Správný katechismus je zejména podle pravdy a lásky, a tím podle Ducha Svatého. Na 4. neděli po velikonocích, kdy je v liturgii evangelium Jan 16,5-14 má tridentský katechismus: Ducha Svatého vlastní poslání je srdcem k lítosti pohnout a hřešícího uvnitř usvědčit. Tridentský katechismus II,5 otázka 1: V jakém smyslu se tvrdí, že se některé hříchy nemohou odpouštět? Když pak v písmech svatých čteme, že někteří lidé nedošli u Boha smilování, ač velmi za ně prosili a žádali: to proto se stalo, poněvadž hříchů svých správně a ze srdce neželeli. Proto když v písmech svatých aneb u svatých Otců s takovými výroky se potkáváme, jimiž zdají se tvrdit, že se některé hříchy nemohou odpustit, tak tato místa vykládat přísluší jak dosažení jejich odpuštění je příliš nesnadné. Tak jako se o některé nemoci říká, že je nezhojitelná proto, poněvadž nemocný je v takovém stavu, který moc uzdravujícího léku činí nemožnou. Podobně je jistý rod hříchů, které se neodpouštějí ani nepromíjejí, protože takový člověk vlastní k spasení prostředek, milost Boží, od sebe odmítá. V tento smysl svatý Augustin Sermo Dom. in monte 1.22: „Když někdo, jenž skrze milost Kristovu má poznání Boha, vzdoruje proti lásce bratrské, a proti samé milosti Boží plamenem závisti se rozněcuje, tohoto hříchu tak veliká je vina, že nemůže tak hluboko se pokořit, aby za odpuštění prosil, byť i zlým svědomím byl přinucen hřích poznat a vyznat.”

Otázka 20: Nikdo odpuštění hříchů nemůže obdržet bez pokání. Ale abychom se navrátili k pokání, je jemu moc hříchy zhlazovat tak obzvláštní, že bez pokání nikterak nelze odpuštění hříchů dosáhnout anebo jen doufat. Neboť psáno je Luk. 13, 3: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.” Toto praví sice Pán o těžších a smrtelných hříších, ačkoliv i jistého způsobu pokání požadují lehčí hříchy, jež se všední nazívají. Praví svatý Augustin Sermo 351. cap. 3: „Když je nějaké pokání, které se každodenně v církvi koná za hříchy všední, toto zajisté bylo by marné, kdyby hříchy všední odpouštět se mohli bez pokání.

Otázka 21: Kolik je podstatných částí pokání? Ale poněvadž o těch věcech, jež poněkud náležejí do třídy toho, co se konat má, nestačí všeobecně mluvit, vynasnaží se duchovni pastýři jednotlivě vysvětlit všecko, z čeho by se věřící mohli naučit pravému a spasitelnému způsobu pokání. Je pak to zvláštnost této svátosti, že mimo látku a způsobu, jež jsou všem svátostem společné, má také, jak již řečeno, části, které pokání takřka celým a úplným činí, totiž lítost, zpověď a dostiučinění. O nich svatý Chrysostom těmito slovy píše serm. 1. de poen: „Pokání nutí člověka hříšného všecko ochotně podstoupit. V srdci jeho je lítost, v ústech zpověď, v jednání samá pokora a vydatné dostiučinění.“ A o těchto částech učí se, že jsou z rodu těch částí, které jsou potřebné, aby něco postavilo se celého a úplného. Neboť jako tělo lidské z mnohých údů záleží, z rukou, nohou, očí a jiných podobných částí, z nichž když některé se nedostává, právem platí tělo za nedokonalé. Je dokonalé jen tenkrát, když žádný z těchto údů neschází a tím samým způsobem pokání z těchto tří částí tak sestává, že sice, co se samé podstaty jeho týče, dosti je na lítosti a zpovědi, kterými bývá člověk spravedlivým učiněn. Přece však, kdyby se nepřipojila i třetí část, totiž dostiučinění, něčeho by se mu nevyhnutelně k dokonalosti nedostávalo. Proto jsou také tyto částky vespolek tak spojeny, že lítost v sobě již uzavírá úmysl a předsevzetí zpovídat se a dostiučinit. Zpověď pak předpokládá lítost a vůli dostiučinit. Dostiučinění pak obě ostatní předcházejí.

Otázka 22: Odkud jsou tyto tři částky pokání vzaty? Příčinu pak těchto tří částí uvést můžeme tu, že se myšlením, slovy a skutky páchají hříchy proti Bohu. Slušelo se tudy, abychom sebe samy soudu církve svaté podrobujíce, vynasnažili se těmi samými věcmi napravit, čím jsme nejsvětější velebnost Boží uráželi.

Otázka 23: Co při této látce vlastně je lítost?
I. Poněvadž pak potřebí je věřícím vykládat těchto částí moc a povahu, budiž počátek učiněn od lítosti, a ta-ať se pilně vysvětlí. Neboť v žádné době a chvíli, ani když nám minulé hříchy na paměť přicházejí, ani když jsme nějaký hřích spáchali, nesmí duše lítosti být prázdna.
II. Na sněmu Tridentském, Sess. 14. de poen, svatí Otcové takto ji vyměřují: „Lítost neboli zkroušenost je bolest duše a ošklivost nad hříchem spáchaným, s předsevzetím nehřešit příště.“ A dále o způsobu lítosti se tam praví: „Tak teprve připravuje ona na odpuštění hříchů, když spojena je s důvěrou v milosrdenství Boží a s úmyslem vykonat všechno ostatní, co se žádá k řádnému této svátosti přijetí.”
III. Z tohoto výměru tedy poznají věřící, že moc lítosti nespočívá jen na tom, aby někdo hřešit přestal, anebo předsevzetí měl nový života způsob započít, anebo aby jej již započal, nýbrž že především vzbudit se musí nenávist a ošklivost nad životem hříšně tráveným. Toto velmi zřejmě dosvědčují ona svatých Otců volání, jež v písmě svatém často čteme vyslovené. „Umdlévám v úpění svém,“ tak volá David Žalm 6,7 a 9,3, „smývám každé noci lože své” a „ Vyslyšel Hospodin hlas pláče mého.” A jiný, prorok Iz 38, 15: „Připomínat tobě budu všecka léta svá v hořkosti duše své.” Tyto a jiné tohoto způsobu vzdechy zajisté vynutila veliká k minulému žití nelibost a nad hříchy ošklivost.

Znát a plnit katechismus je známkou Ducha Svatého. Vzorem jsou svatí, zvláště Panna Maria. Odmítání katechismu je známkou zlého ducha a své spásy. Jaké představy má mít mládež a ti, kdo ji vedou o odpuštění hříchu? Odpověď podle Katolický katechismus v otázkách a v odpovědích. K přednášení a vysvětlování katechismu pro druhou třídu obecných škol, od Antonína Hejbala, kněze církevního z arcibiskupství Olomouckého, vydáno v Brně 1864:
Jak zní desátý článek víry? Desátý článek víry zní takto: Hříchu odpuštění.
Čemu pak vás učí tento článek víry? Tento článek víry nás učí, že Kristus Církvi své dal moc hříchy odpouštět.
Opakujte z předešlého cvičení, kdo jsou údy Církve? Údy Církve Kristovy jsou všichni pravověrní křesťané.
Byla moc, hříchy odpouštět, všem údům Církve od Krista Ježíše dána? Moc hříchy odpouštět nebyla všem údům Církve od Krista Ježíše dána.
Kterým tedy jen, když ne všem? Jen samým apoštolům.
Kdy pak? Když Ježíš Kristus, chtěje apoštoly své o svém skutečném zmrtvýchvstání přesvědčit, po dvakráte se jim ukázal, jednou, když tam Tomáš nebyl, a po druhé, když tam také Tomáš přítomen byl.
Kterými slovy jim tenkráte Ježíš tu moc hříchy odpouštět propůjčil? Těmito slovy: „Přijměte Ducha Svatého, kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim, a kterým zadržíte, zadrženy jsou.“ (Jan 20, 22)
Směřovala tato slova jen na apoštoly anebo také na jejich nástupce? Ta slova Krista Ježíše nesměřovala jen na apoštoly, ale směřovala také na nástupce apoštolů.
Ustanovili také skutečně apoštolové některé za své nástupce ? Ustanovili.
Co o tom svědčí Skut. ap. (13, 2)? Skutky apoštolů o tom svědčí, že apoštolové se modlili a postili, a pak z vnuknutí Ducha Svatého vyvolili Šavla a Barnabáše a vzkládali na ně ruce své, a pak propustili je.
Řekněte mi, co píše sv. Pavel k Titovi (1, 5)? Svatý Pavel k Titovi píše: „Z té příčiny zanechal jsem tebe na Krétě, aby jsi to, čeho se nedostává napravoval a ustanovil po městech kněži, jako já tebe jsem ustanovil.“
Víte pravý smysl těch slov? Víme.
Řekněte ho tedy! Svatý Pavel píše k Titovi, že jej proto na Krétě za svého nástupce ustanovil, aby tam napravoval a dosazoval, čehož se tam nedostává. To je, aby tam po městech kněží za své pomocníky a nástupce ustanovil.
Jak nazývali apoštolové tyto své nástupce? Apoštolové tyto své nástupníky nazývali biskupy a kněží.
Co tedy myslíte, kdo má nyní v Církvi Kristově moc hříchy odpouštět? V Církvi Kristově mají nyní moc hříchy odpouštět biskupové a kněží.
V kterých svátostech se nám hříchy odpouštějí? Hříchy se nám odpouštějí ve svátosti křtu, a ve svátosti pokání.
Jaký pak hřích se vám ve svátosti křtu odpouští? Ve svátosti křtu se nám odpouští hřích prvotní.
Co je ten prvotní hřích? Hřích prvotní je ten, kterého se Adam v ráji s manželkou svou Evou dopustil, a my co potomkové jejich jsme jej po nich zdědili.
Jaké hříchy se ve svátosti pokání odpouštějí? Ve svátosti pokání se odpouštějí hříchy osobní.
Co je osobní hřích? Hřích osobní je ten, jehož se hříšník po křtu svatém sám dobrovolné dopouští.
Jaké naučení odtud pro vás vyplývá? Odtud vyplývá pro nás ono radostné naučení, že kdybychom někdy do hříchu padli, nám ten hřích bude moci být odpuštěn.
Dle svědectví Písma svatého komu se hříšník podobá? Dle svědectví Písma svatého hříšník se podobá služebníkovi, který byl pánu svému mnoho peněz dlužen.
Jak pak byla veliká summa těch peněz? Suma těch peněz byla tak veliká, že ji tomu služebníkovi při všem snažení nebylo možno zaplatit.
Věděl tedy, že dluh svůj nebude moci nikdy zaplatiti, co učinil služebník? Přistoupil k pánu svému a padl na kolena, prosil ho za odpuštění toho nesmírného dluhu.
Co se rozumí slovem dluh? Slovem dluh se rozumí hříchy naše.
Nyní mi řekněte, jaký dluh jsou ty hříchy naše? Hříchy naše jsou takový dluh, že kdybychom tisíce let zde na světě živi byli a ustavičně se snažili, za ně Bohu zadostučinit přece nikdy nebudeme moci jak náleží za ně Bohu zadostučinit.
Kdybyste tedy do hříchu někdy padli, co budete také muset činit? My budeme muset především jako onen služebník v hluboké pokoře Boha za odpuštění prosit.
Kterými slovy budete moci tu prosbu svou v krátkosti vyslovit? Těmito slovy: „Smiluj se nade mnou Bože, podle velkého milosrdenství svého a podle množství slitování svých zahlaď nepravosti mé.“