F. Ekert v knize Církev Vítězná dne 19. dubna sv. Lev IX. papež: “Kdykoli Církev katolická zmítána byla nebezpečným vlnobitim. Kdykoli nekázní, bludy a rozkolem trpěla aneb násilně pronásledována byla, vzbuzoval ji Bůh věhlasné papeže, kteří s apoštolskou horlivostí napravovali porušené mravy národů, bděli nad čistotou a neporušenosti víry svaté, bránili práv a svobod veškeré Církve proti násilníkům, a stali se takto jejími zachránci. Takovým slovutným strážcem, náprávcem a obráncem Církve katolické za zmatené doby jedenáctého století byl papež Lev IX., křestním jménem Bruno. Otec jeho, mocný hrabě Hugo z Dagsburgu a Egisheimu v Elsasich, byl pokrevně spřízněn s císařem Konrádem II. i s rodem Habsburgů. Bruno, narozený dne 21. června 1002, byl v pátém roce věku svého poslán na dvůr biskupa Toulského, kde s jinými šlechtickými syny od výborných učitelů byl vzděláván a vychováván. Nadaný duch jeho pokračoval zdárně ve vědomostech i v bázní Boží a v čistých mravech. Jakmile dospěl,dostal kanovnické obročí při biskupském chrámu Toulském. Jakožto kanovník žil vzorně, zabýval se modlitbou, zbožným rozjímáním, četbou vzdělavatelných knih a skutky křesťanského milosrdenství.

Dosáhl svěcení na jáhna byl od rodičů poslán na dvůr císaře Konráda II., jenž laskavě ho přijal, důležitý úřad státní mu svěřil a přízní svou jej vyznamenával. Bujný a rozmařilý život dvorský neuškodil mu. Bruno zůstal zbožným, střídmým, čistotným a pokorným, a požíval všeobecné úcty a důvěry, tak že r. 1020 duchovenstvem i lidem Toulským byl zvolen za biskupa. Císař zrazoval ho do volby té, protože chudé biskupství Toulské zdálo se mu být příliš skromným údělem pro urozeného přibuzence jeho. Bruno dal právě proto přednost nevýnosnému úřadu tomuto a doufal, že nebude lakotou a ctižádosti pokoušen a bude moci tím horlivěji a dokonaleji duchovní povinnosti svoje plniti a na cestě spasení pokračovat. Byl od arcibiskupa Trevírského posvěcen a snažil se především napravit škody, jichž biskupství Toulské za předešlých let vojenskými vpády ze sousedních krajů burgundských, francouzských a německých zakusilo. Potom začal pevnou rukou vykořeňovat rozličné zlořády a napravovat pokleslou kázeň v duchovenstvu i v klášteřích. Zveleboval služby Boží zvláště důstojnou hudbou chrámovou, jejímž výborným znalcem a pěstitelem sám byl. Ve všelikém jednání svém jevil mírnost a trpělivost, kde však běželo o čest a slávu Boži a spásu duši lidských, byl rozhodným a přísným. Sám pak nepřestával zapírat sama sebe a prospivat ctnostmi svatými. Tak řídil po dvaadvacet let biskupství Toulské jako dobrý pastýř lidu sobě svěřeného.

Po smrti papeže Damasa II. r. 1048 vypravili Římané poselství k cisaři Bedřichu III., aby jim zprostředkoval volbu důstojného papeže. Na ten účel svolal císař říšský sněm do Wormsu, a tu navržen jednomyslně za papeže přítomný biskup Toulský Bruno. Zvolený ulekl se důstojnosti nabízené a zdráhal se rozhodně přijmout ji. Když ale shromážděni biskupové, opati a knižata nepřestávali na něho naléhat, vyžádal si na rozmyšlenou tří dnů a obrátil se k Bohu a prosil za dar rady, co učinit má. Za těchto tří dnů nepožil ani pokrmu ani nápoje, nedopřál si spánku, a modlili se i rozjimal stále. S hrůzou a teskností přemital o různých nepořádcích, jež zavládly tehdy v duchovenstvu a v lidu mnohých zemí, i o násilnictví, jímž četní velmožové utiskovali Církev, a zkoumal svoje síly, uvažoval, že není schopen, aby přijal ohromné břemeno spojené s důstojností papežskou. Se slzami vstoupil potom na sněm a začal se na doklad své nehodnosti a nedostatečnosti veřejně se vyznávat ze všech hříchů a slabostí dosavadního života svého, aby shromáždění pány a duchovní pohnul, by někoho jiného zvolili.

Avšak císař, biskupové a knížata zvolali jednomyslně: „Bůh žádá si právě tebe, aby Církev jeho nezhynula.“ Tu teprv přijal Bruno volbu s výhradou, bude-li volba ta duchovenstvem i lidem římským souhlasně potvrzena. Vrátil se do Toulu slavil tam vánoce a nastoupil potom s malým průvodem cestu do Říma. Ubíral se v rouchu poutnickém, cestou modlil se a byl všude, kam přišel, pro apoštolskou pokoru svou lidem nadšeně vitán a oslavován. Římané vyšli mu průvodem v ústrety, zpívajíce zbožné písně. Bruno vstoupil v únoru 1049 uprostřed jásajícího lidu bos do Říma, a svolal duchovenstvo i věřící, řekl jim: „Císař a knížata říšská určili mne za papeže. Přicházím, abych uslyšel vůli vaši. Čiňte se mnou, co vám libo a jestliže volbu mou jednohlasně ne­schválíte, navrátím se milerád ihned do své vlasti.“

Potom byl dle tehdejších zákonů církevních duchovenstvem i lidem římským jednomyslně za papeže prohlášen a přijal jméno slavně nastolen. Lev IX. uchopil se pevnou rukou kormidla lodičky Kristovy. Znaje všecky choroby, jimiž tehdy křesťanstvo trpělo, ustanovil si cílem života svého, aby s Boží pomocí je vyléčil. Hned po velikonocích svolal do Říma sbor nejzbožnějších a nejmoudřejších biskupů z Italie a Francie na radu, jakým způsobem má se nakročit ke zlepšení žalostných poměrů Církve katolické, zaviněných četnými válkami a slabostmi Stolice apoštolské. Na tomto církevním sněmu byly obnoveny výnosy předešlých sněmů proti svatokupectví i staré zákony o bezženství kněží. Nařízeno, aby v městech přebývali duchovní společně, a vydána zápověď sňatků mezi příbuznými. Aby pak rázem byla zavedena kázeň dle předpisů církevních a učinila se přítrž dalším neplechách v Církvi, sesadil sněm všecky biskupy i jiné hodnostáře církevní, kteří úřadů svých došli svatokupecky a úkony jejich prohlášeny neplatnými. Tato náhlá přísnost vzbudila však poplach a úžas, tak že potom papež vydaný zákon zmírnil, uložil viníkům pouze pokání čtyřiceti dnů. Dokončil sněm v Římě, nastoupil Lev IX. obtížnou okružní cestu po Lombardsku, Německu a Francii kde na krajinských církevních sněmech osobně proti všem nepořádkům zakročoval, nekázeň všude rázně stavil, církevní spory rovnal, zatvrzelce trestal, kajícníky na milost přijímala a představené duchovní ku přesnému zachování církevních předpisů povzbuzoval. Procestoval Lombardii, odebral se k císaři do Saska a jel společně s ním do Kolína nad Rýnem, odtud do Cách a potom do Francie.

Statisíce katolíků ze všech krajů Francie i Anglie sbíhali se, aby papeže uctili a požehnání jeho dostali. V Remeši posvětil Lev IX. chrám sv. Remigia a slavil znamenitý církevní sněm. Tak zakročeno proti svatokupectví i proti uchvacování církevních obročí od nekněží, proti neplatným manželstvím a rozvodům šlechticů, proti nepřiměřeným zaměstnáním duchovních, a proti nepořádným řeholníkům, kteří slibů svých nešetřili. Papež naléhaje přísně na zachování církevních zákonů, vyobcoval několik šlechticů, kteří sňatky svými porušili manželské právo. Z Remeše odebral se Lev IX. do Mobuče, kde řídil církevní sněm biskupů německých. I tu zakročeno proti svatokupectví a proti duchovním, kteří v neplatném sňatku manželském žili. Odtud navštívil papež vlast svou Elsasy,a vrátil se Augšpurkem do Itálie, kde ve Veroně slavil vánoce. Potom zavítal do Benátek, kde byl přeslavně uvitán a hostem jako první papež, jenž město to osobně navštívil. V Benátkách snažil se Lev IX., urovnat staré spory tohoto města s Akvilejí a prostřednictvím Benátčanů docilit přátelství s císařským dvorem Cařihradským.

Z jara r. 1050 byl Lev IX. opět v Římě a pokračoval ve snahách svých ku blahu Církve. Zaváděl všude kázeň a řád, trestal otcovsky, a povzbuzoval slovem i příkladem ku životu křesťanskému. Mnozi pro svatokupectví sesazení hodnostáři církevní přišli do Říma prosit za odpuštění slibujice polepšení. Papež se přesvědčil o upřímné jich lítosti a odpustil jim a uložil pokání jen mírné. Když rádcové jeho činili mu za tuto shovívavost a mírnost výčitky, řekl jim: „Bratři zda hříšník nemá odpouštět hřišníkům, když odpouštěl Ten, v němž hříchu nebylo žádného a jenž byl nejsvětější? Kde v evangeliích stoji psáno, že by byl Spasitel kajicnikům trestů ukládal? Což neřekl: Odejdi v pokoji a nehřeš více?“

Po velikonocích r. 1050. svolal Lev IX. církevní sněm do Říma, na němž znova bylo odsouzeno svatokupectví, zakročeno proti ženatým duchovním, a zavrženo bludařství Berengarovo. Představený slavné školy Tourské ve Francii Berengar, muž ctižádostivý a novot chtiví, začal hlásat rozličné bludy, a zejména odvážil se první upírat, že ve Svátosti oltářní po pozdvihování je pravé Tělo a pravá Krev Ježíše Krista. Tvrdil, že prý Svátost oltářní je pouze obrazem a podobenstvím Těla a Krve Páně. Kacířství toto bylo na řečeném sněmu vyšetřeno a odsouzeno. Berengar byl vyzván, aby se dostavil na budoucí církevní sněm do Vercelli. On však nepřišel a byl tu znova odsouzen. Bludařství jeho nemělo tehdáž celkem vlivu na lid, a zůstalo obmezeno na původce svého a učně jeho, vymřelo za nedlouho s nimi.

Potom slavil Lev IX. církevní sněm v Salerně v jižní Italii a odebral se k divokým Normannům, kteří v těch končinách kraj za krajem si podmaňovali a obyvatelstvo velice soužili. Papež učinil na divoké válečníky mocný dojem, káral jejich násilné skutky a konal v území jejich církevní sněm v Lipontě. Odebral se podruhé do Německa, kde navštívil mnoho chrámů a klášterů, slavil Hromnice r. 1051 s císařem v Augšpurce a vrátil se do Říma. Roku 1052 nastoupil potřetí cestu do Německa a zavital do císařského tábora u Prešpurku v Uhrách, kde snažil se zprostředkovat mír mezi císařem a uherským králem. Král však nedbal napominání papeže a ztratil svou zarputilou vzdorovitosti proti císaři svoje panství v Uhrách. Odtud odebral se papež s císařem do Řezna, kde těla biskupů Wolfganga a Eberharda slavně vyzdvihl a tim je za svaté prohlásil, navštívil potom Bamberg a Mohuč, a slavil vánoce ve Wormsu. Cestou vysvětil v Němcích mnoho nových chrámův a postoupil císaři svoje lenní práva ku biskupství Bamberské i opatství Fuldské a obdržel za ně změnou Benevent s okolím v jižní Itálii.

Zatim docházely čím dále žalostnější zprávy o řádění Normanův na jihu Itálie, kteří nejen v Apulsku, ale i v Benevetsku hrozně plenili a lid utiskovali. Papež dovolával se marně proti nim vojenské pomoci od císaře. I shromáždil tedy sám ze svých zemí na obranu svou znamenité vojsko, v němž bylo též mnoho rytířů švábských a lotrinských. Vojsko to bylo od Normanů dne 18. června 1053 v krvavé bitvě u Civitelly poraženo. Vítězové spěchali po bitvě ku městu Civitelle, kde zatím papež dlel, aby ho zajali. Tu rozkázal Lev IX. otevřít jim bránu města a odebral se v papežském oděvu do ležení jejich. Suroví válečníci byli pohledem na něho tak dojati, že padli před ním na kolena, poslouchali uctivě karajicích slov jeho, a podrobili se mírnému pokání, které jim uložil. Potom navštívil papež bojiště a obětoval v blízké svatyni mši sv. za padlé vojáky. Na bojišti tom vystavěli Normané pamětný chrám Páně.

Papež srovnal se s nimi a udělil jim državy od nich dobyté v léno. Vítězství u Civittely zdálo se tehdy být pro Církev neštěstím, zatím však stali se potom Normanni nejvěrnějšími a nejmocnějšími ochránci Stolice apoštolské proti násilnickému nepříteli jejimu, císaři Jindřichu IV. Z bojiště odebral se papež do Beneventu. Byl v moci Normanů, kteří však chovali se k němu šetrně a uctivě. Trval v přísné kajicnosti. Nosil žíněné roucho a odpočíval na holé zemi. Modlil se po celé noci a udílel hojné almužny, až všecko rozdal, tak že mu nic nezbylo. Měl ustavičně na mysli potřeby celé Církve katolické. Zatím byly tělesné síly jeho namáhavým cestami a úmornými starostmi o zájmy Církve svaté podlomeny. Chřadl a dal se v března r. 1054 donést do Říma. Tu přijal v chrámě sv. Petra sv. svátosti, udělil naposled lidu požehnání, a dal se dovést ke své rakvi, kterou si již dříve přichystal a řekl: „Vizte bratři, jak bídnou a nestálou je všeliká sláva lidská. Ze všeho, co jsem měl, zůstane mně jen tento kámen.“ Požehnal potom rakev, pravil: „Přijmi nyní tělesnou schránku moji, abych jednou v den věčné odplaty povstal z tebe před trůn Boha Stvořitele svého.“

Uslyšev tuto modlitbu dal se shromážděný lid do usedavého pláče. Papež strávil následující noc na modlitbách a nazítří zjitra dal se odnést ku hrobu sv. Petra, kde déle prodlel a modlil se. Potom zesnul v Pánu dne 19. dubna 1054 o třetí hodině odpoledne. V tu hodinu rozezvučel se sám od sebe veliký zvon hlavního chrámu katolického křesťanstva u sv. Petra. Hlásal Římu, že odvolán byl na věčnost jeden z nejslavnějších papežů. Tělo zesnulého bylo s velikou slávou pohřbeno vedle hrobu sv. Řehoře Velikého u sv. Petra. Žalost nad smrtí jeho byla všeobecná. Lid začal ho ihned ctít jako velikého světce a putoval ke hrobu jeho, jejž Bůh mnohými zázraky oslavil.

Sv. Lev IX., ač jen pět let papežem byl, vykonal za krátkou tu dobu na prospěch Církve katolické věci veliká. Vykořenil četná neplechy, jež ve křestanstvu bujely, povznesl církevní kázeň, a připravil takto půdu věhlasnému svému nástupci sv. Řehoři VII., jenž s Boží pomoci později veliké dílo obrody Církve katolické dovršil. Právě tomuto slavnému papeži razil Lev IX. cestu ku trůnu papežskému, povolav ho do sboru kardinálů.

Veliké soužení působil Lvu IX. neblahý církevní rozkol, jenž za jeho panování znova v Cařihradě hlavu svou pozdvihl. Tu již v devátém století pokoušel se ošemetný patriarcha Fotius odtrhnouti východní biskupy od jednoty se Stolici apoštolskou v Římě. Podvratné úsilí jeho bylo sice časem potlačeno, avšak po dvou stoletích, za Lva IX., vstoupil do šlépěji Fotiových ctižádostivý patriarcha Cařihradský Michael Cerularius (1043—1059). Když papež vyjednával s východořímským císařem dovolávaje se pomoci jeho proti loupeživým Normanům v jižní Itálii, začal Cerularius se obávat, že kdyby papež a císař se shodli, moc jeho v Cařihradě by tím mohla újmu vzít. Začal nekřesťansky vystupovat proti Stolici apoštolské. Dal všecky chrámy a kláštery obřadu latinského v Cařihradě násilně zavřít, vyhnal z nich surově všecky kněze a mnichy latinské, a jako člověk ve vědách bohoslovných nevědomý, odvážil se vinit západní církev latinskou z domnělých bludů, že prý ku mši sv. užívá chleba nekvašeného, že zachovává postu v soboty čtyřicetidenní doby postní, že nezpívá v postě Aleluja, a že dovoluje požívat masa i krve zvířat udávených. Tak hluboko pokleslo časem na Východě, vlasti to nejučenějších svatých Otců církevních, bohoslovecké vzdělání, že přední arcibiskup krajin východních, patriarcha sídelního města císařského, mohl se odvážit, takové věci vydávat za náboženské bludy a našel dost přívrženců, kteří proto s ním od Říma a Církve katolické se odštěpili!

Lev IX. odepsal Cerulariovi listem, V němž napomenul ho k pokoji a doložil, že církev Římská nemůže pobloudit.Udusila všechny bludy a jenom jí náleží prvenství, jež po sv. Petru zdědila. Cirkev Cařihradská je dcerou církve Římské, proto nikterak nepřísluší dceři, poučovat svou matku, a to tím méně, protože církev Cařihradská své přednosti a slávy nemá ze založení některým apoštolem, ale z mateřské lásky církve Římské. Pohříchu nepotkaly se šlechetné snahy papeže Lva IX., aby nešťastný rozkol Cerulariem na Východě znova rozdmýchaný udusen byl, se žádoucím výsledkem. Mravně zchátralý řecký Cařihrad roztrhl rouhavě roucho Kristovo, odtrhl se od Stolice apoštolské, a zavlekl do svého rozkolu všecky země podléhající moci a vlivu císařů východořímských.

My, katoličtí Slované, želime obzvláště toho, že do síti cařihradského rozkolu byli polapeni i všickni slovanští národové východní a jižní, zejména Rusové, Bulhaři a Srbové, kteří časem omámili se učením řeckých rozkolníků tou měrou, že rozkolnictví toto, z Cařihradu přijaté, považují za neporušené učení Kristovo a vydávají je z nevědomosti za odkaz velikých katolických světců, apoštolů slovanských Cyrila a Methoděje! Tuto hroznou zaslepenosť může jen Bůh sám vyhojit. Nám pak nezbývá leč horlivě modlit se, aby nebeský Pastýř uvedl všecky ovce svoje v jeden ovčinec, tak aby na světě nebylo vice ovci bloudicich, ale aby všecky shromáždily se v jediném ovčinci, jimž je svatá, katolická a apoštolská Církev naše.