Neděle I. po velikonocích s evangeliem Jan 20, 19-31 tradiční římské liturgie. K tomu tridentský katechismus III, 4 otázka 6: V čem se třetí přikázání srovnává s ostatními devíti? Srovnává pak se toto přikázání s ostatními, ne v obyčejích a obřadech, nýbrž že také něco má, co na mravy a zákon přirozený se vztahuje. Neboť služba Boží a náboženství, jež tímto přikázáním se prohlašují, zakládá se v zákoně přirozeném. Od přirozenosti je uloženo, abychom některé doby trávili v těch věcech, jež k uctění Boha náležejí. Této věci důkazem je, že u všech národů nalézáme jisté ustanovené svátky a to veřejné, které byly zasvěceny konání svatých a Božských záležitostí. Jestliže to je člověku přirozené, aby potřebným svým úkonům ustanovil nějakou pevnou dobu, jako k odpočinutí tělesnému, ku spaní a jiným podobným věcem a jako tělu, tak z téže přirozené příčiny třeba, aby i duši popřán byl jistý čas, kdy mohla by pookřát v rozjímání o Bohu. Poněvadž tedy musí být nějaká času doba, kdy se služby Boží konají a pocta Bohu povinná vzdává, zajisté náleží toto přikázání k zákonům mravním.

Otázka 7: Svěcení neděle místo soboty nařídili apoštolové. Za tou příčinou apoštolové ze sedmi dní ten, jenž první je, k službě Boží posvětit ustanovili, jenž nazvali „den Páně“ (neděle). Neboť i svatý Jan ve Zjevení zmínku činí Apoc. 1, 10 „o dnu Páně”, a Apoštol velí, aby se sbírky konaly 1 Kor. 16, 2 „prvního dne po sobotě”, který je neděle, jak to dokazuje svatý Chrysostom hom. 43. in I. Cor. Z toho poznáváme, že již tehdy v církvi den nedělní slavil se za svatý. Je však třeba, aby věděli věřící, co mají toho dne dělat a od čeho mají se zdržet. Je zapotřebí, aby farář celé toto přikázání, jež na čtyři části lze rozdělit, do slova pilně vykládal.

Otázka 8: Co se slovem Pomni zde vůbec předpisuje? Nejprve tedy všeobecně budiž vyloženo, co se poroučí ve slovech: „Pomni‚ abys den sobotní světil.” Je pak na začátku slovo „pomni‘ přiloženo za tou příčinou, že svěcení toho dne právě k obřadům náleží. Musil tedy o této věci lid být poučen, protože zákon přirozený, ačkoliv učí, že v některém čase Boha službou náboženskou ctít náleží, přece toho nepředpisuje, kterého se to dne stát má. Mimo to budiž věřícím vysvětleno, že si z oněch slov můžeme vybrat způsob a řád, jak po celý týden sluší konat práce své. Tak totiž, abychom den Páně měli vždy před očima, a poněvadž tohoto dne jako účet Bohu skládat máme ze svých skutků a prací, abychom vždy jen to konali, co není zakázáno Božím zákonem, a co by se nám, jak psáno je neobrátilo „v úpění 1 Král. 25, 31 a hryzení srdce.“ Konečně se tím slovem učíme, co jistě každý musíme pozorovat, že se totiž nám nebude nedostávat příležitostí, které nás zavedou k opomenutí tohoto přikázání, jako příklady jiných, kteří jeho zanedbávají, anebo žádost divadel a zábav, kterými nejvíce od svatého a zbožného slavení toho dne odvraceni býváme. Ale již k tomu přistupme, co slovo sobota znamená.

Otázka 9: Co znamená v písmě svatém sobota a sobotu zachovávali? Sobota, slovo hebrejské, vyloží-li se po česku, znamená odpočinutí. Sobotu zachovávat jmenuje se tedy od práce přestat a odpočívat, a pro tento význam stalo se, že den sedmý nazván je sobotou, poněvadž dokončil stvoření veškerého světa, toho dne ode všeho díla, jež činil, Bůh odpočinul. V druhé knize Mojžíšově Exod. 20, 10 Bůh sám takto tento den nazývá. Později však nejen tento sedmý den, nýbrž pro jeho přednost i celý týden nazýván je jménem soboty. O tomto významu u svatého Lukáše fariseus Luk. 18, 12: „Postím se dvakrát do soboty.” Toto o významu slova soboty.

Otázka 10: Kdy se řekne, že věřící den sobotní světí? Svěcením soboty v písmě svatém znamená odpočinutí od tělesných prací a zaměstnání, jakž zřejmě dokazují slova přikázání dále následující: „Nebudeš pracovat.“ Avšak neznamená to jenom toto, jinak by zajisté bylo postačilo v páté knize Mojžíšově Deut. 5, 12 : „Zachovej den sobotní, ale poněvadž hned se připojuje: „abys jej světil,“ ukazuje se tím, že den sobotní je den náboženský a Božským úkonům a svatým povinnostem zasvěcený. Proto den sobotní tenkráte úplně a dokonale slavíme, když pro Boha konáme skutky zbožnosti a viry. To je potom v pravdě sobota, jakou Izaiáš 58, 13 nazývá „sobotou rozkošnou”, poněvadž dny sváteční jsou rozkoší Boha i lidí zbožných. Proto když k tomuto zbožnému a svatému svěcení soboty přidruží se ještě skutky milosrdenství, tehdy zajisté čekají nás převeliké a mnohé ony odměny, které se nám slibují v téže kapitole Izaiáše proroka.

Otázka 11: Co je pravý smysl z dříve vyložených slov? Je tedy pravý a vlastní tohoto přikázání smysl ten, že se má člověk i duší i tělem o to přičiniti, aby v jistý ustanovený čas od zaměstnání a prací tělesných odpočinul, a Boha zbožně ctil a jemu sloužil.

Moudrost našich předků je ve slovech: “Kdo v neděli dělá, ten se nedodělá” a “Jaký den nedělní, takový den poslední.”

Svěcení neděle je znamením křesťanských mravů. Ve vstupní modlitbě se modlí: “Uděl, prosíme všemohoucí Bože, abychom, kteří jsme slavnosti velikonoční dokonali, tvou štědrostí je v mravech a životě drželi. Skrze…”