V neděli oktávu velikonočního s evangeliem Jan 15,26-27 a 16,1-4 má tridentský katechismus o pátém Božím přikázání. Nezabiješ III, 6 otázka 1: Jaký je toho učení, jež se v tomto přikázání obsahuje, užitek a ovoce. Veliké ono štěstí, jež zaslíbeno je lidem pokojným Mat 5,9 „synové Boži nazváni budou“ má duchovní pastýře co nejvíce povzbudit, aby učení tohoto přikázání pilně a důkladně vykládali. K sjednocení lidských snah žádného lepšího prostředku nemůže nalezeno být, než kdyby tohoto zákona obsah po náležitém vysvětlení ode všech jak se sluší svědomitě bylo zachováváno. Potom by bylo možné očekávat, že lidé nejvyšší myslí shodou spojeni, co nejsnažněji zachovají svornost a pokoj. Ale jak je zapotřebí vykládat toto přikázání, vysvítá odtud, že po nesmírné oné všeho světa potopě to jedno obzvláště Bůh lidem zapověděl Genesis 9, 5: „Krve duší vašich vyhledávat budu z ruky všech zvířat a z ruky člověka.“ A v evangelii mezi starými zákony, jež Spasitel nejdříve vysvětloval, toto přikázání první je, o němž u svatého Matouše 5,21: „Bylo řečeno: “Nezabiješ“ a to ostatní, co na témž místě o tomto předmětu dále připomíná. Mimo to věřící mají pozorně a rádi slyšet o tomto přikázání, neboť když se jeho moc uvažuje, směřuje to k ochraně života jednoho každého. Slovy: „Nezabiješ” každé zabití člověka naprosto se zakazuje. Proto každý člověk přikázání toto má přijímat s takovou srdce radostí, jakoby s vyhrožováním Božího hněvu a jiných nejtěžších pokut se v něm zapovídalo výslovně, aby nikomu z lidí se neubližovalo. Proto jako toto přikázání k slyšení je příjemné, tak i vystříhání se toho hříchu, jenž se v něm zapovídá, má mít jistou příjemnost.
Otázka 2: Co se v tomto přikázání poroučí a zapovídá. Když Pán tohoto přikázání význam vysvětloval dva obsahy ukázal. Jedno, abychom nezabíjeli, což se nám činiti zapovídá. Druhé, co se nám činit velí, abychom i svornou lásku a přátelství chovali k nepřátelům, pokoj měli se všemi lidmi, a konečně všeliká protivenství trpělivě snášeli.
Otázka 3: Masa požívat a zvířata zabíjet je dovoleno. Jako se pak zabití zapovídá, o tom nejprve budiž poučeno, kterého způsobu zabití se v tomto přikázání nezakazuje. Zabíjet zvířata se nezabraňuje, poněvadž jestliže jich požívat od Boha je dovoleno, musíme mít též právo je zabíjet. O této věci napsal svatý Augustin de civ. Dei. 1, 20: Když slyšíme „Nezabiješ”, to nebereme tak, jakoby to řešeno bylo o plodinách zemských, poněvadž nemají pocitu, ani o nerozumných zvířatech, poněvadž se s námi žádným rozumem, nestotožňují.
Otázka 4: Dovoleno je na soudu lidi k smrti odsoudit i utratit. Druhý dovolený způsob zabití je, jenž vztahuje se k oněm vrchnostem, jimž dána je moc usmrcení, kterou dle předpisu zákonů a po soudu trestají lidi zločince a obhajují nevinné. Když v tomto úřadu spravedlivě si vedou, nejenom vraždou nejsou vinni, ale dokonale vyplňují zákon Boží, který vraždu zapovídá. Neboť jako tomuto přikázání předložen je ten účel, aby o život a blaho lidí bylo pečováno, tak i tresty vrchností, které jsou zákonnými mstiteli nepravostí, k tomu směřují, aby opovážlivosf a bezpráví trestem bylo utlačeno a život lidí byl v bezpečí. Proto volá David žalm 100,8: „Za jitra hubil jsem všecky hříšníky země, abych vypudil z města Hospodinova všecky‚ kdo páchají nepravost.“
Otázka 5: Jak i ti, kdo v spravedlivém boji zabíjejí, nejsou vraždou vini. Za tou příčinou ani ti nehřeší, kdo v spravedlivé vojně život berou nepřátelům a nejsou žádostí nebo ukrutností puzeni, nýbrž jedině kvůli obecnému dobru. Jsou mimo to podobného usmrcení příklady, jež udály se na výslovný rozkaz Boží. Tak nehřešili synové Levi, kteří jednoho dne pobili tisíce lidí. Po tomto pobití Mojžíš takto k nim mluvil Exod. 32,29: „Posvětili jste dnes rukou svých Hospodinu.“
Otázka 6: Proti tomuto přikázání se neproviňuje, kdo náhodou člověka usmrtí. Není z toho přikázání vinen, kdo nevědomě a neúmyslně, nýbrž jen náhodou zabil člověka. O této věci v páté knize Mojžíšově takto je psáno Deut. 19, 4: „Kdo by zabil bližního svého nechtěně a o kom se dokazuje, že včera a před včerejškem žádné nenávisti k němu neměl, ale že šel s ním jen do lesa sekat dříví a při sekání dřeva sekera vypadla z ruky a železo spadlo z topůrka přítele jeho udeřilo a zabilo, ten živ bude.“ Takové usmrcení, poněvadž se nestává z vůle ani z úmyslu, proto se nikterak mezi hříchy nepočítá. Což dotvrzuje se výpovědí svatého Augustina ep. 47: „Odstup to, aby se nám za vinu kladlo, když v tom, co činíme dobrého neb dovoleného, mimo vůli naši přihodí se něco zlého.
Současný rozporuplný svět ruší trest smrti pro největší zločince a zabíjení umělými potraty má za velkou vymoženost a právo.
Katechismus římský z r. 1992 č. 2271 s odkazy na starokřesťanský list Barnabášův, list Diognetovi, Didaché, Tertuliána a II. Vatikánský koncil: “Již v prvním století církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní zlo. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu: „nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.“ „Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol: udržovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.“