Neděle II. po Duchu Svatém s evangeliem sv. Lukáše 14,16-24. Tridentský katechismus: Všechny výmluvy ze zlé žádosti vycházejí III, 10 o devátém a desátém Božím přikázání. Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho, ani služebníka, ani děvečky‚ ani vola, ani osla, ani ničeho, co jeho je. Otázka 1: Jakým způsobem toto deváté a desáté přikázání ostatních osm v sobě uzavírá? O těchto dvou přikázáních, na posledním místě postavených je především třeba vědět, že se v nich téměř způsob ustanovuje, jakým se mají ostatní přikázání zachovávat. Neboť co se v těchto slovech přikazuje, k tomu cílí, aby, kdo chce předešlých zákonů předpisy zachovat, o to nejvíce se přičinil, aby nepožádal. Kdo nepožádá a se svým je spokojen, nebude toužit po cizím, ze štěstí jiných bude se těšit, nesmrtelnému Bohu slávu vzdávat a jemu nejvyšší díky činit a sobotu světit, to je ustavičného pokoje bude požívat, výše postavené bude ctít, a konečně nikomu ani skutkem ani slovem ani jiným způsobem neublíží. Neboť zárodek a símě všeho zlého je hříšná žádostivost, kterou kdo jsou rozpáleni, lehkovážně vrhají se do všelikých neřestí a nepravostí. Po tomto připomenutí nechť tedy při tom, co následuje i farář ve vykládání je bedlivější i věřící v poslouchání pozornější.

Otázka 2: Jak se tato dvě přikázání od sebe liší? Ale ačkoliv jsme ta dvě přikázání spojili, poněvadž majíce podobný sobě obsah, mají také týž u výkladu způsob. Avšak duchovní pastýř při napomínání a varování bude moci o nich jednat pospolu nebo o každém zvlášť, jak to uzná za příhodnější. Když si však předložil úlohu vyložit desatero přikázání, tehdy ukáže, jaká je těchto dvou přikázání nepodobnost, a v čem se jedna žádostivost od druhé liší. Tuto rozlišnost svatý Augustin v knize pojednání o 2. knize Mojžíšově quaest. 71 vykládá. Jedna z nich totiž hledí jenom na to, co je užitečné a zisk nesoucí, druhá má za cíl chlípnosti a rozkoše. Když tedy kdo pole aneb domu požádá, ten zisku spíše a co je prospěšného vyhledává, než rozkoše. ‘Kdo však cizí manželky požaduje, ten rozpálen je žádostí rozkoše, ne zisku.

Bída naše, kteří tím opovrhujeme, co spasitelné nám je. Věcem nebezpečným se oddáváme jak ti v evangeliu dnešní neděle.

IV, 12 O třetí prosbě. Buď vůle Tvá. Otázka 1: Proč po prosbě o království Boží hned následuje, aby se konala vůle jeho? Poněvadž Kristus Pán řekl Mat. 7,21: „Ne každý, kdo mi říká Pane‚ Pane‚ vejde do království nebeského, ale kdo plní vůli Otce mého, který je v nebesích, ten vejde do království nebeského”. Odtud vysvítá, že, kdo do onoho nebeského království přijít chtějí, za to od Boha musí prosit, aby se konala jeho vůle. A za tou příčinou položena je tato prosba hned za tou, v níž se žádalo za království Boží.

Otázka 2: Jakým způsobem k pravému pochopení této prosby lze přijít? Aby pak věřící poznali, jak je nám potřebné to, čeho v této prosbě žádáme a jak hojnost spasitelných darů obdržíme naplněním této prosby, duchovní pastýři vyloží, jakými bědami a strastmi zachváceno bylo pokolení lidské pro hřích prvního otce.

Otázka 3: Jaké zlo uvalil na pokolení lidské hřích prvního člověka?
I. Bůh na počátku všem věcem stvořeným přidělil žádost po vlastním dobru, aby již přirozenou jakousi náklonností hledaly a snažily se po svém cíli, od něhož ony nikdy se neodchylují, leč by se jim zevnitř položila překážka.
II. Tato pak náchylnost vyhledávání Boha, své blaženosti původce a Otce, byla na počátku v člověku patrnější a lepší, poněvadž mocný byl v rozumu a úsudku. Ale ostatní bytosti rozumu nemající tuto lásku od přirozenosti sobě stvořenou zachovaly. Na počátku učiněny jsou přirozeností dobré a v tom stavu a povaze zůstaly a podnes zůstávají. Avšak nešťastné pokolení lidské směru svého se nedrželo, neboť nejen že ztratilo dary původní spravedlnosti, kterými nad schopnost přirozenosti své od Boha bylo obdařeno a ozdobeno, nýbrž i vštípená duši obzvláštní snaha po ctnosti je zatemněna. Praví písmo žalm 52: „Všichni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou‚ není kdo by činil dobré, není ani jednoho. Též Gen. 8,21: „mysl a myšlení lidského srdce ke zlému nakloněna jsou od mladosti jejich.“ Z toho snadno lze vyrozumět, že nikdo sám ze sebe spasitelně nesmýšlí, ale že všichni k zlému jsou nakloněni a nespočetné jsou hříšné žádosti lidí, ježto náchylni jsou a s velikou ohnivostí se nesou k zlosti a nenávisti, k pýše a ctižádosti, a skoro ke každému hříchu způsobu.

Otázka 4: Člověk, ačkoli tížen je mnohými bědami, přece stavu svého nezná. Ačkoliv pak v těchto strastech ustavičně trváme, přece, a to je největší bída pokolení našeho, jsou přemnohé z nich, které se nám ani nezdají být zlé. Tato věc dokazuje zjevnou bídnost lidí, kteří chtíči a žádostmi jsouce zaslepeni ani nepozoruji, kterak to, co považuji za spasitelné, často zkázonosné bývá, ano kteří k těmto zhoubným zlobám s prudkostí bývají uchváceni, jakoby to bylo dobro žádoucí a přání hodné. Od těch pak věcí, jež skutečně dobré a počestné jsou se odvracejí, jako od škodlivých. Toto smýšlení a převrácený úsudek zavrhuje Bůh v oněch slovech Iz. 5, 20: „Běda vám, kteří říkáte zlému dobré a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo a světlo za tmu‚ pokládajíce hořké za sladké a sladké za hořké.”