Tridentský katechismus má k pondělí svatodušnímu I, 2 otázka 2: Slovo věřit co znamená?
I. Tedy slovo věřit neznamená na tomto místě mínit, domnívat se, domýšlet se, ale jak učí svatá písma, má do sebe moc nejčistšího přisvědčení, s kterou mysl Bohu, svoje tajemství zjevujícímu, pevně a stále přesvědčuje. A proto ten věří (což k výkladu tohoto místa přísluší), komu něco mimo všelikou pochybnost jisté a dokázané je.
II. I nesmí nikdo myslit, že by vědomost víry méně jistá byla, protože se toho nevidí, co nám věřit víra předkládá, neboť ač Božské světlo, kterým to chápeme, věcem průhlednosti nedává, avšak nám o nich pochybovat nedopouští. “Bůh“ zajisté‚ 2 Kor. 4, 6 „který řekl, aby z temnosti světlo zasvitlo, ten zasvitl „v srdcích našich, aby nebylo nám zakryto evangelium jako těm, kteří hynou.

Otázka 3: Co se ve vyznání víry předkládá, toho nesluší všetečně hloubat, ale prostě dosvědčovat.
I. A již z toho, co řečeno je, že ten, kdo nebeským tímto poznáním víry obdařen je, nenáležité zkoumavosti nemá. Bůh zajisté, poručil nám věřit, nepředložil nám soudů Božských k hloubání a k ohledávání jejich důvodu a příčiny, ale dal za pravidlo víru neproměnnou, která působí, aby mysl v poznání věčné pravdy spočívala. A vskutku, když Apoštol svědčí Řím. 3, 4: „Bůh pravdomluvný je, ale všeliký člověk lhář’ žalm. 115, 11“ tehdy, jestliže drzého a nestoudného člověka je znamením, že vážnému a moudrému muži, když něco tvrdí, víry nepřikládá, ale mimo to ještě na něj doráží, aby co řekl, důvody aneb svědky prokázal, jakou pošetilostí, až i bláznivostí bylo by to, když ten kdo, slyší slova Boží, důvod nebeského a spasitelného učení vyhledával? Víru tedy mít náleží, která daleko je ode vší nejenom dvojznačnosti, ale i od snahy dokazování.