lukáše 19,41-47, jak Pán Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Pláče Kristus, aby nás plakat naučil. Jak však při želení poklesků užit náleží slz a jak bedlivě má se jimi opatřit, nalezneš v tridentském katechismu, kde řeč je o zkroušenosti.
II,V otázka 29: Nad každým hříchem těžkým třeba vzbudit lítosti ošklivost. Velmi pak třeba napomínat a pobádat věřící, aby nad jednotlivými hříchy smrtelnými snažili se vzbudit zvláštní bol lítosti. Tuto lítost Ezechiáš vzpomíná, Iz. 38,15: „Připomínat tobě budu všecka léta svá v hořkosti duše své.“ Zajisté připomínat sobě léta svá je jednotlivé hříchy probírat, abychom jich upřímně litovali. U Ezechiela čteme psáno 33,12: „Paklí by bezbožný pokání činil ze všech hříchů svých, životem živ bude.” Podobněsvatý Augustin de poen. 14: “Nechť uvažuje hříšník povahu nepravosti své vzhledem na místo‚ čas, okolnosti a osobu.“

Otázka 30: Někdy postačí všeobecně hříchů litovat. V této věci nesmějí věřící důvěry ztrácet v Boží dobrotivost a slitovnost. Bůh, jenž je našeho spasení nanejvýš žádostivý, s žádnou lhůtou neprodlévá udělit nám odpuštění, nýbrž s láskou otcovskou hříšníka přijímá, jakmile se vzpamatoval, a k Pánu se obrátil, všeobecnou lítost hříchů svých má, které potom v jinou dobu, bude-li to možné, chce jednotlivě na paměť uvést a jich litovat. Tak zajisté velí nám Bůh doufat a skrze Proroka praví Ezech. 33,12: „Bezbožnost bezbožného nebude škodit jemu, v kterýkoliv den obrátí se od bezbožnosti své.“

Otázka 31: Co je především zapotřebí k pravé lítosti? Z toho tedy bude se moci vyrozumět, co k pravé lítosti nejvíce je potřebné a o tom přísluší věřící lid náležitě poučit, aby každý věděl, jakým způsobem lítosti může nabýt a k tomu měl měřítko, kterým by rozsoudil, jak daleko je od dokonalosti této ctnosti. Předně je zapotřebí, nade všemi hříchy spáchanými cítit ošklivost a bolest, abychom, když jen některých litujeme, nechopili se pokání neupřímného a předstíraného, nikoliv však spasitelného. Píše svatý Jakub apoštol Jak. 2, 10: „Kdo by pak celý zákon zachoval a přestoupil by v jediném, učiněn je všemi viným.“ Druhé je, aby lítost sama v sobě uzavírala vůli zpovídat se a zadostiučinit. O tom později na svém místě jednat se bude. Třetí je, aby kající učinil určité a pevné předsevzetí život polepšit. Tomuto nás Prorok učí Ezech. 18. 21, 22, 27; 30. 31: „Pakli by bezbožný činil pokání ze všech hříchů svých, které činil, a ostříhal by všech přikázání mých‚ a činil by soud a spravedlnost: životem živ bude a neumře. Všech nepravostí jeho‚ které činil, nevzpomenu” o něco dále: „Kdyby se odvrátil bezbožný od bezbožnosti své, kterou páchal, a činil by soud a spravedlnost, ten duši svou obživí“ a po nemnohých slovech: „Obraťte se a čiňte pokání ze všech nepravostí svých‚ a nebude vám ku pádu nepravost vaše. Odvrhněte od sebe všecka přestoupení svá, jichž jste se dopustili‚ a učiňte sobě srdce nové a ducha nového.” Totéž uložil i Kristus Pán ženě, přistižené v cizoložství, Jan 8,11: „Jdi a již nehřeš více.” Totéž řekl tomu, jehož uzdravil u rybníka Jan. 5,14: „Hle, jsi zdráv; již nehřeš.“

Otázka 32: Bolest nad vinou minulou a předsevzetí příště se jí vystříhat nutně náleží k lítosti. Sama přirozenost a rozum to úplně dokazují, že k lítosti je třeba dvojího: totiž bolesti nad hříchem spáchaným a předsevzetí s opatrností, aby se nic takového příště nepáchalo. Neboť kdo se smířit chce s přítelem, jehož bezprávím nějakým urazil, musí litovat, že se k němu choval urážlivě a hanlivě a svědomitě časem příštím hledat, aby nebylo to opakováno, čím přátelství porušeno. Tyto dvě věci musí být společně. Člověku zajisté náleží poslušným být zákona buďto přirozeného a Božského anebo lidského, kterému je podroben. Jestliže kajícník druhému něco násilím aneb úskokem odňal, přísluší jemu to nahradit. Komu ublížil na cti nebo životě slovem anebo skutkem, aby mu zadostiučinil náhradu nějakým ziskem anebo posloužením. Běžná je v ústech každého ona průpověď, kterou čteme u svatého Augustina ep. 153. e. 6: „Neodpouští se hřích, dokud nenahradí se věc odcizená.”

Tomáš z Celana píše v životopise sv. Františka 11. kapitola: “V té době přišel do Assisi urozený jinoch z Lukky a chtěl vstoupit do řádu. Když ho Otci představili, padl na kolena a se slzami v očích prosil o přijetí. Jakmile se na něho Boží muž podíval, ihned v duchu poznal, že není puzen Duchem Božím. Řekl mu: “Ty nešťastný, tělesně smýšlející člověče, proč se domníváš, že můžeš obelhat Ducha Svatého i mne? Jsi naoko pohnutý až k slzám, ale tvé srdce není Boží. Jdi,” pokračoval, “nemáš smysl pro duchovní věci.” Sotva světec domluvil, hlásili bratři, že rodina stojí u dveří a chtěli by syna odvést domů. Jinoch k nim vyšel a rád se s nimi vrátil. Bratři nad tím žasli a chválili Boha, který dal světci tolik darů.”
47. kapitola: “Často svým bratřím říkával: “Kvůli těm věcem, které dokáže i hříšník, nesmí si nikdo lichotit. Hříšník se dovede postit, modlit se, plakat, vlastní tělo trestat, ale nedovede toto: zůstat svému Pánu věrný. Proto máme svou slávu hledat v tomto: abychom Bohu prokazovali náležitou úctu, abychom mu věrně sloužili a jen jemu připisovali vše, co nám daruje. Největším nepřítelem člověka je jeho tělo: nedovede si vzpomenout na nic, čeho by mělo litovat, nedovede nic předvídat, aby věrně žilo v bázni Boží. Touží po jediném: zneužít přítomnost. A co je ještě horší: dary, které dostala duše, přivlastňuje sobě a pyšní se jimi. Za ctnosti, bdění a modlitby snaží se sklízet lidskou pochvalu. Duši nic neponechává a dokonce se snaží, aby i ze slz dostalo co největší podíl.”

V životopise sv. Františka sv. Bonaventury: “Když dosáhl čistoty srdce i těla, blížil se vrcholu svatosti. Přesto často omýval oči ducha proudy slzí, toužil po čistotě nebeského světla a málo si dělal ze ztráty světla svých očí. Ačkoli si častým pláčem způsobil těžkou oční chorobu, neposlechl lékařovy rady, aby zanechal pláče, nechce-li úplně oslepnout. Říkal, že si raději odepře tělesné oči, než aby se vzdal oddanosti ducha a slz, které osvěcují oči ducha, aby mohl na Boha patřit. I když Boží muž často proléval slzy, jeho duch i obličej vyzařovaly radost. Protože jeho svaté svědomí bylo jasné, vyléval na něho Bůh olej radosti. Stále, vytrvale se pozvedal k Bohu a vše, co konal, konal s radostí.”

Podle prosťáčka Božího sv. Františka se nenechme oklamat falešnými slzami a nemysleme si, že naše lítost nad hříchy je nadměrná.

Duchovní a mravní bídu poznáváme v církevně schválených zjeveních Panny Marie, kde pláče: La Salleta 1846, Syrakusy 1953, Akita (schválena na diecézní úrovni) 1974-1981 dokonce 101x a to krvavými slzami.
Pokoncilní breviář má v hymnu raních chval 17. neděle během roku: “Ježíši, vždy, když klesáme, kéž nás tvůj pohled zasáhne. Jen shlédneš, pád se zastaví a vinu slzy odplaví.”