Neděle II. po velikonocích. Já jsem pastýř dobrý atd. Jan 10,11-16. K tomu tridentský katechismus: Jménem pastýřů zahrnují se nejenom biskupové a správcové duší, ale i králové, úřadové, rodiče a učitelé.

II, 7, otázka 1: Proč povinni jsou duchovní s velkou pilností lidu vykládat učení o svátosti svěcení kněžstva? Jestliže kdo způsob a povahu ostatních svátostí bedlivě rozváží, snadno nahlédne, že všecky na svátosti svěcení kněžstva tak závisejí, že by se bez ní dílem nikterak konat a udílet nemohly a patrně bez slavných obřadův a jistých náboženských výkonův a obyčejů byly. Proto je zapotřebí, aby duchovní pastýři, v započatém o svátostech učení pokračujíce, tím pilněji též o svátosti svěcení pojednat si umínili. Prospěje však toto vykládání především jim samým. Dále jiným, kteří vstoupili do stavu života duchovního. Konečně i lidu věřícímu. Jim samým. Zabývajíce se pojednáváním o tomto předmětu, budou více povzbuzeni k oživení té milosti, kterou v této svátosti obdrželi. Jiným pak, kteří v podíl Páně povoláni jsou, že stejným zbožným úmyslem se roznítí a nabudou známosti těch věcí, kterými jsouce ozdobeni cestu sobě k vyšším stupňům upravit mohou. Ostatním pak věřícím to prospěje. Poznají, jaké cti hodni jsou služebníci církve. Dále, protože často se stává, že jsou mnozí přítomni, kteří buď syny své ještě nedospělé k službě církve ustanovili, anebo sami dobrovolně tento stav života si volit chtějí, a proto je zajisté slušné, aby se dozvěděli, co předně k tomuto povolání náleží.

Otázka 2: Žádná důstojnost na zemi není vznešenější nad řád kněžský? Nejdříve tedy budiž věřícím vyloženo, jak veliká je tohoto stavu, když nejvyšší jeho stupeň, totiž kněžství pozorujeme, vznešenost a důstojnost. Neboť když biskupové a kněží jsou jako nějací tlumočníci a prostředníci Boží, kteří jeho jménem lidi vyučují zákonu Božskému a předpisům života, a samého Boha osobu na zemi zastupují, tak je patrno, že jejich úřad je takový, nad nějž se žádného vyššího pomyslit nedá. Proto také právem nejen anděly se nazývají, ale i bohy, protože před námi nesmrtelného Boha moc a velebnost představují. Ačkoliv pak v každém čase měli kněží největší důstojnost, přece však kněží nového zákona nade všecky ostatní ctí daleko vynikají, neboť moc posvěcovat a obětovat tělo a krev Pána našeho, a moc odpouštět hříchy, která jim je udělena, i rozum lidský a všeliké pomyšlení převyšuje, aniž by se dalo na zemi nalézt něco jí rovného aneb podobného.

Otázka 3: Koho lze považovat za povolaného od Boha ke kněžství a k službě církevní? Ale jako Spasitel náš od Otce, apoštolové pak a učedníci do veškerého světa od Krista Pána posláni jsou, tak každodenně s touž mocí, kterou oni měli, vysílají se kněží Efes. 4, 12 „k dokonání svatých‚ k dílu posluhování, k vzdělání těla Kristova.” Tohoto tedy velikého úřadu břímě nesmí se na nikoho vzkládat bez rozvážení, leč jen na ty, kteří by jej nést mohli svatostí života, uměním, vírou, moudrostí. A nikdo Žid. 5, 4 “sobě sám neosobuj cti, než kdo povolán bývá od Boha jako Aron.” O těch pak praví se, že povoláni bývají od Boha, které povolávají řádní správcové církevní. Ti, kteří v tuto službu se sami s drzostí vnucují a vtírají, o těch říci se může, že je měl Pán na mysli, když řekl Jeremiáš 23, 21: „Neposílal jsem proroky a oni sami běhali.“ A nad tento rod lidí nemůže zajisté býti nic nešťastnějšího a bídnějšího, nic církvi Boží záhubnějšího.

Otázka 4: O kterých soudit se musí, že bez povolání přistupují k svěcením svatým a že nepravou cestou vcházejí do Církve?
I. Ale poněvadž při podnikání každého díla velmi na tom záleží, jaký sobě každý cíl a konec na mysli uloží (neboť jestliže položený konec dobrý, vše dobře následuje). Proto ti, kdo chtějí býti svěceni, o tom musí se poučit, aby sobě nic, co by vznešeného úřadu nehodného bylo mysli své nepředkládali. O tomto pilně pojednat třeba, čím více za tohoto času v té věci věřící obyčejně pochybují.
II. Neboť někteří k tomuto stavu se obracejí za tím úmyslem, aby se tím zaopatřili, čeho k obživě a oděvu je zapotřebí, tak že patrně ve stavu kněžském nespatřují nic jiného než živnost svou, jako vůbec každý jiný v jakémkoli způsobu řemesla.
III. Ačkoliv zajisté podle výroku Apoštolova 1 Kor. 9, 13 přirozený i Božský zákon velí, aby, kdo oltáři slouží‚ z oltáře též živ byl, přesto pro zisk a výživu přistupovat k oltáři, největší svatokrádeží je. Jiné k řádu kněžskému vede žádost cti a důstojností. Jiní pak, aby bohatstvím oplývali, žádají si posvěcení. Důkazem bývá to, že, nepodává-li se jim bohaté nějaké církevní obročí (beneficium), na kněžské svěcení nepomýšlejí.
IV. A tito jsou Spasitelem náším nazýváni Jan. 10, 13 nájemníky, a o nichž prorok Ezechiel 34, 2 že „pasou samy sebe a ne ovce.” Jejich ohavnost a bezbožnost nejen na stav kněžský velikou skvrnu vrhá, tak že skoro nic nemůže platit lidu věřícímu za hanebnější a opovrženější, nýbrž i to působí, že takovým z kněžství nic jiného nevyplývá, než co měl Jidáš z úřadu apoštolského, který mu přinesl zahynutí věčné. O těch však právem se praví, že dveřmi vcházejí do církve, kteří od Boha řádně jsouce povoláni úřady církve za tou jedině příčinou na sebe berou, aby sloužili ke cti Boží.

To, co věděl tridentského katechismu od svatého papeže o Jidášově zahynutí věčném a hojně šířili zvláště jezuité dnes neví a tím nauku kazí: https://www.vaticannews.va/cs/papez-frantisek/kazani-z-domu-sv-marty/2020-04/o-institucionalizovanych-jidasich-a-jidaskovi-v-nasem-nitru.html : “Don Primo Mazzolari to vysvětlil lépe než já…Ano, čerpám útěchu z oné sloupkové hlavice ve Vezelay. Jak Jidáš skončil? Nevím. Ježíš totiž varuje důrazně: »Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil«. Znamená to tedy, že je Jidáš v pekle? Nevím. Dívám se na onen sloupek a slyším Ježíšovo oslovení: »Příteli!«.”

V neprospěch intrepretace je, že v samotné katedrále Vezelay existují reliéfy, kde postava Ježíše vypadá zcela jinak. Katedrála Vezelay má za patronku sv. Marii Magdalénu a tím nám připomíná pokání. Pro uložené její ostatky šlo o významné poutní místo. Ostatky Jidáše nemáme, protože nikdo neměl o ně zájem a tím zavrhoval jeho osobu. Jsou známé snahy o podvrh ostatků a to by se mělo předpokládat pokud by někdo dnes našel ostatky Jidáše.

Katechismus z roku 1992 č. 1554 má citaci mučedníka z roku 107 sv. Ignáce z Antiochie z listu Tralským: “Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a sboru apoštolů: bez nich není církev.
Katechismus z roku 1992 č. 1584: “Svatý Augustin se o tom vyjadřuje s důrazem: „Pyšný služebník patří dohromady s ďáblem; avšak kvůli tomu není znesvěcen Kristův dar; to, co skrze něho protéká, zůstává čisté: to, co jím protéká, zůstává průzračné a dospívání až k plodné zemi … Duchovní síla svátosti je totiž jako světlo: přichází čisté k těm, kteří mají být osvíceni, a není zakaleno, i když musí procházet nečistými bytostmi.“