Tridentský katechismus k neděli Nejsvětější Trojice: II, 2 otázka 5: Jaký je výměr svátosti křtu? Co se pak týká výměru věci, ačkoli mnohé uvést by se mohly ze svatých spisovatelů, přece však zdá se být nejvhodnější a nejpřiměřenější ze slov Páně u sv. Jana a ze slov Apoštolových k Efeským. Učí Spasitel Jan 3, 6: „Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha Svatého, nemůže vejít do království nebeského.“ Apoštol pak mluví o Církvi Efes. 5, 26: „Očistil si ji obmytím vody skrze slovo.” Odtud dobře a příhodně může se říci, že „křest je svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.” Podle přirozenosti zajisté rodíme se z Adama, jako synové hněvu, skrze křest však znovu se rodíme v Kristu, jako synové milosrdenství. Dle Jan I, 12, 13‚ “dal lidem moc býti syny Božími, těm, kteří věří ve jméno jeho, kteří ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zrozeni jsou.”
Otázka 6: Kterak svátost křtu se vykonává. Ale ať by se kterýmikoli slovy vyložila podstata křtu svatého, to musí se lidu připomenout, že svátost tato vykonává se obmytím, při němž se podle ustanovení Pána a Spasitele nevyhnutelně musí užívat určitých a slavných slov. Tak tomu vždycky svatí Otcové učili. A toho nejlepším důkazem je svědectví svatého Augustina Tract. 80 in Joanem: „Přistoupí slovo k živlu a nastane svátost.“ O tom se pak bedlivě zmínit zapotřebí bude, aby snad věřící do toho bludu nepadli, že by se domnívali, jak se to vůbec říká, že sama ta voda, jež se k udílení křtu chová ve křtitelnici je svátost. Neboť o svátosti křtu řeč být může jen tehdy, když vody té vskutku užíváme k obmytí někoho se slovy, která Kristus Pán ustanovil. Poněvadž však jednotlivé svátosti, jak jsme na počátku řekli, když se jednalo všeobecně o všech svátostech, z látky i a formy se skládají, proto nyní učit třeba je pastýřům duchovním, že obojí tyto části v křtu svatém jsou.
Otázka 7: Co je vlastní látkou křtu? Látkou nebo-li živlem této svátosti je každý způsob vody přirozené, budiž ona z moře, anebo z řeky anebo z louže, anebo ze studně, anebo z pramene, která se bez všeliké jiné přísady vodou nazývá. Neboť Spasitel praví: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha Svatého, nemůže vjíti do království nebeského.“ A Apoštol učí, že Církev obmytím vody je očištěna, a v epištole sv. Jana čteme 1 Jan 5,8: „Tří jsou‚ kteří svědectví vydávají na zemi: Duch, voda a krev,“ A to i jinými písem svatých výroky se stvrzuje.
Otázka 8: Vykládá se místo u sv. Matouše o křtu ohně. Co však Jan Křtitel pověděl, že přijde Pán, jenž Mat. 3,11 křtít bude v Duchu Svatém a ohni, to nikterak nemá se rozumět o látce křtu svatého, nýbrž vztahovat buď na vnitřní Ducha Svatého působení, anebo aspoň na onen zázrak, který na den Letnic Skt ap. 2, 1 se stal, když sestoupil Duch Svatý z nebe na apoštoly „ve způsobu ohně“ o čemž Spasitel sám na jiném místě předpověděl Sk. Ap. 1,5: „Jan sice křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem Svatým za několik dnů. “
Prof. Emanuel Žák: Katolická liturgika pro obecné a hlavní školy:
1. Obřady před udělením křtu sv.:
a) Kmotr přinese dítko do předsíně chrámové; neboť není dosud údem církve, nenáleží do chrámu. Kněz, přioděn rochetou a štolou barvy fialové, táže se ho: „Kterak chcete tomuto dítěti říkat?“ Kmotr říká jméno kterého svatého. Nato se kněz táže kmotra: „N., co žádáš od Církve Boží?“ Kmotr odpovídá za dítě: „Víru.“ Kněz: „Co ti dá víra?“ Kmotr: „Život věčný.“ Na to kněz: „Chceš-li do života vejít, zachovávej přikázání. Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého.“ Při křtu sv. stačí jeden kmotr téhož pohlaví jako křtěnec. Kněz je přioděn štolou barvy fialové, protože křtěnec dosud je poskvrněn hříchem dědičným. Svatý, jehož jméno dává se křtěnci, stává se tak patronem (ochráncem) jeho. Má být křtěnci příkladem ctností na zemi a přímluvcem u Boha v nebi.
b) Kněz fouká třikrát do tváře křtěnce a říká: „Vyjdi z něho, nečistý duchu, a učiň místo Duchu Sv., Utěšiteli.“ Poté znamená křtěnce sv. křížem na čele a prsou, aby za svoji víru se nestyděl a v srdci ji nosil, tj. podle ní vždy žil.
c) Kněz vztahuje ruku nad hlavu křtěncovu na znamení, že Církev jej bere do své ochrany, a dává mu do úst trochu svěcené soli, říká: „Vezmi sůl moudrosti.“ Tím se naznačuje, že milost Boží, kterou na křtu sv. obdrží, bude ho chránit od hniloby hříchu a dá jeho dobrým skutkům cenu nadpřirozenou. Sůl chrání pokrmy od hniloby a spolu dodává jim chuti.
d) Ještě jednou zažehnává trojím křížem od křtěnce zlého ducha, klade konec štoly na něho a říká: „Vstup do chrámu a buď tak živ, abys měl jednou s Kristem účast v životě věčném.“ Po těchto slovech uvádí křtěnce do chrámu. Cestou modlí se kněz a kmotr „Věřím v Boha “ a „ Otče náš“. Kněz klade konec štoly na křtěnce na znamení, že mocí svojí kněžskou jej uvádí mezi věřící. Kmotr modlící se „Věřim v Boha“ a „Otče náš“, vyznává tak za křtěnce jeho víru a naději. Dříve vždy před křtem sv. dospělí křtěnci vyznávali svoji víru a hlasitě konali tyto modlitby.
e) U křtitelnice dotýká se kněz slinou svojí uší a nosu křtěncova a říká: „Effeta“, to je: „Otevři se“, aby vždy ochotně poslouchal slovo Boží a měl zalíbení v konání dobrých skutků. Pán Ježíš kdysi slinou svojí zázračně uzdravil hluchoněmého (Mar. 7,32—35). Kněz otevírá tak jeho uši k slyšení slova Božího a nos, aby si zamiloval vůni dobrých skutků.
- Obřady mezi udílením křtu sv.:
a) Kněz táže se křtěnce: „N., odříkáš se zlého ducha?“ Kmotr: „Odříkám.“ Kněz: „I všech skutků jeho?“ , Kmotr: „Odříkám.“ Kněz: „I vší pýchy jeho?“ Kmotr: „Odříkám.“ Nato maže jej olejem křtěnců na prsou a mezi lopatkami podobě kříže, říká: „Maži tě olejem spásy v Kristu Ježíši, Pánu našem, abys měl život věčný.“ Olejem mazali se kdysi bojovníci, aby posilnili své údy k zápasu, Mazání olejem křtěnců znamená tudíž duševní posilu, jíž se na křtu sv. člověku dostává.
b) Kněz bere štolu barvy bílé a táže se křtěnce: „N., věříš v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země?“ Kmotr: „Věřím“. A tak dotazuje se i na další články apoštolského vyznání víry. Potom táže se ještě: „N., chceš být pokřtěn?“ Kmotr: „Chci.“ A nato leje po třikráte vodu na hlavu křtěncovu v podobě kříže a říká při tom: „N., já tě křtím ve jménu Otce I Syna i Ducha Sv.“ Tento úkon je viditelným a působivým znamením křtu sv. Kněz bere k němu štolu barvy bílé na znamení radosti, že se dostane nyní krtěnci milosti Boží, kterou od hříchu bude očištěn. Třikráte leje kněz vodu, poněvadž křest sv. se uděluje ve jménu nejsvětější Trojice. V podobě kříže, poněvadž všelikou milost, která se nám ve sv. svátostech uděluje, získal nám Pán Ježíš smrtí svou na kříži.
- Obřady po udělení křtu sv.:
a) Po křtu sv. maže kněz temeno hlavy pokřtěného sv. křižmem ve znamením kříže. Tím naznačuje důstojnost pokřtěného, že je „pomazaným Páně“, vyvoleným Božím. V Starém zákoně bývali králové a kněží k svému úřadu pomazáni. Pokřtěný je rovněž vyvolen mít podíl v království nebeském.
b) Potom klade kolem jeho hlavy bílé roucho a říká: „Přijmi roucho bílé a dones je bez poskvrny před soudnou stolici Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný.“ Bílé roucho připomíná čistotu duše, které pokřtěný nyní nabyl.
c) Na konec dává kněz kmotrovi do ruky rozžatou svíci, říká: „Vezmi hořící svíci a zachovej bez porušeni křest svůj. A propouští jej, říká: „N., jdi v pokoji a Pán buď s tebou!“ Hořící svíce připomíná, že pokřtěný má nyni stále chodit ve světle víry a dobrým příkladem svítit jiným. Křest se všemi těmito obřady spojený nazývá se křest slavný. Udílet má se v chrámě, a jen tehdy, když křtěnec bez nebezpečí pro své zdraví nemůže být přinesen do chrámu, může být udělen doma. Naučení: Buď vždy pamětliv svého křestního slibu! Obnovuj jej častěji, zvláště ve výroční den svého křtu, o svých jmeninách, při sv. biřmování, sv. zpovědi a sv. přijímání! Nezrušitelné znamení křesťana, jež při křtu sv. jsi přijal na duší,, v den soudu bude ti buď k větší oslavě, budeš-li shledán spravedlivým, anebo k většímu zahanbeni, budeš-li nalezen věrolomným.
Pokoncilního křestní obřad dětí má změny jako otázku na povinnost křesťanské výchovy rodiči obsažené v konstituci II. Vatikánského koncilu o liturgii. O zrušení více prvků dřívějšího obřadu nic nemá.
II. Vatikánský koncil, SC ke křtu: čl. 64: Ať je obnoven katechumenát dospělých, rozčleněný na několik stupňů, a zaveden podle úsudku místního ordináře. Tím se má doba katechumenátu, určená k přiměřené výuce, posvětit posvátnými obřady, které by se konaly postupně v určitém časovém odstupu.
čl. 65: V misijních územích budiž dovoleno připustit i takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) – kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici – jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být ve smyslu článků 37-40 této konstituce přizpůsobeny křesťanskému obřadu.
čl. 66: Ať je upraven obojí obřad křtu dospělých, jednoduchý i slavný, se zřetelem k obnovenému katechumenátu. Do Římského misálu ať je vložena zvláštní mše „Při udílení křtu“.
čl. 67: Obřad křtu dětí ať je přepracován a přizpůsoben skutečné situaci dětí. Také ať zřetelněji vystoupí přímo v obřadu úloha rodičů i kmotrů a jejich povinnosti.
čl. 68: Pro případ velkého počtu křtěnců ať v křestním obřadu nechybí možnosti přizpůsobení, použitelné podle uvážení ordináře. Kromě toho ať je vypracován zkrácený řád křestního obřadu, kterého mohou užívat především katechisté v misijních územích, ale i každý věřící křtící v nebezpečí smrti, když není přítomen kněz nebo jáhen.
čl. 69: Místo obřadu zvaného „Řád doplnění vynechaných obřadů u pokřtěného dítěte“ ať je vytvořen obřad nový, který jasněji a výstižněji naznačí, že dítě pokřtěné zkráceným obřadem už bylo přijato do církve.
Rovněž ať je vytvořen nový obřad pro platně pokřtěné konvertity, jenž vyjádří, že jsou přijímání do církevního společenství.
čl. 70: Mimo dobu velikonoční se může křestní voda světit schválenou krátkou formulí přímo při křestním obřadu.
Značné rozdíly v délce svěcení vody při tradičním pojetí jsou na vigili Tří králů (30 minut) , vigilii Bílé soboty a bedediktionálu (5 minut). Na /cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bcen%C3%A1_voda se uvádí NOM svěcení vody, které trvá nanejvýše 2 minuty, což není ani polovina času dle nejkratšího způsobu dřívějšího benedikcionálu. Má i neúplnou starou formuli vody, kde chybí svěcení soli konané dvěma modlitbami a smíšení s vodou. Při tradičním pojetí je jasně zmíněn ďábel a v NOM svěcení vody je toto zcela opuštěno.
Můžeme se jen domýšlet kolika koncilním otcům, co schválili koncilní konstituci SC bylo líto, že neupřesnili, co krátká formule musí obsahovat. Jestliže se při křtu v nouzi doplňují obřady křtu o věci co chyběli, je nerozumné tvrdit vhodnost doplnění obřadu křtu ještě o další chybějící tradiční prvky?