Neděle V. po Duchu Svatém. Tridentský katechismus III, 7 O šestém přikázání Božím. Nesesmilníš.
Otázka 1: Na které místo náleží toto přikázání, a jak má o něm duchovní pojednávat? Svazek muže a ženy nejužší je a oběma nic radostnějšího nemůže dát, než vědět, že se společnou a upřímnou láskou milují. Naproti tomu nic jim není trapnějšího, než zjistit, že povinná a náležitá láska jinam se přenáší. Je to dobře a v pořádku, že po onom přikázání, jež chrání život lidský před zabitím, následuje to, jež je o smilstvu a cizoložství, aby svatý onen a ctihodný svazek manželství, z něhož veliká lásky hojnost povstává, nikdo neopovážil se nějakým cizoložství zločinem poskvrnit neb rušit. U vysvětlování této věci musí být duchovní pastýř nad míru opatrný a moudrý. Zahalenými slovy ať o věci, která žádá spíše méně než hojnost slov, zmiňuje. Neboť kdyby obšírně a hojně chtěl vykládat, jakými způsoby lidé přestupují předpis tohoto zákona, je obava, aby snad v řeči nepřišel na ty věci, z nichž by se lidem poskytovala spíše látka ku vzbuzení chlípnosti, než důvod k jejímu potlačení.

Otázka 2: Jaké předpisy se v tomto přikázání obsahují? Ale poněvadž v tomto přikázání mnoho je obsaženo, čeho se pominout nemůže, bude to na svém místě duchovní vykládat. Dvojí je pak jeho význam. První, jímž výslovně cizoložství se zapovídá. Druhý, v němž je výpověď, abychom zachovávali čistotu duše i těla.

Otázka 3: Co jmenem smilství neboli cizoložství zapovídá? Abychom pak počátek učení učinili od toho, co se zakazuje: cizoložství je poskvrnění řádného lože manželského, buď, že to je lože vlastní anebo cizí. Neboť když muž ženatý s ženou svobodnou ten hřích páchá, své vlastní lože poskvrňuje. Když však muž svobodný tělesně pozná manželku jiného, cizoložstvím porušeno je cizí lože. Ale v této zápovědi cizoložství zakazuje se, jak svatý Ambrož de Abrah. a Augustin sup. Exod. qu. 71 dokazují, všecko, co je nepočestné a necudné. A že se ta slova v tomto smyslu mají přijímat, to z písma svatého starého i nového zákona můžeme poznat, neboť mimo cizoložství i na jiné druhy smilství již Mojžíš tresty ukládá.

Otázka 4: Různé způsoby smilství se v písmě svatém vypočítávají. V první knize Mojžíšově Gen. 38,24 je rozsudek Judy nad ženou syna svého. Znám je onen předpis Mojžíšův v páté jeho knize Deut. 23,17, aby žádná z dcer Izraelských nebyla nevěstkou. Máme mimo to napomenutí Tobiášovo k synu Tob. 4,13: „Vystříhej se pilně‚ synu můj, všelikého smilstva.” A Sirach píše Sir. 41,21: Styďte se za smilství a za vzhlížení na ženu smilnou.“ Tak i v evangeliu Kristus Pán praví Mat. 15,19 „ze srdce vycházejí cizoložství a smilství, jež poskvrňují člověka.“ Apoštol pak Pavel tuto nepravost často mnohými a nejpřísnějšími slovy zapovídá 1 Thes. 4,3: „Toto je zajisté vůle Boží‚ posvěcení vaše, abyste se zdrželi od smilství” a “utíkejte, 1 Kor. 6,18, před smilstvím,“ a 1 Kor 5,9: „Psal jsem vám, abyste se nestýkali se smilníky,‘‘ a Efes. 5,3: „Smilství pak a všeliká nečistota neb lakomství nebuď ani jmenováno mezi vámi.“ 1 Kor. 6,9: “Ani smilníci, ani cizoložníci, ani změkčilí, ani zhýralci nebudou mít v královstvím Božím podíl.“

Otázka 5: Proč se v tomto přikázání zvláštní zmínka děje o cizoložství? Ale hlavně za tou příčinou cizoložství výslovně se zapovídá, poněvadž mimo ohavnost, která mu je společná s ostatními nezdrželivosti způsoby, spolu na sobě nese vinu nespravedlnosti nejen proti bližnímu, ale i proti lidské společnosti. To je jisto, že, kdo se od ostatních chlípností nezdržuje, ten i v tuto nezdrželivost cizoložství snadno upadne. A proto snadno porozumíme, že cizoložství zápovědí zabraňuje se každý druh nečistoty a nepočestnosti, jež poskvrňuje tělo. Ano že i každá vnitřní chlípná žádost se v tomto přikázání zapovídá. To i samého zákona význam učí, jenž, jak známo, je duchovní, i Kristus Pán pověděl v oněch slovech Mat. 5,27: „Slyšeli jste‚ že řečeno je dříve: Nezcizoložíš. Ale já pravím vám‚ že každý, kdo by pohleděl na ženu k požádání‚ již cizoložil s ní v srdci svém.” Toto je, co dle našeho mínění věřícím veřejně může se přednášet. Když se však k tomu připojí ještě to, co svatý sněm Tridentský Sess. 24. cap. 8. de ref. matr. ustanovil proti cizoložníkům a těm, kteří si nevěstky a souložnice drží, mnohé ty ostatní a rozmanité způsoby smilnosti a nepočestnosti pominout se mohou, a jen soukromně budiž o nich jeden každý od duchovního napomenut, jak toho potřeba času a osoby bude žádat. Nyní následuje vyložiti, co se poroučí.

Otázka 6: Kromě toho, co se zapovídá, co se zde nutně zachovávat velí? Ať jsou tedy věřící poučeni a co nejvíce povzbuzeni, aby ze vší síly pěstovali počestnost a zdrženlivost, a očistili se ode vší nečistoty těla i ducha, dokonávajíce posvěcení v bázni Boží. Především pak třeba je jim připomínat, že, ačkoliv ctnost čistoty jasněji se skví při oněch lidech, kteří svatě a zbožně živi jsou v onom nejkrásnějším a takřka Božském slibu panenském, přece však čistota i těm náleží, kteří buď život neženatý vedou, anebo v manželství od nedovolené chlípnosti se drží čisti a neposkvrněni.

Otázka 7: Co má hlavně uvažovat, kdo chce zkrotit své tělesné žádosti? A poněvadž pak svatí Otcové mnoho nám zanechali, čímž se učíme na uzdě držeti chlípnost svou a potlačovat rozkošnictví, hleď duchovní pastýř tyto věci lidu důkladně přednést a v tomto předmětu s největší pilností trvat. Tyto pak věci dílem v myšlení záležejí, dílem ve skutcích. Prostředek v myšlení založený nejvíce v tom se vidí, abychom srozuměli, jak veliká je tohoto hříchu ohavnost a zhoubnost. Toto poznání bude pohnutkou k ošklivosti nad ním. Že pak zhoubná nepravost toto je, odtud lze poznat, že pro tento hřích se lidé vyvrhují a vylučují z království Božího a to je ze všech nehod největší. Tato záhuba je ovšem společná všem nepravostem. Obzvláštní však tomuto hříchu je to, že, kdo smilní, o těch se praví, že hřeší sami proti tělu svému, dle slov Apoštolových, jenž takto píše 1 Kor. 6,18: „Utíkejte před smilstvím. Všeliký hřích, který učiní člověk, mimo tělo je, ale kdo smilní, hřeší proti svému tělu.” A to praví se z té příčiny, poněvadž k tělu svému nespravedlivě se chová, když poskvrňuje jeho posvěcení; o čemž svatý Pavel k Thessalonickým takto píše 1 Tess. 4, 3: „To je zajisté vůle Boží, posvěcení vaše, abyste se zdržovali od smilství, aby jeden každý z vás uměl nádobou svou vládnout v svatosti a ve cti, ne v náruživost žádosti, jako pohané, kteří Boha neznají.“ Dále to, co je ohavnější, když člověk křesťan s nevěstkou mrzkostem se oddává, údy, jež jsou Kristovy, činí údy nevěstky. Neboť tak píše svatý Pavel 1 Kor. 6,15.: „Nevíte‚ že vaše těla jsou údy Kristovy. Což tedy, vezmu údy Kristovy, učiním je údy nevěstky. Odstup to. Zdali nevíte, že kdo se přidrží nevěstky‚ je s ní jedno tělo učiněn?“ Je mimo to člověk křesťan, jak týž Apoštol dí 1 Kor. 7,4 „chrámem Ducha Svatého,“ který poskvrnit nic jiného není, než Ducha Svatého z něho vypudit.

Římský katechismus 1992 č. 2396: Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografii a homosexuální praktiky.
Č.2400: Cizoložství a rozluka, mnohoženství a volná láska jsou těžkými urážkami důstojnosti manželství.
Č.1650: “Dnes se v mnoha zemích četní katolíci uchylují k rozluce podle občanských zákonů a uzavírají nový občanský sňatek. Církev dodržuje věrnost slovu Ježíše Krista („Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství“: Mk 10,11-12), a proto nemůže uznat nový sňatek za platný, bylo-li první manželství platné. Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nacházejí se v situaci, jež objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou — pokud tato situace trvá — přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat v církvi zodpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti.”

Řešení mimo katechismus jsou bludné a kroky současné synodální cesty tímto směrem nejsou správné. Neznalost katechismu napravuje jeho poznáním a vůle nechtějící toto poznání uskutečnit není dobrá.