Tridentský koncil jasně vymezil učení o svátosti oltářní a odsoudil bludy protestantismu. O pastoračním dopadu píše F. Ekert v Církev vítězná: “Přeslavně býval konán svátek Božího Těla v městě Tridentu za doby trvání slovutného tamního obecného sněmu církevního. Jednoho roku zúčastnilo se průvodu, v němž velebná Svátost po ulicích města toho nesena byla, kromě papežských legátů, kardinálů a vyslanců panovníků, dvě stě biskupů, kteří všichni kráčeli v biskupském bohoslužebném oděvu s pastýřskými berlami svými.” Vnější projevy žádají vnitřní přesvědčení. Tridentský katechismus žádá, aby je pastýř budoval. V II,4 O svátosti oltářní začíná otázkou 1: Proč se má o tajemstvích této svátosti s největší uctivostí jednat a poslouchat? Jako ze všech posvátných tajemství, která nám jako nejjistější prostředky milosti Boží Spasitel náš odporučil, žádné není, co by se mohlo rovnat s nejsvětější svátostí oltářní. Není žádného těžšího trestu, jehož by se pro nepravosti od Boha obávat mělo, než kdyby s věcí vší svatosti plnou, aneb raději, která samého svatosti původce a pramen v sobě chová, věřící svatě a zbožně nezacházeli. To Apoštol moudře poznal a nás o tom napomenul. Neboť když vyslovil, jakou nepravostí se stávají vini, kdo těla Páně nerozlišují, hned dokládá 1 Kor. 11, 29: „Proto jsou mezi vám i mnozí nemocní a mdlí, a mnozí umírají.” Aby tedy věřící lid, poznal, že nebeské této svátosti božskou prokazovat má úctu a hojného ovoce milostí nabyl a nejspravedlivějšího hněvu Božího ušel, proto je třeba, aby duchovní správcové s největší pilností vše to vyložili, co by svrchovanou té svátosti vznešenost jasněji vysvětlit mohlo.

Otázka 2: Za jakou příčinou a kdy ustanovena je svátost oltářní? V té věci bude zapotřebí, aby za příkladem svatého Pavla apoštola, který vyznává, že to, co od Pána přijal, Korintským předal 1 Kor. 11, 23 především ustanovení této svátosti věřícím se vyložilo. Povědomo je dobře z evangelií, že se to takto stalo. Nebo Pán, „když, Jan 13, 1, miloval své, až do konce je miloval, které lásky aby Božského nějakého základu podal, tedy věda, že přišla hodina jeho, aby šel z tohoto světa k Otci, nevypravitelnou moudrostí, co všechen přirozenosti řád a obyčej převyšuje, to způsobil, aby od svých vyvolených za žádné nikdy doby vzdálen nebyl. A zajisté když s učeníky vykonal večeři beránka velikonočního, aby obraz skutečnosti a stín pravdě ustoupil, vzal Mat. 28, 26.28, Luk. 22. 19. sq; Marek 14. 22, chléb, a Bohu díky vzdal, požehnal a lámal, dával učeníkům svým, řekl: Vezměte a jezte: toto je tělo mé, které za vás vydáno bude. To čiňte na mou památku. Podobně vzal i kalich, když povečeřel, řekl: Tento kalich nová smlouva je v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku.

Otázka 3: Proč se tato svátost nazývá eucharistie? Proto věděli svatí spisovatelé, že není nikterak možné, aby vznešenost a důstojnost této podivuhodné svátosti jedním jmenem vyznačili. Snažili se popsat ji více jmény. Neboť někdy nazývají ji eucharistii a toto řecké slovo po česku vyložit můžeme dobrou milostí, aneb díkůčiněním. A právem zajisté náleží ji jmenovat dobrou milostí, jednak proto, že předobrazuje život věčný, o němž psáno je Řím. 6, 23: „Milost Boží jest život věčný’, jednak proto, že v sobě chová samého Krista Pána, jenž je pravá milost a všech milostí původ. Neméně vhodně pak vykládáme slovo to „díkůčinění,“ jelikož přinášejíce tuto nejčistší oběť, neskonalé každodenně Bohu díky činíme za veškerá nám prokázaná dobrodiní, obzvláště pak za ten převýborný jeho milosti dar, kterou nám v této svátosti prokazuje. Avšak samo toto jméno také velmi dobře srovnává se s tím, co, jak čteme, Kristus Pán při ustanovení této svátosti činil. Neboť „vzal chléb‚ lámal a díky činil.“ A David, když patřil, na velikost tohoto tajemství, prvé než pronesl onen chvalozpěv žalm 110,4 : „Památku divů svých učinil milostivý a milosrdný Hospodin, pokrm dal těm, kteří se ho bojí“, za potřebné uznal díkůčinění předeslat, volaje: „Sláva a velebnost je dílo jeho.”

Otázka 4: Proč se tato svátost nazývá společenstvím a svátostí pokoje a lásky? Často se také jménem oběti objasňuje, ale o tomto tajemství později obšírněji promluvit přijde. Nazývá se mimo to společenstvím (communio) a to jméno vzato je patrně z onoho místa svatého Pavla, kdežto píše 1 Kor. 10, 16: „Kalich požehnání, který žehnáme, zdaliž není společenství krve Kristovy? a chléb, který lá ­ meme, zdali není účastenství těla Páně?“ Neboť, jako vykládá Jan Damascenský de orthod. fide 1, 4 c. 13 , „tato svátost s Kristem nás spojuje, a jeho těla i jeho Božství nás činí účastny, nás vespolek v témž Kristu smiřuje a sjednocuje, a jako jedno tělo dohromady pojí.“ A za touto příčinou nazývá se také svátostí pokoje a lásky, abychom z toho porozuměli, kterak jména křesťanského nehodni jsou, kdož trvají v nepřátelství, a že hněv a nenávist, spory a různice, jako nejohavnější věřících nákazy, naprosto mají být vyhlazeny. Hlavně každodenní našeho náboženství obětí vyznáváme, že nic nebudeme zachovávat pečlivěji, než pokoj a lásku.

Otázka 5: Proč se tato svátost jmenuje též posila na cestu a večeře? Ale i posilou na cestu (viaticum) nazývá se často u svatých spisovatelů Con. Nic. c. 12 Carth. 4. c. 77 et 78,, jednak proto, že je to pokrm duchovní, kterým se v tomto pozemském putování živíme, jednak proto, že nám cestu razí do věčné blaženosti a slávy. Proto dle pradávného církve katolické obyčeje vidíme, že se vždy to zachovává, aby nikdo z věřících bez této svátosti ze života neodcházel. Nejstarší pak Otcové, příklad apoštolů následujíce, svátost oltářní někdy jmenem „večeře“ nazývají, protože při poslední večeři toto spasitelné tajemství od Krista Pána bylo ustanoveno.

Otázka 48: Člověk hříchy poskvrněný a duchovně mrtvý přijímáním svátosti oltářní nebývá obživen, ačkoli tvrdíme, že ta svátost milost přináší. Ale k učení, že svátostí oltářní milost uděluje, duchovní pastýři musí poučit, že se tomu nesmí rozumět tak, jakoby nebylo zapotřebí, aby ten, kdo tuto svátost skutečně s užitkem chce přijímat, v milosti Boží byl. Je zajisté patrno, že jako mrtvým tělům přirozený pokrm nic neprospívá, podobně duši, která duchovně nežije, svatá tajemství nejsou k užitku. Mají podobu chleba a vína, aby se poznávalo, že ustanovena jsou, ne aby duši život navrátila, ale aby ji při životě zachovávala. Ale to učí z příčiny, že i první milosti na křtu (kterou každý oděn být musí dříve než ústy dotkne se nejsvětější svátosti, aby odsouzení sobě nejedl a nepil), nikomu se neuděluje, leč když tuto svátost žádostí a slibem přijímají. Je zajisté ona cíl všech svátostí a znak církevní jednoty a svornosti a nikdo mimo Církev milosti dojít nemůže.

Otázka 69: Kam směřují této oběti obřady? Má pak tato obět mnohé a to převznešené a velebné obřady, z nichž žádný nesmí se považovat za zbytečný nebo prázdný. Všechny k tomu směřují, aby i této vznešené oběti velebnost jasněji se objevila a aby věřící, patříce na spasitelná tato tajemství, rozníceni byli k uvažování věcí Božských, které skryté jsou v této oběti. Ale o těchto obřadech nebudeme zde šířeji mluvit, jednak proto, že tento předmět delšího výkladu by potřeboval, než přítomné navedení dovoluje, jednak proto, že skoro bezpočetná pojednání a spisy, které o této věci od mužů zbožných a učených sepsány jsou, budou duchovní pastýřové mít při ruce. Dosud tedy dost buď na výkladu, který s pomoci Boží jsme učinili o hlavnějších článcích učení týkajícího se svátosti oltářní, která je svátostí i obětí.

Poslední 69 otázka zakončuje 44 stránkové učení tridentské katechismus o svátosti oltářní. Katechismus římský z roku 1992 má o eucharistii 23 stran. Této polovině stran učení odpovídá i podstatně slaběji konané mše svaté a průvody Božího těla. Období po tridentském koncilu má v misálu oktáv Božího těla, který NOM liturgie opouští.