O co jde v katolické víře? Jde o lásku k Bohu, bližnímu a sobě. Tridentský katechismus podle evangelia sv. Lukáše 16,1-9 na osmou neděli po Duchu Svatém má o lásce k Bohu a sobě projevující se modlitbou:
IV,6 otázka 3: Jinak Boha, jinak svaté vzýváme. Nevzýváme zajisté Boha a svaté jedním a týmž způsobem. Neboť Boha prosíme, aby sám buď dobré nám dal aneb zlého zbavil. Od svatých pak, poněvadž jsou v milosti u Boha, žádáme, aby nás v ochranu svou přijali, a od Boha nám vyprosili, čeho potřebujeme. Proto dva máme vzývání způsoby, významem se lišící. K Bobu totiž voláme: „Smiluj se nad námi, Vyslyš nás”, k svatým pak: „Oroduj za nás,”

Otázka 4: V jakém smyslu můžeme svaté prosit, aby se nad námi smilovali? Je možné v jistém jiném významu svaté prosit, aby se nad námi smilovali. Jsou nejvýše milosrdní a můžeme je tedy prosit, aby bídou našeho postavení pohnuti, pomáhali nám svou u Boha milostí a přímluvou. V té věci musí se však každý co nejvíce vystříhat, aby, co Bohu je vlastního, nepřičítal někomu jinému. Ano, když někdo před obrazem některého svatého modlí se modlitbu Páně, to ať má na mysli, že svatého prosí, aby s ním se modlil a jemu vyžadoval to, co je ve slovech modlitby Páně a aby byl před Bohem jeho tlumočníkem a zástupcem. To, že svatí tento úřad vykonávají, tomu učí nás svatý Jan apoštol ve svém Zjevení 8,3.

IV,7 otázka 1: O přípravě k modlení potřebné. Kterými hlavně ctnostmi má se připravovat duch k modlení?
I. Je psáno v Písmě svatém Sir 18,23: „Před modlitbou připrav duši svou a nebuď jako človek‚ který pokouší Boba.” Pokouší zajisté Boha, kdo dobře se modlí a zle činí, i ten, kdo s Bohem mluví a duchem svým bloudí vzdálen od modlitby. Ale poněvadž tolik na tom záleží, s jakou kdo myslí k Bohu prosby činí, vyloží faráři zbožným posluchačům způsoby modlitby. První krok k modlitbě je duch v pravdě ponížený a zkroušený a poznání svých nepravostí. Neboť z hříchů svých pozná, kdo k Bohu přistupuje, že nejen není hoden, aby něco od Boha obdržel, nýbrž že ani hoden není, aby předstoupil před obličej Boží modlit se. O této přípravě přečasto zmiňuje se Písmo svaté, které také ujišťuje v žalmu 101,18: „Popatřil Bůh k modlitbě ponížených a nepohrdl prosbou jejich“ a jinde Sir. 35,21: „Modlitba pokorného oblaky pronikne.“ Zběhlým správcům duchovnim naskytne se nesčíslně mnoho výroků, jež k této pravdě se hodí. Více jich uvádět jako věci nepotřebné pomíjíme. Jenom dva příklady, o nichž jsme jinde uvedli, nepomineme mlčením ani na tomto místě, poněvadž k tomuto předmětu velmi jsou přiměřené. Je to známý publikán Luk. 18,13, jenž daleko stál neodvážil se ani očí od země pozdvihnout. Je to také ona žena hříšnice Luk. 7,38, která bolestí proniknuta slzami smáčela nohy Krista Pána. Obojí svědčí, jak velikou váhu modlitbě dává křesťanská pokora.
II. Při vzpomínání na hříchy následuje jistá úzkost anebo alespoň jistý bolesti cit z té příčiny, že nemůžeme litovat. Jestliže obojího anebo aspoň jednoho nevzbudí kající v sobě, nemůže dojít odpuštění.

Otázka 2: Kterých hlavně nepravostí musí se varovat, kdo s prospěchem se chce modlit?
I. Ale poněvadž jsou některé nepravosti, jež nejvíce jsou na překážku, aby Bůh vyslyšel prosby modliteb našich, jako vražda a učiněné násilí, proto máme ruce zdržovat od této ukrutnosti a násilnosti. O této bezbožnosti takto mluví Bůh ústy Izaiáše proroka 1,15: „Když rozprostírat budete ruce vaše, odvrátím oči své od vás, a když rozmnožíte modlitbu, nevyslyším ji, neboť ruce vaše jsou plné krve.”
I. Varovat se také třeba hněvu a různic, které také velice překážejí vyslyšení proseb našich. O tom píše Apoštol I Tim 2,8: „Chci‚ aby se muži modlili na každém místě, pozdvihujíce čistých rukou bez hněvu a sváru. “
II. Dále k tomu hledět se musí, abychom při ublížení nebyli k někomu nesmiřlivi. Neboť tak v mysli rozpoloženi nebudeme moci uprosit Boha, aby nám odpustil. Sám učí, Marek 11,25: „Když se postavíte k modlení, odpouštějte,máte-li co proti druhému” a na jiném místě Mat 6,15: „Pokud neodpustíte lidem‚ ani Otec váš nebeský neodpustí vám hříchů vašich.”
III. Varovat se musíme, abychom k nuzným nebyli tvrdí a nelidští. Neboť proti takovým lidem řečeno v Přísloví 21,13: „Kdo, zacpává ucho své ke křiku chudého, i sám křičet bude, a nebude vyslyšen.”
IV. A co máme říci o pýše? Jak tato velice Boha uráží, svědčí výpověď Jak 4,6, I Petr 5,5 : „Bůh pyšným se protiví, ale pokorným dává milost.”
V. A co řekneme o pohrdání slovem Božím? O tom máme slovo Šalomounovo Přísloví 28,9: „Kdo zavírá uši , aby neslyšel zákona, modlitba jeho bude ohavností.“ Tímto se však nezamítá modlitba, kterou se prosí o odpuštění za učiněnou křivdu, za vraždu, hněv a neútrpnost k chudým, za pýchu, za pohrdání Božím slovem, a konečně za všecky jiné nepravosti.

Láska k bližnímu se projevuje almužnou. Ta je opak krádeže. K tomu je v III, 8 otázka 16: Co soudit o almužnách, které nepřímo v tomto přikázání se předpisují? V tomto přikázání společně je výpověď, abychom s chudými a nuznými měli útrpnost a v jejich potřebách a nesnázích jim pomáhali svými statky i službami. A poněvadž o tomto předmětu velmi často a obšírně musí se jednat, naleznou duchovní správcové to, čím by splnili této povinnosti ve spisech mužů svatých Cypriána, Jana Zlatoústého, Řehoře Nazianského a jiných. Překrásně psali o almužně. Mají zajisté věřící rozněcováni být, aby horlivě a ochotně přispívali těm, kteří z ciziho milosrdenství na živu jsou. Při tom ať jsou také poučeni, jak velice je almužnu dávat zapotřebí. Majetkem i prací máme k nuzným být dobročinní. Nejpravdivější důvod je, že v den posledního soudu Bůh zavrhne a do věčného ohně odsoudí ty, kteří povinnost almužny opominuli a zanedbali. Naopak ty pochválí a do nebeské vlasti uvede, kteří dobro činili potřebným. Je obojí ta výpověď pronesena ústy Krista Pána Mat. 25, 34. 41: „Pojďte požehnáni Otce mého, vládněte královstvím připraveným vám,“ a: „Odejděte ode mne zlořečení do ohně věčného.“

Otázka 17: Jakými důvody mají věřící být povzbuzováni k almužně? Mimo to užijí kněží jiných míst vhodných k tomuto přesvědčení Luk. 6, 38: “Dejte a bude vám dáno.” Přednesou ono zaslíbení Boží, nad něž nic hojnějšího, nic vyššího ani pomyslit se nedá Mark. 10,29: „Žádného není, kdo by opustil dům a bratry,“ a tak dále, „aby nevzal stokrát tolik nyní v času tomto‚ a v budoucím věku život věčný” a připojí to, co Kristus Pán řekl Luk. 16, 9: „Učiňte sobě přátele z mamona nepravého, aby, kdybyste zhynuli, přijali vás do stanů věčných.” Části této důležité povinnosti budou tak vykládat, aby, kdo nemůže darovat nuznému, čím by život udržoval, alespoň chudému půjčoval podle předpisu Krista Pána Luk. 6,35: „Půjčujte‚ ničeho se za to nečekejte.” K této věci zásluhu svatý David vyslovil žalm 111, 5: „Blažený člověk, který se slitovává a půjčuje.“

Otázka 18: Pro udílení almužny a k vůli uvarování se zahálky má se pracovat. Je věcí zbožnosti křesťanské, není-li odjinud možnost k dobročinosti, těm kteří k výživě zapotřebí mají milosrdenství jiných, jako i k vystříhání se zahálky, prací vlastních rukou vydělávat to, čím by se ulevit mohlo bídě nuzných. K tomu všechny napomíná svým příkladem apoštol Pavel. V listu k Thessalonickým píše 2 Thes. 3,7: „Neboť sami víte, kterak máte následovat nás. Ke stejným píše 1 Thes. 4,11: „Snažte se pokojní být a svou práci konat, a rukama svýma pracovat, jako jsme přikázali vám.” K Efesským 4,28: „Kdo kradl, ať nekrade, ale raději pracuj, dělej rukama svýma, co je dobré, abys měl z čeho udělit tomu‚ jenž nouzi trpí.”

Otázka 19: Máme střídmě žít k ulevení nouze jiných. Máme také o skrovnost pečovat a statku cizího šetřit‚ abychom jiným nebyli břemenem a obtíží. Taková střídmost skvěje se zajisté u všech apoštolů, ale nejvíce vyniká na svatém Pavlu, jenž k Thessalonickým píše 1 Thes 2, 9: „Pamatujete, bratři, na práci naši a námahu. Ve ve dne i v noci jsme pracovali, abychom žádného z vás neobtěžovali, kázali jsme mezi vámi evangelium Boží.” A tentýž Apoštol na jiném místě 2 Thes 3,8: „V práci a v únavě ve dne i v noci pracujíce, abychom žádného z vás neobtěžovali.”

I,8 otázka 3: V jakém smyslu praví se v druhé části článku, že Kristus sedí na pravici Boží. Druhou částí článku toto je: „Sedí na pravici Boha Otce.“ Na tomto místě pozorovat lze obrazného mluvení aneb přenesení slova, jaké často v Písmě svatém se nalézá, když pro lepší porozumění a pochopení Bohu přičítáme lidské náklonnosti a údy, ačkoliv na něm, který je pouhý duch, nic tělesného myslit se nedá. Ale poněvadž zde na zemi mezi lidmi za to máme, že tomu větší čest se prokazuje, kdo na pravé straně postaven je, totéž i na nebeské věci přenášíme, když chceme vyložit slávu Kristovu, jíž jako člověk před všemi jinými tvory dosáhl a vyznáváme, že na pravici Otce je. Sedět však, to neznamená na tomto místě postavení a způsobu držení těla, ale vyobrazuje pevné a stálé držení a užívání nejvyšší královské moci a slávy, kterou od Otce přijal. O tom Apoštol Efes. 1, 20-22: „Vzkřísil jej z mrtvých a posadil na pravici své na nebesích nade všechna knížetstva, i mocnosti, sílu, panstva i všechno jméno, které se jmenuje nejen ve věku tomto, ale i v budoucím, a všechny věci poddal pod nohy jeho.“ A z těchto slov na světlo vychází, že tato sláva Pánu Ježíši tak vlastní je a obzvláštní, že na žádnou jinou stvořenou bytost připadat nemůže. Proto volá na jiném místě týž Apoštol Žid. 1,13: „A ku kterému kdy z andělů řekl: Seď na pravici mé.“

Každý na konci života na soudu Božím uslyší: “Vydej počet.” Kdo uspěje? Ten, kdo má lásku k sobě a miluje Boha a bližní podle katechismu. K tomu patří, aby se dobře modlil a dbal na almužnu.