Vždyť jsem nikoho nezabil. I takto poukazem na nekonání nejhorších zločinů se někdo dokáže ospravedlňovat… Nápravou ke skutečné mravní dokonalosti na Seslání Ducha Svatého je pojednání Tridentského katechismus podle evangelia Jan 14,23-31. Duch Svatý za tou příčinou se věřícím dává, aby slovo Boží, které v desateru obsaženo je, zachovat mohli. O Božích přikázáních v desateru obsažených. Otázka 1: Jak desatero je veškerých přikázání úhrn. Svatý Augustin napsal Sup. Exod. q. 140, že desatero přikázání je obsah a úhrn všech zákonů. Ačkoliv mnoho mluvil Hospodin, dvé však toliko desky kamené dal Mojžíšovi, jež se jmenují desky budoucího svědectví v arše. I shledá se zajisté, že všecko ostatní, co Bůh rozkázal, závisí na těchto deseti přikázáních, jež sepsána byla na dvou deskách. Když se bedlivě vyhledávat bude, aby se jim dobře porozumělo, tak těchto deset obsaženo je ve dvou, totiž v milování Boha a bližního, „na nichž, Mat. 22, 40 celý zákon závisí i proroci.“

Otázka 2: Proč přísluší duchovním desatero přikázání oo nejlépe znát a výmluvně vykládat. Když je to tedy všeho zákona souhrn, náleží duchovním uvažováním jeho dnem i nocí se zabývat, nejen aby život svůj podle tohoto pravidla uspořádali, nýbrž také aby lid sobě svěřený v zákoně Božím vyučovali. Neboť Malach. 2,7 „rty kněze mají střežit poznání, a z úst jeho hledat budou zákona, poněvadž anděl Hospodina zástupů je.“ To o kněžích nového zákona nejvíce platí, kteří jsou Boha bližší „od světlosti, 2 Kor. 3,18, do světlosti proměňovat se mají jako od Ducha Páně.“ Když je světlem nazval Kristus Pán, je jejich vlastní povinností, aby byli Řím. 2,19. 20 „světlem těch, kteří jsou v temnotě, učiteli nemoudrých, mistry nemluvňat, a byl-li by Gal. 6, 1 kdo nějakým hříchem zachvácen, oni, kteří jsou duchovní, poučit mají takového. Při zpovědi pak nesou na sobě osobu soudce, a podle způsobu a míry hříchů rozsudek činí. Nechtějí-li tedy, aby jejich nevědomost jim samým, i jiným byla na záhubu, zapotřebí je, aby při tom byli jak nejbedlivější a v Božských zákonů vykládání nejzběhlejší, aby podle tohoto Božského měřítka mohli učinit soud o kterémkoli skutku i zanedbání povinnosti, a tak, co Apoštol žádá, podávali 2 Tim. 4,3 „zdravé učení“, to je takové, jež žádného neobsahuje v sobě bludu a nemoci duší, jež jsou hříchy léčí. Tím je lid Bohu milý a následovník dobrých skutků. Již však při pojednávání tomto nechať sobě i jiným duchovní pastýř předkládá to, čím by přesvědčil, kterak zákona zachování náleží.

Otázka 7: Jak zákon, s takovou hrůzou ohlášený, mohou lidé plniti a nad lásku nic není snadnějšího?
I. Ale i to budiž ukázáno, že předpisy zákona nejsou těžké. To se může tím jediným důvodem ze svatého Augustina provést, když učí k Řím 13,8: „Proč ale říká se, že je nemožno člověku milovat. Milovat, pravím, Stvořitele milostivého, otce nejlaskavějšího, a potom i milovat své vlastní tělo v bližních svých? Ale kdo miluje, ten naplnil zákon.” Proto zřejmě svědčí apoštol Jan 1 Jan 5,3, že přikázání Boží těžká nejsou. Zajisté jak dokládá svatý Bernard de dilig. Deo c. 1 bylo by se nemohlo od člověka žádati ničeho s větším právem, ničeho s větší důstojností, ničeho s větším prospěchem. Proto nad svrchovanou dobrotivostí Boží užasnul svatý Augustin takto k Bohu samému mluví Conf. I. 5.: „Co je člověk, že chceš od něho být milován? a nečiní-li toho, že velikými hrozíš tresty? Či není to již dost veliký trest, když tě nemiluji?“
II. Ale kdyby kdo tu předstíral výmluvu, že pro mdlobu své přirozenosti nemůže milovat Boha, ten budiž poučen, že Bůh, jenž lásky vyhledává, schopnost lásky rozlévá v srdcích lidských skrze Ducha Svatého Řím 5, 5. Tohoto pak ducha dobrého dává Otec nebeský všem, kdo za něj prosí Luk. 11,18. Dobře se modlil svatý Augustin de don. pers. c. 53: „ Dej co poroučíš, a poruč co chceš.” Poněvadž tedy pomoc Boží nám se nabízí, zvláště nyní po smrti Krista Pána, skrze kterou kníže tohoto světa vyvržen je ven, není zajisté, proč by někdo nesnadností věci odstrašen být mohl, neboť nic není milujícímu nesnadného.

Katechismus křesťanské dokonalosti je od Dr. Am. Wallenstein 0.F.M. V něm čteme:
Kdo má správnou důvěru v Boha? Správnou důvěru v Boha má, kdo pevně věří, že nás Pán Bůh miluje a dává. nám v hojné míře milostí, s jejichž pomocí můžeme dospět k dokonalosti a dojít věčné blaženosti.

Kdo v Boha důvěřuje nesprávně? Nesprávně důvěřuje v Boha:
1. kdo myslí, že mu Pán Bůh nedává milostí rád nebo jich nedává dostatek.
2. kdo myslí, že Bůh učiní všecko sám a on že nemusí věrně působit s milostí.
Jaké účinky má pravá důvěra v Boha? Pravá důvěra v Boha má tyto účinky:
1. dává nám velkou moc nad Božím srdcem.
2. je pramenem veselé mysli a pevné důvěry. Pán Bůh nemůže nechat bez pomoci toho, kdo v něho dětinně důvěřuje. Důvěru v Boha musíme často obnovovat, zvláště když jsme pochybili, nebo v pokušeních k malomyslnosti a skleslosti.

IV. Stálá bdělost nad sebou a rozeznávání duchů. V čem záleží bdělost nad sebou? Bdělost nad sebou záleží v tom, že nejdeme slepě za každým vnuknutím a nejednáme podle každého sklonu, nýbrž nejprve uvažujeme, co od nás chce Bůh.

Nač musíme zvlášť dávat pozor? Zvlášť musíme dávat pozor:
1. aby nás neoklamaly naše zvrácené náklonnosti a zlý nepřítel.
2. aby nás nestrhl špatný příklad druhých.
3. abychom nepřeslechli Božích vnuknutí. Musíme se učit bezpečně rozlišit Boží vnuknutí od přirozených náklonností a našeptávání zlého ducha. Tomu umění se říká rozeznávání duchů. Toto jsou podle Leonarda D. M. nejdůležitější pravidla pro rozpoznávání duchů:
a) přirozenost si přeje, aby byly všecky naše skutky (dobré) známy — milost se snaží je skrýt před lidskýma očima. b) přírozenost se velmi pečlivě obírá časnými věcmi, dychtivě je hledá, raduje se z přebytku, rmoutí se v nouzi — kdežto milost vůbec nepřikládá váhy časným věcem, chce jen nejvyšší dobro, pouze to hledá a v něm nalézá uspokvojení.
c) přirozenost je nestálá v dobrých skutcích, při každé obtíží od nich upouští. — Milost patří jen na Boha a je pevná ve štěstí i v neštěstí.
d) přirozenost si v sobě libuje, hledí ukojit svou zvědavost, mrhá časem a vždy se bojí způsobit vlastnímu tělu nějakou bolest, protože je příliš úzkostlivé o své zdraví. — Milost hledá jen Boží zalíbení a se svým tělem nakládá jako s nerozummým nepoddajným zvířetem.
e) přirozenost by ráda neustále požívala vnitřní útěchy a chtěla by mít vědomí, že před Bohem něco znamená. — Milost činí člověka pokorným, trpělivým a spravedlivým, aniž si je toho vědom a slouží Bohu zmužile i v suchopámosti.
f) přirozenost se vždy pouští do toho, co je nemímé, a snadno překročí meze moudrosti. -—Milost umí zachovat zlatou střední cestu.
g) přirozenost hledá potěšení a nechce nic slyšet o umrtvování’. — Milost vyhledává pohrdání, opovržení, utrpení a všecko, co směřuje k Bohu. Snaží se všemožně v každém postavení milovat Boha a plnit jeho vůli.
h) přirozenost pudí ke všem hlavním hříchům, zvláště k pýše a smyslnosti. — Milost tlumí nadutost srdce, domýšlivost ducha, smyslnou rozkoš a vždycky se kloní k pokoře, sebezáporu, čistotě, duchovnímu oproštění a prostému smýšlení. Každá zvlášť velká náklonnost nebo odpor, každá náhlá radost nebo nevole bývá podezřelá. Bdělost nad sebou se však nesmí zvrhnout v úzkostlivost a nesmí unavovat nervy.

V. Věrnost v nepatrných věcech. Kdo je věrný v nepatrných věcech? Věrný v nepatrných věcech je:
1. kdo svědomitě plní i nejnepatrnější povinnosti, jako řeholní pravidla, přání představených, zvyky v řeholní družině, denní pořádek.
2. Kdo se podle svých sil varuje i sebemenších dobrovolných chyb (hnutí podezření, ješitnosti, nevole, neužitečných slov, malých nepravdivostí apod.)
3. Kdo trpělivě snáší i nejmenší obtíže, jako únavu, malé nepříjemnosti a urážky, ústrky. Kdo využívá i zcela nepatrných příležitostí, aby se umrtvoval a cvičil v ctnosti, ten má ctnost věrnosti v nepatrných věcech ve vysokém stupni.

Proč máme být věrni v nepatrných věcech? Máme být věrni v nepatrných věcech:
1. abychom se uchránili vlažnosti.
2. abychom se zalíbili Bohu a získali si od něho hojně milostí.
3. abychom dospěli k velké dokonalosti a k duchovnímu štěstí.
4. abychom si zasloužíli velké odměny v nebi. Nic není nepatrné, co nás odvrací od zlého nebo podporuje v dobrém. Věrnost v malém je pravá ctnost svatých Je pak povinná tam, kde jde o „maličkosti” přikázané nebo zakázané. Musí však být spojena s moudrostí (mírností). Zvráceně by například jednal kdo by pro maličkost zanedbal větší povinnost. Ducha pečlivé svědomitosti mají mít nejen jednotliví řeholníci, nýbrž i celé řeholní družíny. „Každý duchovní řád upadne, ubývá-li v něm víc a více horlivostí, i protože se nedbá malých chyb.“ (Sv. Anselm.)

Katechismus křesťanské dokonalosti je primárně pro prostředí klášterní. Není těžké mít z něho duchovní užitek každému. Věta od svatého Anselma se dá obměnit pro rodinu: “Každá rodina upadne, ubývá-li v ní víc a více horlivostí, i protože se nedbá malých chyb.”