Karel Rahner ve Všeobecném úvodu k dokumentům II. Vatikánského koncilu píše: “Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anatematismů, poněvadž to vždy působí dojem, že se neodmítají omyly, nýbrž odsuzují se ti, kteří se mýlí.” Z toho je změna pokoncilní mentality, kdy být bludařem nemusí být zlé a být pravověrným nemusí být dobré. Toto zmatení skrze modernistické novoty odmítá tradice s předchozími koncily.

Tridentský katechismus na sedmou neděli po Duchu Svatém vybízí kněze k pastorační péči o lidi podle Boží vůle. Podle evangelia sv. Matouše 7,15-21 varuje kazatel po příkladu Krista Pána před bludy nepravých proroků. Poznáme je po ovoci. Otázka 4 z úvodu katechismu: Jak přijímat slovo pastýřů Církve? Avšak aby nikdo slova Božího, 1.Thess. 2, 13, od služebníků Církve jako slova lidského nepřijímal, ale, jak v pravdě je jako slovo Kristovo, sám Spasitel náš dal úřadu učitelskému velikou moc a vážnost, řekl Luk 10,16: „Kdo vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.” Zajisté chtěl, aby se to chápalo nejen o těch, s kterými obcoval a mluvil, ale i o všech, kteří zákonnou posloupností úřad učitelský konají. S nimi přislíbil být po všecky dni až do skonání světa, Mt 28,20.

Otázka 5: Pravda je sice zjevena, avšak i dnes je třeba, aby pastýři slovo Boží kázali.
I. Toto kázání slova Božího nikdy přestat v Církvi nemá. Zajisté je i za tohoto času třeba s větší horlivostí a svědomitostí konat a zdravým a neporušeným učením jako pokrmem života věřící živit a sílit. Mnozí falešní proroci I Jan 4,1 vyšli na svět, o nichž učí Pán Jer 23,21: „Neposlal jsem proroky a oni běhali; nemluvil jsem k nim, a oni prorokovali,“ aby učením různým a cizím, Žid 13,19, sváděli mysli křesťanů.
II. V této věci jejich bezbožnost všemi ďábelskými chytrostmi ozbrojena tak daleko došla, že se zdá, jakoby v žádných mezích držet se nedá. Kdybychom nespoléhali na utěšené zaslíbení Spasitele, který nás ubezpečil a Církvi své tak pevný základ dal Mat 16,18, že ji ani brány pekelné nikdy nepřemohou, dokonce bylo by se obávat, aby za tohoto času tolika nepřáteli odevšad obklíčena, tolikými úklady a útoky zkoušena a stíhána, na zkázu nepřišla. Známe přeslavné krajiny, které někdy pravého a katolického náboženství, co od předků zdědili, svědomitě a svatě se držely. Nyní však opustili cestu pravou a zbloudili. A k tomu veřejně se honosí, jak nejvíce v tom zbožnost zvelebují, že od víry otců svých co nejdále odstoupili. Není žádné tak vzdálené krajiny ani tak ohrazeného mista, žádného v křesťanské pospolitosti zákoutí, kam by se byla tato nákaza skrytě vloudit nepokoušela.

I,10 O devátém článku víry. Věřím svatou Církev obecnou‚ Svatých obcování. Otázka 1: Z jakých příčin je třeba devátý článek ze všech nejčastěji lidu v srdce vštěpovat?
I. S jakou bedlivostí povinni jsou pastýři duchovní o to pečovat, aby pravdivost tohoto devátého článku věřícím vysvětlili, tomu, když se dvě věci rozváží, snadno se dá porozumět. Nejprve zajisté mluvili podle svědectví svatého Augustina na žalm 30 proroci jasněji a zjevněji o Církvi, nežli o Kristu. Předpovídali, že v tom mnohem více lidí zbloudí a zklamáni být mohou, nežli v tajemství vtělení Božího. Nemělo se nedostávat bezbožných, kteří jako opice, co se člověkem dělá, jedině sebe za katolíky vyhlašují. Církev katolická prý u nich jen je. To neméně nešlechetně nežli zpupně tvrdí. Kdo by pravdu pevně v mysli vštípenou měl, snadno se uvaruje záhubného nebezpečí kacířství.
II. Nesluší se toho, kdo by ve víře pochybil nazvat hned kacířem, ale toho, kdo opovrhuje vážností Církve a bezbožné domněnky své s tvrdošíjnou myslí hájí. Když tedy možné není, aby se někdo morem kacířství poskvrnil, pokud by tomu viru přikládal, co se v tomto článku věřit podává, proto pečuje se vší snahou pastýř, aby věřící poznáním tohoto tajemství proti úskokům protivníků se ohradili a v pravdě viry setrvali. Závisí pak tento článek na předešlém, poněvadž podle toho, když již dokázáno je, že Duch Svatý je pramen a dárce vší svatosti, nyní vyznáváme, že od něho Církev svatostí je obdařena.

Otázka 2: Co se jménem ecclesia, církev, chápe ve způsobu zvláštním a co obecně?
I. Slovo ecclesia (církev) přijali Latiníci od Řeků a po rozšíření evangelia přenesli je na věci svaté. Je třeba vysvětlit, jaký význam to slovo má. Znamená slovo ecclesia vlastně „vyvolávání,“ avšak spisovatelé užívali potom místo něj „shromáždění a sbor.“ Rozdíl se nedělá, byl-li to sbor lidu věřícího čili nevěřícího. V Skutcích Apoštolských o lidu Efeském psáno, když písař klidnil zbouřené zástupy, že řekl Sk. ap. 19,39 : „Si quid autem alterius rei quaeritis, in legitima ecclesia poterit absolvi - pakli čeho jiného hledáte, bude to moci být v řádném shromáždění vyřízeno. Legitima ecclesia, řádné shromáždění, nazývá se zde lid Efeský, jenž Dianě bohoslužbu konal. Nejen sbory pohanů, ale i shromáždění lidi zlých a bezbožných někdy ecclesia nazvány. „Ovidi‘ dí prorok žalm 25,5 Vulg. ed. a u LXX. žalm 26. 6., „ecclésiam malignantium, et cum impiis non sedebo - nenáviděl jsem shromáždění zlých, a s bezbožnými nebudu sedět.‘‘
II. Obecným potom obyčejem písma svatého užilo se toho slova k označení jen pospolitosti křesťanské a shromáždění věřících, kteří k světlu pravdy a k poznání Boha skrze víru povoláni jsou, aby zavrhli od sebe tmy nevědomosti a bludů, pravému a živému Bohu zbožně a svatě se klaněli a jemu z celého srdce sloužili. Tím abychom jedinou větou celou tu věc dovršili: „Církev,“ jak učí svatý Augustin k žalmu 149, „je lid pravověrný po všem světě rozptýlený.”

Otázka 8: Kdo v lůně Církve bojující obsaženi nejsou?
I. Odtud je, že jen trojí lidé ze Církve vyloučeni jsou: nejprve nevěřící, potom kacíři a rozkolníci, nakonec vyobcovaní. Pohané ovšem proto, že v Církvi nikdy nebyli a jí nikdy nepoznali, ani svátostmi v společenství lidu křesťanského účastnými se nestali.
II. Kacíři pak a rozkolníci proto, že od Církve odpadli. Neboť tito ne více k Církvi patří, nežli uprchlíci k vojsku náležejí, od něhož uprchli. Avšak upírat nelze, že v moci Církve zůstávají, tak že od ní k soudu voláni, trestáni i kletbou stíháni být mohou. Konečně i vyobcovaní proto, že, jsou soudem Církve z ní vyloučeni, k jejímu společenství nenáleží, dokud nezmoudří.
III. O ostatních pak, jakkoli bezbožných a nepravostem oddaných lidech, nelze pochybovat, že ještě v Církvi zůstávají. A to bedlivě potřeba je věřícím vyložit, aby toho pevného přesvědčení byli, že představení Církve, byť i snad život jejich byl hříšný, přece v Církvi zůstávají, aniž by proto něco od jejich moci odňato bylo.”

Z učení Církve hlásaného tridentským katechismem je jisté, že Církev je od Boha a pro Boha a nemá úkol tvrdit, že Církev je pro všechno a pro všechny a bludaři a hříšníci jsou totéž co svatí!

15. neděle NOM liturgie v mezidobí má modlitbu dobře ladící s evangeliem 7. neděle po Duchu Svatém: “Bože, ty ukazuješ bloudícím světlo pravdy, aby se mohli vrátit na správnou cestu; dej těm, kdo přijali křesťanství, ať se vyhýbají všemu, co odporuje křesťanskému způsobu života, a ať usilují o to, co se s ním shoduje. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.”